V novém workshopu o rytmických strukturách si ukážeme, jak funguje v hudbě rytmus, co to vlastně rytmus je, jak mu porozumět a jak s ním kreativně pracovat. Nejprve si osvětlíme některá teoretická východiska a potom se na příkladech nejpovolanějších hudebníků podíváme, jak to všechno funguje v praxi.
Teoretická část
Princip, kterým vzniká rytmus, je velmi jednoduchý. Podobně jako počítače pracují na principu dvojkové soustavy, používají tedy fakticky pouze jedničku a nulu, stejně tak při práci s rytmem máme v ruce pouhé dva základní stavební kameny. Rytmus vzniká střídáním pouhých dvou rytmických elementů - tzv. těžké doby (analogicky k dvojkové soustavě si to představme jako jedničku) a tzv. lehké doby (ta představuje nulu). Těžká doba je charakteristická důrazem neboli akcentem. Velmi laicky a zjednodušeně řečeno, těžká doba je silnější než lehká. Způsob, jakým tyto základní stavební kameny rozmístíme, nám potom určuje takt. To znamená, že hrajeme takzvaně na dvě, na tři, na čtyři a tak dále.
Základní takty jsou však pouze dva:
- dvoudobý (jedna těžká a jedna lehká doba - 1, 0),
- třídobý (jedna doba těžká a dvě lehké - 1, 0, 0).
A právě periodické, tj. neustálé, opakování těchto dvou základních rytmických vzorců dá vzniknout dvoudobému nebo třídobému taktu (obvykle 2/4 - dvoučtvrťový a 3/4 - tříčtvrťový). Všechny ostatní takty, které si ukážeme, jsou potom vždycky složené z těchto dvou základních rytmů. Čtyřdobý (1, 0, 1, 0) je složený ze dvou dvoudobých rytmů, šestidobý (1, 0, 0, 1, 0, 0) je složený ze dvou třídobých rytmů apod.
Většina skladeb populární hudby je v taktu 4/4, svět rytmiky je však mnohem barevnější. V jazzu platil za největšího rytmického průkopníka Dave Brubeck (Take Five, Blue Rondo à la Turk). V rámci rocku, zejména prog rocku, to byli mimo jiné Jethro Tull (úvodní flétnové téma skladby Thick as a Brick je v 5/4 taktu) a sedmidobý takt (7/8) měli v oblibě především britští Genesis v období s Peterem Gabrielem a Philem Collinsem za bicími. Pravděpodobně nejslavnější skladbou v taktu 7/4 je skladba Money od Pink Floyd. Zvláštní kapitolou je také bluesový triolový rytmus. Tomu a dalším složeným (a složitým) rytmům se budeme věnovat v příštích dílech našeho seriálu.
Veškeré složité rytmické struktury, které posloucháme, a mnohdy z nich nepoznáme, jestli jsme na první nebo druhé době, vychází pouze z uvedeného jednoduchého principu střídání těžkých a lehkých dob. Čím je rytmus složitější, komplexnější, tím je v něm víc kreativních nápadů, které jsou ale stále založeny na tomto jediném popsaném principu. Opět můžeme použít náš příměr se světem počítačů, kdy veškeré, i ty nejsložitější, matematické operace probíhají pouze na základě „počítačové řeči“ jedniček a nul. Naprosto stejné je to s rytmem. Vše je jen záležiost střídání a vzájemného působení těžké a lehké doby.
Praktická část
V praktické části našeho workshopu o rytmických strukturách si tento princip pokusíme co nejhlouběji osvojit a ukážeme si pro dnešek zatím jen ty jednodušší rytmické „fígle“. Budete se divit, jak jednoduché a přitom efektivní to může být.
Ve většině hudební praxe, nejen v rámci populární hudby, je těžká doba reprezentována basovým, tj. nějakým hlubokým tónem. Vezměme si třeba úplně základní rockový rytmus zahraný na bicí soupravu (Obrázek 1). Horní noty s křížovou hlavičkou představují hi-hat („hajtka“), spodní noty (f) značí basový buben („kopák“) a nota c značí malý buben („céčko“).
