Letem kytarovým světem - Status Quo (profil, strom vývoje, alba, miniprofily kytaristů)
Status Quo jsou synonymem pohody a radosti z muziky - ta z jejich alb a koncertů přímo číší. Kdo byl koneckonců na jejich koncertech, ten mi dá jistě za pravdu. Žádná temnota a deprese - jen čiré nadšení z muziky. Status Quo jsou tak dnes jedním z mála představitelů zlaté éry rockové hudby (samý konec šedesátých let a léta sedmdesátá), kteří dodnes úspěšně hrají a evokují tak současný trend zájmu o toto období. Přibližme si tedy tuto legendu tak, jak už jste si na těchto stránkách zvykli - tzn., že vedle zkompletování a zhodnocení alb a zpřehlednění jejich historie nás čekají i miniprofily.
Status Quo - to je především poctivá, přímá, nekompromisně dusající a tvrdě drhnutá muzika, založená na blues, rock and rollu a obrovském citu pro melodii, krystalizující v podobě boogie, podané kapelou v naprosto osobitém stylu, kde dominuje souhra dvou kytar a skvěle vedené dvojhlasy obou dnešních protagonistů, Francise Rossiho a Ricka Parfitta (oba dva viz miniprofily).
První z nich, Rossi, se v druhém ročníku Sedgehillské střední školy v Beckenmhamu setkal ve školním jazzovém orchestru s Alanem Lancasterem a spolu s dalším kamarádem, Alanem Keyem, založili skupinu The Scorpions. Kytaru, baskytaru i klávesy, všechno zapojili do jednoho Voxe AC30, který Lancaster dostal k Vánocům, a začali se sehrávat na dobových hitech. Key dlouho nevydržel a nahradil ho Jess Jaworski. Když se k nim připojil i bubeník Barry Smith, kapela nabrala větší obrátky, změnila si jméno na The Spectres a odehrála svůj první koncert v klubu Samuel Jones v Dulwichu, Jižním Londýně.
V sousedství jejich zkušebny byla budova letecké kadetky, kde ve skupině The Cadets hrál na bicí John Coghlan. Obě kapely se začaly stýkat a netrvalo dlouho, Rossimu s Lancasterem se více líbil přímější, přesnější a údernější styl Coghlanovy hry, a tak Coghlan roku 1963 nahrazuje Smithe. Zkoušky pokračují úspěšně a kapela začíná dokonce psát svůj vlastní repertoár. Po roce pilných zkoušek začínají veřejně hrát a získávají si snadno fanoušky. Jejich sestava doznává roku 1964 další změnu, kdy se za klávesy postaví Roy Lynes. Další změnou k lepšímu je získání manažera, kterým se stává Pat Barlow, jejich fanoušek. Skupina rozšiřuje svůj okruh klubů, hrají dokonce i v tehdy legendárním Café Des Artistes na londýnské Fuham Road.
Když v létě roku 1965 hráli The Spectres v Butlinu, setkali se tam s kabaretní kapelou The Highlights, kde působil Rick Parfitt. Rossi i Parfitt po vzájemném shlédnutí vystoupení svých kapel a po krátké session si tak hudebně padli do noty, že se rozhodli pracovat nadále spolu. Parfittovu připojení se k Rossiho kapele zatím bránily nasmlouvané termíny s Highlights. Spectres na sebe upozornili i Ronnieho Scotta, který je doporučil Johnovi Schroederovi, producentovi a vyhledávači talentů pro Piccadilly Records. Tomu se jejich hudba, pojící prvky lehké psychedelie a písničkaření a'la The Hollies, natolik zalíbila, že Spectres s touto značkou podepsali 18. července 1966 pětiletou smlouvu. Prvním výsledkem bylo vydání dvou singlů (na jednom byla Lancasterova skladba Hurdy Gurdy Man), které však nevzbudily žádnou pozornost. Skupina začala působit i jako doprovodné těleso pro různé zpěváky, ale stále se pokoušela psát vlastní skladby. O rok později vyšel další neúspěšný singl We Ain't Got Nothing Yet a kapela se rozhodla hledat nápravu ve změně názvu. Nejdříve se přejmenovali na Traffic a poté, když zjistili, že skupina tohoto jména již existuje, přijali název Traffic Jam. Pod tímto jménem vydali další, zcela neúspěšný singl s Rossiho skladbou Almost But Not Quite There. Skupina byla tehdy velmi nespokojená, členům se přestal líbit i název kapely, a tak Rossi přejmenovalč Traffic Jam na Status Quo. A právě včas. Několik dnů poté mu zavolal Parfitt, který se vyvázal se závazků Highlights a nastoupil k Rossiho skupině. Po několika dalších týdnech se odebrali znova do studia, aby pod novým jménem vydali další singl, Rossiho Pictures Of Matchstick Men. A úspěch ve formě jejich prvního hitu byl na světě.
