Pitch shift
Pitch shifting, tedy posunování ladění, velmi úzce souvisí s time stretchingem, proto na něj v našem seriálu navazujeme. V podstatě se jedná o řešení stejného problému, jen z trochu jiného úhlu, v některých ohledech přímo přesně z opačné strany.
Pitch shift totiž řeší dva zásadní problémy: 1) Jak změnit výšku tónu, aniž by se změnila délka trvání (tedy přesný opak než time stretch, který řeší změnu délky, aniž by se změnila výška tónu). 2) Jak při změně výšky tónu zachovat stejný poměr vyšších harmonických frekvencí, což je přesně stejný problém, jaký řeší i time stretching.
Není tedy již nutné opakovat znovu celou teorii, nebo se dokonce pouštět do již jednou s úctou na okraji ponechaných integrálů a Fourierových transformací.
Praxe
Pitch shift se stejně jako time stretch dnes používá skutečně neustále. Nejde jen o případ, kdy máme skvělou hudební smyčku (opět třeba kytarový riff), která se skvěle hodí do naší skladby, a dokonce je i ve stejném tempu, ale bohužel je v jiné tónině. Nejčastěji samozřejmě nastane varianta, že zvuková smyčka je v jiné tónině, než je naše skladba a navíc i v jiném tempu. Pak je potřeba aplikovat jak pitch shift, tak time stretch.
Dalším velmi typickým příkladem použití je dnes tak populární dolaďování zpěvu, případně i jiných nástrojů. Na obě nejtypičtější varianty použití samozřejmě existují v současných softwarových DAW nástroje. Při načtení zvukové smyčky do projektu se můžete rozhodnout, zda má daná zvuková smyčka (případně celá stopa) následovat informace o tónině daného projektu, případně i informace o tónině v daném místě. Například v Cubase k tomu slouží příkaz Transpose Track. Případně je možné změnit tóninu každé smyčky ručně a buď ji transponovat po půltónech a nebo jemně doladit po centech (100 centů = 1 půltón).
Automatické dolaďování zpěvu
Dolaďování zpěvu může být automatické - DAW automaticky dolaďuje zpěv k tónu, který je nejblíž, a to buď jednoduše ke každému nejbližšímu půltónu a nebo při zvolené tónině přímo k tónu patřícímu do dané tóniny. Obvykle jsou k dispozici různé parametry, které mají docílit toho, aby byl výsledek pokud možno co nejpřirozenější. Kromě již zmíněného nastavení tóniny sem patří například rychlost doladění (obvykle se jmenuje Attack). Tedy v případě, že tón neladí, nastavíme, jak rychlé má být „glissando“, které na správný tón doladí. Někdy je možné nastavit časový posun. Tedy čas, jak dlouho má zůstat tón nedoladěn, než jej software začne dolaďovat (tento parametr se obvykle jmenuje Delay nebo Offset). Někdy není nutné dolaďovat úplně všechny tóny. Pokud se zpěvák strefí hodně blízko správnému tónu, může doladění i uškodit. Proto bývá k dispozici také parametr, který říká, jak daleko může být tón, který ještě dolaďován nebude.
V současných nástrojích pro dolaďování zpěvu se často pracuje i se stoupajícími nebo klesajícími tóny, případně i s vibratem. Stoupající a klesající tóny mohou být, ač se to nemusí zdát, poměrně velkým problémem celého procesu dolaďování. Někteří zpěváci nasadí tón správně, ale pak s výškou tónu klesají nebo stoupají. Jiní zpěváci ve snaze doladit zpěv (což je vždy dobrá varianta) sice nasadí tón špatně, ale pak jej postupně dolaďují, tedy opět s tónem klesají nebo stoupají. Nejhorší jsou samozřejmě hledající zpěváci, kteří tón nasadí, a pak hledají, jestli jsou níž nebo výš. Zejména automatickému dolaďování může toto způsobit velké problémy. Pokud jsou výkyvy velké, může je software detekovat jako nový tón, a může tak dokonce dojít i k přeskočení na jiný tón než na ten, na který by mělo být doladěno.
Posledním faktorem bývá vibrato. Někteří zpěváci prostě nemají vibrato hezké. Může být třeba moc výrazné, rychlé, pomalé atd. Proto některé softwary umožňují vibrato zmírňovat nebo úplně omezovat a následně třeba vytvořit vibrato umělé. V takovém případě je obvykle možné nastavovat celou řadu parametrů, jako je rychlost vibrata, jeho intenzita, tvar křivky vibrata, jak dlouho má tón znít, než vibrato začne, a případně další.
Manuální doladění
Ruční doladění je pochopitelně časově mnohem náročnější. Je potřeba projít celou nahrávku, zjistit, kde je potřeba doladit, a ručně doladění provést. Výsledek ale obvykle bývá mnohem věrnější a přirozenější. Už jen proto, že se z časových důvodů nedolaďují tóny, které jsou blízko správně znějícímu tónu. Pokud má zvukař skutečně dobré muzikantské ucho, může dokonce záměrně nechat některé tóny pod a nebo nad přesným laděním, aby zanechal určitou barvu a náladu, kterou toto rozladění dodává. Případně může toto sám vytvořit. Manuální dolaďování je samozřejmě také prevence proti nechtěnému přeskakování na jiné tóny.
Poloautomatické dolaďování
V současnosti se nejčastěji používá poloautomatické dolaďování. Software zjistí, které tóny neladí. Pak je možné dolaďovat jen některé vybrané tóny. Nebo lze některé tóny doladit více a jiné méně. Pohrát si lze i s křivkou vibrata. Například všechny křivky najednou nepatrně zmírnit a nebo některé zmírnit a jiné zvýraznit.
Ve všech těchto situacích neustále probíhá pitch shifting (obvykle v reálném čase), jehož hodnoty se průběžně mění. Asi nemusím znovu strašit matematikou, která se děje v pozadí.
