Mixy, které bychom měli znát! V. - Smile of the Beyond aneb Zranitelní andělé

Motto: Světlo zůstává světlem, i když ho slepí nevidí.

Kdo: Mahavishnu Orchestra, London Symphonic Orchestra

Co: Apocalypse

Kdy: 1974

Kde: AIR Studios v Londýně

Aranžér

Ta pravá Mahavishna

Rok 1973 nebyl pro „hi end“ kytaristu Johna McLaughlina zrovna relaxační. V jazzrocku relativně strmě vzlétající sestava Billy Cobham bicí, Rick Laird baskytara, Jan Hammer klávesy („náš“ emigrant) a Jerry Goodman housle se mu rozsypává pod rukama. Virtuózové spolu nemluví, napětí v kapele se dá téměř krájet. Projekt realizující se v Trident Studios zůstává otevřen a nedotočen. Proč? Johnova nádoba trpělivosti přetekla podpásovkami jinochů Jana a Jerryho, kteří za zády v médiích napadají jeho autoritativní způsob vedení bandu.

Slavná prvoligová formace se rozsypává jako domeček z karet a Johnovi nezbývá než s ranečkem hledat o dům dále. A to pod mikroskopem číhajících jazzových všeználků. Nicméně v krátkém čase se mu daří poskládat těleso nové, navíc značně rozšířené. Obsahuje jména známá - Jean-Luca Ponty ho na housle, ale i mladší prosazující se - Gayle Moran klávesy, Ralphe Armstrong baskytara a Narada Michael Walden perkuse a další jako housle, violu, cello, či dechové nástroje. McLaughlin sestavu později hodnotí jako tím pravým Mahavishna Orchestra.

Taťulda Beetlů produkuje neboli čerstvý vítr mezi studii

Nápadů a ambicí má John na rozdávání, a protože ho jako Brita uchvátil sound elpíčka ’Sgt. Peppers Lonely Hearts Club Band , neváhal oslovit jeho producenta George Martina. Rádce slavné ex čtveřice tehdy „spolupodílně“ vede AIR (Associated Independent Recording), organizaci v 70. letech rovněž vzestupující.

Jazzovému kytaristovi se mimo jiné zalíbilo zapojení Londýnského symfonického orchestru do beatu. Sám má podobné úmysly. Dokonce si v Bostonu plácl s mladičkým dirigentem Michaelem Tilsonem Thomasem, že mu pasáže se symfonickým orchestrem v Londýně oddiriguje. Mimo dalších se rodí i skladba, ve které se navíc zpívá sólově i sborově. Hlasu se ujímá klávesistka Gayle Moran , tehdy dívka, dnes manželka Chicka Corey. V hlavách některých úředních posluchačů pak vzniká řezavé dilema: Tak jak? Bude Mahavishnu dál orchestrální, nebo již vokální? Tak jak? John na to lakonicky: „S vokály pracujeme jako s instrumenty!“

Ryzí srdce

Smile of the Beyond je složen ze dvou vnějších symfonických a jedné vnitřní jamované části. Text, kde je čitelná ženská ruka, napsala „Mahalakshmi“ Eve McLaughlin. Pohladil by duši našich symbolistů Antonína Sovy nebo Otokara Březiny. Je upřímnou výpovědí o citu, můžeme chápat i jako text o oddanosti ženy vůči muži.

Lord of the day, your face is an endless ray, of love in my life, light in my life... (Pane dne, tvá tvář je nekonečným paprskem lásky v mém životě, světlem v mém životě...) Ve střední pasáži potom sbor velebí: Blessed are the pure in heart... (Požehnána buď čistota v srdci...) Dojem je navíc umocněn civilním, nerockovým, nejazzovým dívčím vokálem.

Prodlevy a průtahy

Přestože symfonické pasáže aranžoval zručně Michael Gibbs, jde poznat, že základní motiv se zrodil v hlavě jazzmana. V harmonii převládají prodlevy vytvářející sekundové intervaly. Doprovod ženského hlasu je situován do smyčců, v něm však dominují kvartové, sept- nebo nónové akordy. Rovněž melodie vykazuje jazzové rysy, a to díky synkopám a kvintovým skokům - viz Obr. 1: Ženský vokál. Dlužno říci, že se intonace nejen na LP, ale i v živém záznamu (viz na YouTube) Gayle zhošťuje naprosto bezpečně.

Střední jamovaná pasáž stojí co do melodie na prostinkých třech tónech e, d, c, harmonie v pianu Rhodes je však díky sekvenčním posunům, průtahům a poslednímu kvartovému akordu neukončená a stále posluchače napínající - viz Obr. 2: Jamovaná pasáž. Basa utvrzuje ostinato, fráze je zkracována o dvě doby. Nad harmonií virtuózně prolétávají elektrické housle či kytara, synkopicky posouvající nástupy, vybočující pomocí m7, bluesové 3 anebo ještě do vzdálenějších modů.

Kosmický chór

George Martin prohlásil, že Apocalypse bylo jedno z jeho nejlepších natáčení, McLaughlin, že tohle je teprve ta správná kapela. Přesto právě píseň Smile of the Beyond vzbudila rozdílné reakce. Našla se docela početná skupina kritiků vykřikující věty typu „nepotřebujeme poslouchat sladké hollywoodské smyčce“ anebo „tak je to freejazz, nebo co?“. Archaický výraz vokálu je velmi provokoval.