Skladba se vyšplhala na 7. příčku Top Ten, a když zabodovala i Ice In The Sun (8. místo), kapela se chytila příležitosti a vyjela na britské turné. Sice zatím ve formě předskokana (hrála před Genem Pitneym), ale dostala se na větší pódia a začala si vytvářet tehdy ještě malou, ale přesto již rostoucí obec fanoušků. Svých zkušeností hodlala využít i studiově, a tak se rozhodla vydat své první LP.
Pictures Matchstickable Messages From The Status Quo (1968, Pye, zkompletovaná reedice na Castle Com.)
Obsazení: Francis Rossi (g, voc), Rick Parfitt (g, voc), Alan Lancaster (bg), John Coghlan (dr), Roy Lynes (key)
Na albu je vedle obou úspěšných singlových titulů i velmi hezká Technicolor Dreams. Pro fanoušky klasických Status Quo (myslíme tím fanoušky jejich tvorby ze 70. let) působí toto LP dost rozpačitě, ale uvědomíme-li si datum vydání... Přes všechny psychedelické názvuky se dají i zde vysledovat zárodky budoucí melodiky a rytmického cítění.
Spare Parts (1969, snímky z období před prvním LP, Pye/PRT, zkompletovaná reedice na Castle Com.)
Obsazení zde neuvádíme, protože se jedná o mnohdy velmi rané skladby kapely. Kupodivu zde ale nalezneme některé daleko výraznější snímky, jako například zpěvnou Antique Angelique a již výrazně kytarovou Nothing At All.
Ma Kelly's Greasy Spoon (1970, Pye/PRT, zkompletovaná reedice na Castle Com.)
Obsazení: viz výše
I když zde můžeme nalézt již tvrdší a pro další vývoj kapely charakterističtější záležitosti, jako např. Lazy Poker Blues či velmi zajímavou Need Your Love, album se nesetkalo prakticky s žádným větším ohlasem. Tento neúspěch a stále výraznější odklon od původního lehce psychedelického zaměření přiměl Lynese, aby s kapelou skončil, a od tohoto úmyslu ho neodradil ani výrazný úspěch dvou singlů, Down The Dustpipe a In My Chair. A když už změna, tak aspoň pořádná - skupina si tehdy razantně pozměnila svou image, kdy se na pódiu začala objevovat v tom, v čem chodila většina jejich fanoušků - tedy v džínách. Další výraznou změnu doznal styl jejich hudby. Kapela výrazně přitvrdila a tato inklinace k hard rocku spolu s energickou rytmikou, zapamatovatelnými riffy, melodikou skladeb, civilností jejich "kostýmů", výrazně dlouhými, rovnými vlasy a společným kýváním kytaristů do rytmu odstartovala takovou vlnu nadšení, která během dvou let vykrystalizovala až v davovou mánii, tiskem označovanou za Quománii.
Dog Of Two Heads (1971, Pye/PRT, zkompletovaná reedice na Castle Com.)
Obsazení: F. Rossi, R. Parfitt, A. Lancaster, J. Coghlan
Album, které potvrdilo kvality tohoto kvarteta a napovědělo svým ohlasem, že orientace na tvrdé boogie, jak jejich styl začali zařazovat nenapravitelní hudební publicisté-škatulkáři, byla správná. Na LP jsou nejenom dnes už klasické věci, jako Mean Girl (stačí si vzpomenout na verzi Jirky Schellingera), ale i Umleitung a popěvková Nanana. Jednoznačné úspěchy na turné, výrazný přísun fanoušků a účast na prestižních festivalech přiměly kapelu poohlédnout se po větší společnosti. Stala se jí Vertigo, slavná pobočka Phonogramu.
