Greetings readers and welcome to continue installment of our series on simulating real instrument sounds. We've covered brass and wind sounds so far, so this month I wanted to focus on string sounds. In the mid 70’s until the early 80’s, string synths were actually a booming sub-genre of keyboards primarily because they were some of the first commercially available keyboards that were polyphonic. Let's take a look at some of these classic synths.
Roland JX-8P
It’s not a only string synth and comes a little later than the other synths we’ve mentioned, but I am a huge fan of the string sounds from the Roland JX-8P. The JX-8P has six voices of polyphony, excellent MIDI capabilities, and a large program controller that can be hooked up to the synth for more analog like controls. The synth looks a little different than most analog synths because it has membrane buttons and no knobs for controlling the functions. This is no doubt due to advancements in the design of synths like the Yamaha DX-7. The JX-8P also has some features of FM synthesis. There are many percussive and bell sounds no doubt influenced by the DX-7. The string sounds of the synth are legendary and have even more glimmer from the very sensitive velocity and aftertouch controls. The JX-8P was used by many artists including, Depeche Mode, Go West, and Jimmy Jam.
Here’s a link to the JX-8P
Waldorf Streichfett String Synthesizer
There’s also a new kid on the block, The Waldorf Streichfett (“fat strings” in German). The synth module has two sound engines, attack and release controls, and effects that can get sounds from wild phasing or subtle chorus. The Streichfett has five classic synth voices that you can morph between for wild combinations. There’s also a solo section with synth bass, electric piano and pad sounds that you can split or put on the top or bottom of the keyboard. One of my favorite features is an effect called anime that is a morphing effect that will toggle smoothly between the sounds to create an LFO effect. You also get twelve memory slots and full MIDI implementation.
Here’s a video of the Strichfett in action:
Polyphony: Co je polyfonie, to pravděpodobně víte. Proč je ale schopnost hrát více not zároveň u syntezátorů tak netriviální věc? Ti z vás s pozdějším datem narození jsou nejspíš zvyklí hlavně na dnešní digitální syntezátory, u kterých tak nějak očekáváme, že zazní tolik tónů, kolik zahrají naše ruce (nebo případně sekvencery). Digitální piana mají dnes polyfonii dokonce např. 192 not, tedy více, než kolik mají kláves (kvůli používání pedálu apod.)! S analogovými syntezátory to ale takto růžové nebývalo. Hammondovy varhay se sice dají také považovat za syntezátor, ale ty nemají složitější křivku průběhu hlasitosti (ADSR obálku). Za skutečně polyfonní syntezátor lze označit jedině takový, který nejen že umí zahrát více tónů zároveň, ale také umožní každému nezávisle odeznívat, nabíhat atd. V tomto smyslu se první polyfonní syntezátory objevily až kolem roku 1974 (mezi nimi Polymoog). A ti, kteří si nemohli dovolit např. legendární Mellotron (ten používal magnetické pásky a vlastně se tak jednalo o „sampler“), ale přesto chtěli hrát akordy, často z počátku sahali po cenově dostupnějších smyčcových syntezátorech.
Morphing effect: Slovo „morphing“ se většinou používá ve významu „plynule přecházet z jednoho do druhého“. U syntezátoru toho můžeme docílit například tak, že dvěma různým oscilátorům přiřadíme různé ADSR křivky (už jsme na tuto zkratku narazili - attack, decay, sustain a release). Zatímco jeden zvuk odeznívá, druhý „nabíhá“. Pomoci tomu lze i tak, že na jeden oscilátor aplikujeme zpožďovací efekt (delay) se 100% dry/wet mixem. Případně můžeme vzít spravedlnost do vlastních rukou a poměr oscilátorů přiřadit k modulačnímu kolečku. Výsledek může být neuvěřitelně expresivní. Pokud jste něco podobného nikdy nezkoušeli, vřele doporučuji. Obzvláště u softwarových syntezátorů není těžké něco podobného „nakroutit“.
Marcato: Italsky „důrazně“. Stejně jako realistického zvuku klavíru nelze dosáhnout přehráváním stejného samplu v různých hlasitostech, pro smyčce to platí dvojnásob. U nich nám samplování ještě více komplikuje fakt, že lze na tyto nástroje hrát mnoha různými technikami. Např. ve článku zmíněné pizzicato, tedy hra nikoliv smyčcem (italsky „arco“), ale „drnkáním“. Zcela realistické napodobení smyčcových sekcí pomocí samplů se stále řadí spíše do oblasti sci-fi. Právě samply jednotlivých technik jako je marcato nám ale umožní větší míru exprese.