Zkusíme si teď úplně jednoduchý fígl s těžkými a lehkými dobami a ukážeme si na něm, jak celá věc vlastně funguje. Pokud celý úsek vezmeme a přehodíme kopák s céčkem, bude celá záležitost vypadat jinak (Obrázek 2).
Kdybychom tuto „přehozenou“ verzi někomu zahráli a poprosili ho, ať se k nám přidá nebo začne počítat od jedné do čtyř, skoro určitě by začal počítat až od druhé doby, kterou by považoval za první. Je to způsobeno tím, že naše hudební cítění je naučené, že těžká doba většinou znamená basový - hluboký tón. Je tomu tak v podstatě od pradávna. Populární hudba začala tento princip signifikantně využívat ve stylu zvaný ragtime z přelomu devatenáctého a dvacátého století, během kterého se ustálil doprovod zvaný walking bass, česky „kráčející bas“. Ten vypadá v podání klavíru tak, jak je uvedeno na Obrázku 3.
Princip kráčejícího basu spočívá v tom, že na těžkou dobu připadne kořen akordu (základní tón, v tomto případě c) a na lehkou dobu připadá celý souzvuk, v tomto případě C dur. Pokud bychom uplatnili podobný princip jako prve a akord přišel na dobu těžkou a kořen na dobu lehkou a zkombinovali bychom ho například s jednoduchým beatem (viz výše), měli bychom jednoduchou, ale přitom matoucí a z hlediska rytmu ambivalentní (dvojznačnou) strukturu (Obrázek 4).
Princip popsaného je však velmi jednoduchý a vracíme se k tomu, čím jsme začali - hrajeme si s akcenty a odlehčenými údery. Ukažme si teď, jak ho použít v praxi. Tento trik několikrát využil mimo jiné Freddie Mercury. Základní rytmický klavírní vzorec ve skladbě Mustapha z alba Jazz (1978) vypadá zhruba takto - viz Obrázek 5.
V notách jsou zvýrazněny ostré akcenty na druhé a čtvrté době v prvním taktu pravé ruky, přičemž levá ruka hraje pouze osminovou jednoduchou figuru na tónu f. Fakt, že v levé ruce připadne na těžkou dobu vždy o oktávu vyšší tón a ne ten nižší, basový (jak nás učí naše hudební zkušenost), vytvoří dojem, že celá ukázka je vlastně o kousek (o jednu osminu) „posunutá“, právě tak, jak jsme si to ukázali na příkladu v bicích výše. Druhý takt ještě celou matoucí strukturu podtrhuje, a to tím, že přidává synkopu, která sice synkopou je, ale na první poslech tak díky onomu triku nevypadá. O synkopách budeme detailně hovořit později. Akcenty v pravé ruce na poslech vypadají, jakoby byly na dobu, přitom jsou ale synkopované (tj. mezi dobami). To všechno je způsobeno především tím, co jsme si vysvětlili výše. Lidské ucho je zvyklé vnímat těžkou dobu jako dobu akcentovanou, s basovým tónem. Jinými slovy, celá ukázka zní, jakoby vypadala takto - viz Obrázek 6.
Je to dáno především tím, že oktávová figura v levé ruce se v drtivé většině skladeb, ve kterých se vyskytuje, hraje obráceně, tj. tak, jak je ukázáno na druhém obrázku. Tento zvyk je tak silný, že dokonce i akcenty, které jsou v ruce pravé na dobách a nikoliv mezi dobami, nehrají v tomto roli. Schválně si zkuste tuto skladbu pustit a nastoupit se zpěvem tak, jak nastoupí Mercury. Většina z vás téměř určitě nastoupí o osminu dříve nebo později.
V prvním díle workshopu o rytmických strukturách jsme si vysvětlili základní princip rytmu a co se s takovým dobře osvojeným principem dá při troše kreativity vykouzlit. V následujících dílech se budeme čím dál víc zaměřovat na struktury složitější - hemiola, polymetrie, synkopy, kulhavé takty a jiné složené takty.