Piledriver (1972, Vertigo)
Obsazení: viz výše
Hodně fanoušků považuje až tuto desku za první klasické "statusácké" album. LP, které si kapela produkovala v podstatě sama, obsahuje hodně silných skladeb, jednoznačným hitem se ale stala Paper Plane, která doslova zbourala žebříčky. Skupina se objevila i na Readingu a její vystoupení bylo velmi triumfální. S kapelou začíná ve studiu spolupracovat Rob Young (foukací harmonika) a stává se takovou šedou eminencí skupiny. Jeho postavení se dá v podstatě srovnat s Andym Bownem, klávesákem, který se stabilně od roku 1976 nezanedbatelně podílel na celkovém soundu skupiny. To jsme ovšem daleko, klávesové party zde nahrál Jimmy Horowitz. Album se stalo zlatým - pro následující řadu alb se nejméně zlaté ocenění to stalo pravidlem.
Hello! (1973, Vertigo/Polygram)
Obsazení: viz výše
Deska, která zahájila nejlepší a nejsilnější období Status Quo. Vstoupila do žebříčků na prvním místě a, řečeno jednoduše, je to prostě nářez. Žebříčkovým hitem desky je Caroline, ale i ostatní skladby jsou velmi silné. Kapela se ocitla na vrcholu své slávy, což mimo jiné potvrdila i tím, že ve třech dnech za sebou zcela vyprodala arénu ve Wembley. Už na této desce se objevuje Andy Bown.
Quo (1974, Vertigo)
Obsazení: viz výše + studiový hráč Andy Bown
Status Quo tímto albem potvrdili svou kvalitu, deska navazuje na předcházející LP a vstupuje do žebříčků na druhém místě. Andy Bown se začíná více podílet na celkovém vyznění kapely, ale bude to ještě dlouho trvat, než bude uznán jako právoplatný člen skupiny. Break The Rules a Fine Fine Fine jsou asi nejznámější tituly.
On The Level (1975, Vertigo)
Obsazení: viz výše
Další z albových vrcholů kapely. Vstup do žebříčků je rovnou z prvního místa a to zcela oprávněně, protože deska nemá slabé místo. Down Down je jednoznačným hitem.
Blue For You (1976, Vertigo)
Obsazení: viz výše
I kritici po vydání této desky začínají brát kapelu vážně. Skupina jede s neslábnoucí intenzitou, LP představuje další vrchol jejich tvorby a nedá se o něm moc psát, musí se slyšet. Nejpopulárnějšími skladbami jsou asi Mystery Song, Rolling Home, Rain a titulní Blue For You.
Live! (1977, live 2LP, Vertigo/Capitol/Polygram)
Obsazení: viz výše
Důležité dvojalbum, vypovídající o síle kapely při živém hraní. Záznam je z Apollo Theatre v Glasgow a deska vstoupila do žebříčků na 3. místě. Vynikající vzájemná souhra, dobrý zvuk a spolupráce s publikem.
Rockin' All Over The World (1977, Vertigo)
Obsazení: viz výše
Skupina se rozhodla najmout si pro nové LP producenta, kterým se stal Pip Williams. Deska je vyzrálá, kompaktní, vyšplhala se na 5. místo a obsahuje hodně klasického materiálu včetně proslulé titulní skladby. Kapela jede v neztenčené síle dál, stává se hlavní hvězdou festivalu v Readingu.
If You Can't Stand The Heat (1978, Vertigo/IMS)
Obsazení: viz výše
Desku také produkoval Williams a připadá mi ucelenější, než předchozí titul. Deska stejně jako předcházejících pět studiových počinů nemá slabé místo, největšími taháky jsou patrně Again And Again, Long Legged Linda a Accident Prone. I když následující tři studiová alba rozhodně nejsou slabá, přesto nezanedbatelná část fanoušků považuje toto LP, které se usadilo na třetím místě žebříčků, za poslední vrcholové album skupiny.
Whatever You Want (1979, Vertigo)
Obsazení: viz výše
LP bývalo často označováno za jakýsi druhý díl předcházejícího alba. Přesto se jedná o silnou desku s nestárnoucími hity jako Living On An Island či hodně přebíraná titulní skladba. Nejlepší umístění je čtvrté místo a kapela vyjíždí na zcela vyprodané evropské turné, kdy ve 30 dnech odehrají 28 koncertů na kontinentu a dalších 40 vystoupení jenom po Anglii (včetně Wembley, Odeon a Hammersmith). Vedle celé řady kompilací, které jim vycházely už od roku 1969, se za nejzdařilejší považuje 12 Gold Bars, která vyšla před vydáním dalšího alba.