Na straně druhé jiní, otevřenější, rozeznali, že vzniká nová kvalita, něco, co bude ovlivňovat vývoj hudby dlouho do budoucna. Ocenili účelné zapojení symfonických prvků do jazzu. V případě výkonu Gayle nešetřili superlativy jako plně andělský, kosmicky duchovní, nebeské volání. Mimo jiné vyzdvihli, že právě takhle má správná fussion fungovat, a ocenili, že na LP vznikl lidský protipól k technickému exhibicionismu.

Špeky:

1.trojdílná forma ABA s ženským (A) a mužským (B) principem střídání nejen v textu, ale i v melodii, barvě, hustotě ad.,

2.měkký ženský vokál s měkkou baterií smyčců jak v úzce nalepené, tak šířeji situované harmonii,

3.nové témbry - barva Pontyho houslí i Laughlinovy kytary, včetně typických módů a glissů,

4.modulační spojka z části B do vracející se části A míří z C dur (přes G) na A (terciová příbuznost) a přes E a G do D dur - flétny jsou ve svých spodních rejstřících (jednočárkované oktávě) temperovaně lehce pod tónem, a tím parádně utvrzují přirozené ladění - jamová bouře se vyjasní a v barvě i ladění změkne.

Zvukař

Svatba exprese a rozumu

Projekt Johna McLaughlina Apocalypse se kromě nezaměnitelného hudebního rukopisu vyznačuje i profesionálním zvukovým pojetím. Není divu. Pod LP je jako producent podepsán George Martin a po zvukové stánce album hýčkal Geoff Emerick.

Píseň Smile of the Beyond lze rozdělit na tři úseky, z nichž první a třetí jsou zvukově shodné. Rozeberme si tedy konec prvního a konec druhého úseku - viz Obr. 3: Symfonická část.

Rozbor A - symfonická část

Základy a doprovody

tvoří kompletní smyčcová sekce Londýnského symfonického orchestru. Smyčce jsou rozesazeny klasicky zleva 100% L doprava 100% R, a to od nevyšších (první housle) po nejnižší party (kontrabasy). Celý orchestr je snímán ambientně s velice širokou bází. Buď X/Y se širokou základnou, nebo Decca Tree s poněkud potlačeným středním mikrofonem. Výsledkem je uvolnění středu stereobáze pro zpěv, bohužel na úkor viol.

Zpěv

Soprán Gayle Moran je snímán více kontaktně. Pro posluchače je tak blíž než smyčce, je tedy dobře srozumitelný i při silných pasážích v doprovodné sekci nebo v úzkých harmoniích.

Prostory

Prostor smyčců je dán ambientním snímáním a světle znějícím akustickým prostředím v AIR Studios. Je-li doplněn hall při postprodukci, pak velice citlivě.

Kontaktnější zpěv bylo nutno podpořit při míchání hallem, který je velice vkusný, přirozený a s ambiencí smyčců se dobře pojí.

Špek: Špekem může být fakt, že žádných zvukových špeků nebylo použito. Přirozené snímání, přirozený mix, přirozené vyznění.

Rozbor B - jazzová část - viz obr. - Jazzová část

Základy

Spodek tvoří hutná basa, která svůj plný charakter neztrácí ani ve vyšších polohách. Bicí jsou pojaty v duchu první poloviny 70. let. Mají poněkud užší stereobázi (40% L-40% R) a velký buben má na dnešní poměry méně těla.

Doprovody

ztvárňuje jen elektrické piano, které je ale obohaceno stereo chorusem. Vyplňuje tak poměrně široký prostor 50% L-50% R a určuje šíři kapely.

Sóla a zpěv

Oba sólové nástroje (McLaughlinova kytara a Pontyho housle) se pohybují těsně kolem středu báze 10% L-10% R. Ne tak je tomu s vokály. Zatím co ženské vokály jsou striktně vlevo (100% L), odpovídají jim muži z opačné strany (100% R).

Prostory

Doprovodné i sólové nástroje jsou obohaceny pouze hallem, vokály se navíc nesou v echu, které je prodlužuje a zvýrazňuje jejich táhlý charakter. Tím je i odděluje od kapely.

Špek 1: Kontrastem „mono“ kapely a „stereo“ vokálů je podpořeno napětí mezi bohatě rytmizovanou kapelou a vláčnými zpěvy.

Špek 2: Přehuštění středu báze je možné díky faktu, že jednotlivé nástroje se komplementárně doplňují, a tím jsou i takto čitelné.

Špek 3: Ženské vokály natáčela Gayle sama pomocí playbacků. Proto znějí kompaktněji, až synteticky, v porovnání s mužskými.

Špek 4: V závěru „jazzové“ pasáže tvoří flétnový trojhlas přirozený zvukový přechod do třetí symfonické části.

zvukové ukázky

zvukové ukázky ke všem dílům seriálu:

www.muzikus.cz/mixy

Závěr

Na písni je ukázkově slyšet kontrast mezi ambientním a kontaktním snímáním. Obojí koresponduje s charakterem a instrumentací jednotlivých pasáží, obojí je i v postprodukci zvládnuto na jedničku. Zejména sejmutí smyčců je pastva pro uši.