Od jazzmana Arthura Hnateka se dnes vrátíme do oblasti tvrdé hudby. Brann Timothy Dailor, bubeník amerických Mastodon, popírá většinu pouček o úsporné hře. Jeho party jsou plné přechodů, vyhrávek a kudrlinek a spíše než moderní strojové metalové bubeníky připomíná jeho hra divokost Keitha Moona, Mitche Mitchella nebo jazzrockových bubeníků sedmdesátých let. Jeho přístup je improvizační, intuitivní a dal by se shrnout pod označení jazz s metalovým zvukem.
Dailor, původem z Atlanty v USA, účinkoval v několika středně úspěšných kapelách, ale zásadně prorazil až s Mastodon. Žánrové zařazení Mastodon je velmi sporné, a právě to je zřejmě tou hlavní ingrediencí, která vedla k úspěchu. Hardrockový zvuk a riffy, metalový zpěv, jazzrockové postupy a Zappovská snaha nacpat do skladeb maximum nápadů dělají z Mastodon eklektickou kapelu, při jejímž poslechu se nelze nudit. Což uzce souvisí s tím, jak říká sám Brann, že kapela se vší silou snaží, aby nebyla znuděná sama sebou. V kombinaci s širokým záběrem hudebních zájmů a ochotou nechat se ovlivnit vším, co je v dosahu, vzniká neustále proměnlivá a originální hudební tvorba.
Soupravy Branna Dailora dávají originalitu na odiv na první pohled. Výtvarné zpracování je obvykle divoké a pozice jednotlivých nástrojů jen vzdáleně připomínají soupravy technických mágů, pečlivě vystavěné podle ergonomických pouček. Obdobně zběsilá je výtvarná stránka alb a merchandise kapely a je třeba přiznat, že vizuální a hudební složka zde fungují dohromady velmi dobře. Mastodon jsou jako dobrý sci-fi film: fascinující, překvapiví, vizionářští a zároveň schopní nadsázky. To je totiž zásadní složka jakékoliv tvrdé hudby: odstup a vědomí, že se do jisté míry jedná o divadelní představení. Kapela, která se bude brát příliš vážně, obvykle skončí opakováním sebe sama a utápěním se ve stále stejných tématech, jak hudebních, tak vypravěčských.
Do poslechu na prvním místě zařazuji skladbu This Mortal Soil, kterou se mi podivný svět Mastodon otevřel a u které jsem strávil nemalý čas snahou naučit se ji zahrát. Se všemi svými zvraty, změnami nálad a otočkami představuje dokonalou charakteristiku kapely. Jako druhou doporučuji úvodní skladbu nejnovější desky Sultan’s Curse, mimo jiné kvůli tomu, že na ní Brann Dailor nazpíval část vokálů. Na albu Emperor of Sand je znát lehké uklidnění kapely, která se navrací k hardrockovým až bluesovým kořenům, ovšem rozhodně nečekejte hudbu k nedělnímu obědu!
K poslechu: This Mortal Soil (Blood Mountain, 2006), Sultan’s Curse (Emperor of Sand, 2017)