Just Supposin' (1980, Vertigo)
Obsazení: viz výše
Velmi úspěšné album, vyvracející již tehdy tiskem probíhající spekulace o "vyhořelosti" kapely. LP je na 4. místě v žebříčcích a pilotní singly se skladbami z desky se umisťují ještě lépe - What You're Proposing (2. místo) a Lies / Don't Drive My Car (1. místo).
Never Too Late (1981, Vertigo/IMS)
Obsazení: viz výše
I tato deska je velmi úspěšná, svým umístěním v celostátních žebříčcích dokonce přetrumfne svého předchůdce (2. místo). Ale vzhledem k následujícím titulům bývá toto album všeobecně považováno za poslední klasické LP kapely. Nejenom hřmotně se probouzející 80. léta zasáhla totiž do celkového vývoje této skupiny. Během úvodních sessionů k další desce opouští jejich řady dlouholetý člen, bubeník John Coghlan. Založil sice hned poté skupinu The Diesel, kde hrál i Mickey Moody, ale celý projekt velmi rychle zapadl. V současnosti se věnuje svému koníčku, off-roadům. Skupina, jakkoli překvapena a otřesena, velmi rychle našla náhradu a to v Peteovi Kircherovi od Original Mirrors.
1 + 9 + 8 + 2 (1982, Vertigo)
Obsazení: F. Rossi, R. Parfitt, A. Lancaster, Pete Kircher (dr)
I když album vystoupalo na 1. místo celonárodních anket, přesto se jedná o desku, kterou nejčastěji vidím v různých bazarech. A ne zrovna v malém počtu. Skupina se z odchodu Coghlana rychle vzpamatovala, vystoupila dokonce před princem Charlesem na podporu jeho charitativní organizace Prince's Trust a stala se opět hlavním tahounem obrovského festivalu Monsters Of Rock na Castle Donnington.
Back To Back (1983, Vertigo/IMS)
Obsazení: viz výše
Kdyby Status Quo začali existovat až v roce 1982, tak by se jednalo o dobrou desku. A Mess Of The Blues, 'Ol Rag Blues a zejména Marguerita Time nese jednoznačně klasické prvky... Přesto (anebo právě proto) šokuje skupina své fanoušky prohlášením, že hodlá ukončit svou činnost nebo aspoň koncertování. I díky tomu se jejich turné těší neuvěřitelnému zájmu, totéž lze prohlásit o video záznamu z tohoto End Of The Road World Tour a taktéž kompilace 12 Gold Bars - Volume 2 vystoupala do Top Ten. Do toho ovšem naplno propukla řevnivost mezi Lancasterem na jedné straně a Rossim a Parfittem na straně druhé zejména kvůli autorství skladeb. Lancaster omezil činnost kapely svým přesídlením do Austrálie, a když kapela hodlala vystoupit na několika festivalech bez něho, protáhl své spoluhráče několika soudními jednáními, které měly činnost kapely zastavit úplně. Rossi s Parfittem nakonec spor vyhráli, ale kapela se de facto úplně rozpadla. Francis s Rickem se ale nevzdali a spolu s věrným Bownem, který se stal konečně plnoprávným členem, zrenovovali Status Quo zkusmým vydáním singlu In The Army Now. Když skladba vylétla na 2. místo žebříčků a noví členové ke starým bardům dokonale zapadli, rozhodla se sestava obnovit i koncertní činnost včetně natočení další desky.
In The Army Now (1986, Vertigo)
Obsazení: F. Rossi, R. Parfitt, John "Rhino" Edwards (bg), Jeff Rich (dr), Andy Bown (key)
Baskytary se tedy chopil John Edwards (nar. 9. května 1953), nadšený musicoholic (obrovská sbírka desek, singlů a CD) a za bicí se posadil Jeff Rich (hrál např. s Dannym Kirwanem, Charliem Musselwhiteem). Zmiňme se také krátce o Bownovi, služebně třetím nejstarším členovi skupiny. Jde o vyhledávaného klávesáka, který pracoval např. s Grahamem Bonnetem, Peterem Framptonem, Pink Floyd a řadou dalších. Kapela po nucené přestávce přímo oplývala nadšením z opětného hraní, během 24 hodin dokonce stihli vystoupit ve třech zemích - v Dánsku, Anglii (Knebworth) a Švýcarsku. Vedle titulní skladby jsou na desce další skvělé songy včetně Rollin' Home, Red Sky a Dreamin'. Osobně mám tohle LP rád, řadil bych ho někam mezi alba pozdních sedmdesátých let.
Ain't Complaining (1988, Vertigo/Phonogram)
Obsazení: viz výše
Po vyčerpávajícím světovém turné kapela zahrála v rámci 14 koncertů v Moskvě pro 300 tisíc lidí, ale toto LP postrádá sílu In The Army Now. Zdá se ale, že se skupina vnitřně stabilizovala.
Perfect Remedy (1989, Vertigo). Obsazení: viz výše
Dobré, standardní album. Síla Status Quo je ale spíše v živých vystoupeních, která se opírají o staré, prověřené pecky, takže se jejich fanoušci (a nová, dorůstající generace) orientují vedle jejich koncertů hlavně na nesčetné kompilace a reedice desek ze sedmdesátých let. Klasickým příkladem je vynikající kompilace Rockin' All Over The Years, která dosáhne trojnásobné platiny, jenom v Británii se ho prodá na první zátah přes milión kusů a rychlostí prodeje se stává nejrychleji vyprodaným LP v albové historii skupiny. Pokud chce někdo začít poznávat tvorbu Status Quo, mohu mu na začátek doporučit právě tento výběr.
Rock 'Til You Drop (1991, Vertigo)
Obsazení: viz výše
Syrovější než Perfect Remedy. V roce vydání tohoto LP Rossi a Parfitt odhalili své voskové figuríny v muzeu Madame Tussauds, v hudební části Rock Circus na Piccadilly Circus. Mohu potvrdit, že se podoba vyvedla. Kapela se také dostala do Guinessovy knihy rekordů, když odehrála čtyři koncerty během 11 hodin a 11 minut (Sheffield, Glasgow, Birmingham a Wembley)
Live Alive Quo (1992, live, Vertigo/Polygram)
Obsazení: viz výše
Příjemné live album z koncertu v Sutton Parku, kde kapela dokazuje svou neutuchající energii. Během patnáctiměsíčního turné, z kterého je i tento záznam, přišlo na skupinu přes dva a půl miliónu lidí.
Thirsty Work (1994, Vertigo/Polygram/Polydor)
Obsazení: viz výše
Standardní deska devadesátých let. Kapela se opravdu soustřeďuje spíše na rozsáhlá turné a je vyhledávanou atrakcí na prestižních festivalech.
Don't Stop (1996, Vertigo/Polygram)
Obsazení: viz výše
LP vstoupilo do žebříčků na 2. místě a nutno uznat, že od In The Army Now jde o jejich nejsilnější desku. Skladba Fun, Fun, Fun je typická pro Status Quo 90. let. Na oslavách 30. výročí svého trvání jim přišli poblahopřát a zároveň si s nimi zahráli Beach Boys, Brian May, Maddy Prior a Eric Clapton. Roku 1997 také vychází vynikající kompilace, Whatever You Want - The Very Best Of Status Quo, další z těch, které mohu vřele doporučit. Obsahuje na 40 největších hitů kapely a to od Pictures Of Matchstick Men po All Around My Hat.
Under The Influence (1999)
Obsazení:viz výše
Skupina na podporu tohoto silného alba vyjela na turné, kde hrála koncerty po malých scénách v hospodách po celé Anglii, Holandsku a Německu. Fanoušci si vždycky mohli vybrat, kde by své idoly chtěli vidět...
Famous In The Last Century (2000)
Obsazení: viz výše
V dubnu 2000 odešel z kapely bubeník Jeff Rich. Rozchod byl plánovaný, obě strany se na něm dohodly. Rich jako důvod uvedl, že by se chtěl věnovat více své rodině. Na jeho místo nastoupil Matt Letley (nar. 29. března 1961), zkušený muzikant, který jezdil s Bobem Geldofem, Hankem Marvinem, Garym Brookerem, Snowy Whitem, Vanessou Mae a dalšími.
Tvorba Status Quo vyšla na několika desítkách kompilací (57 registrovaných titulů). Ty nejpovedenější jsem uvedl v textu, z těch dalších bychom se mohli zmínit např. o vyhledávané The Rest Of Status Quo (1976, Pye) a The 70's Collection (2001, Castle Com.)
Francis Rossi
Rossi se narodil 29. května 1949 ve Forest Hill v Jižním Londýně. Ve svých počátcích hrál na různé lubové kytary, často i půjčené od školy, kde studoval. Potom ale v roce 1968 koupil za 70 liber nazelenalého Fendera Telecastera z roku 1957 a ten se stal jeho hlavní kytarou a spolu s Parfittovým Telecasterem jednou z poznávacích značek Status Quo: "Rossi a Parfitt udělali pro proslulost Fendera Telecastera tolik, co například Angus Young pro Gibsona SG..." (Billboard). Rossi některé části původního hardware nahradil produkty od G & L, kytara je osazena třemi snímači, které jsou zapojeny jako u stratocastera. Francis samozřejmě vlastní a používá celou řadu dalších kytar, ale tento model se pro něj stal určujícím. Na své kytary natahuje struny, hybridy, o síle 009, 011, 016, 026, 034 a 046.
Z aparátů používá stacky Marshallů, osmiohmové bedny jsou 4 x 12", z hlav preferuje JCM 800 Lead, občas hraje i na JCM 900. K úpravě celkového zvuku používá Palmer Repro Simulator, kde mixuje zvuk z marshallských beden se zvukem komba Vox AC30. Na pódiu ale není tento Vox vidět, je schován za hradbou marshallů. Rossi i Parfitt si oblíbili zvuk Voxe, v sedmdesátých letech používali tato komba v hradbách za sebou, ale v současné době jím pouze dotvářejí zvuk svých Marshallů. Z celé řady efektů si poslední dobou zvykl na Roland GP8 s pěti rozdílnými nastaveními overdrive, kterými přikresluje svůj signál, a jedním patchem, kde je přimíchán delay. Dlouhou dobu používal na jevišti klasické šňůry (a občas podle typu pódia se k tomu vrací), ale obecně hraje přes Samson Wireless. Co se týče odposlechů, tak Rossi, stejně jako celá kapela, používá in-ear monitoring.
Francis je celkově velmi zajímavý člověk. I když na pódiu působí jako showman, v soukromí se jedná spíše o samotáře, který se zřídka účastní velkolepých party či významných společenských událostí. Rád se zdržuje doma ve svém sídle v Jižním Londýně u své druhé manželky Eileen a osmi dětí, kde podle svých slov nejlépe nabírá síly pro svou další činnost. Vedle natáčení a produkce desek ho stále a nejvíc baví živé koncertování. Během turné si tělesnou kondici udržuje intenzívním cvičením a hlavně plaváním. K jeho dalším koníčkům patří střelba na hliněné holuby, kde také vyniká, dokonce je držitelem rekordu místního londýnského klubu... Tento jednoznačný frontman kapely má dvě přezdívky, Frame nebo častější The GOMORR, což je zkratka slov Grand Old Man Of Rock and Roll (Veliký stařec rock and rollu).
Rick Parfitt
Rick se narodil 12. října 1948 ve Wokingu v hrabství Surrey. Stejně jako Rossi má také svou přezdívku - The WOMORR neboli Wild Old Man Of Rock and Roll (Divoký stařec rock and rollu). Rick ovšem trvá na tom, že lety se přece jenom trochu zklidnil, takže by ho podle jeho slov místo Wild Man charakterizovala spíše přezdívka Mild Man (usedlý, klidný). Jde o to, říkají jeho nejbližší přátelé a spoluhráči, kdo tomu uvěří. Spolu s Malcolmem Youngem z AC/DC (a nemnohými dalšími) patří k elitě doprovodných kytaristů hardrocku, jeho hutný styl hry tvoří jádro rytmiky Status Quo. V kapele se projevuje i autorsky - namátkou můžeme jmenovat např. Whatever You Want, Backwater, Living On An Island či Rain, často jeho kytara jede intra k takovým skladbám jako Caroline nebo Paper Plane a dalším.
Jeho hlavní kytarou je bílý Fender Telecaster z roku 1965, na které je až na kobylku (Badass) originální hardware. Kobylku si nechal vyměnit z toho důvodu, že jeho styl hry je dosti tvrdý, řízný a na klasické telecasterovské kobylce by si tak mohl poranit zápěstí pravé ruky. Struny používá dosti heavy - jeho sady mají míry 014, 017, 026, 036, 046 a 056!
Vedle Telecasterů si rád zahraje i na Gibson SG, který má laděný do open E. Vůbec, Rick i Francis, oba rádi hrají na různá open ladění, která doplňují poměrně častým instalováním kapodasterů. Na turné si vedle svých dvou hlavních Telecasterů berou dalších 18 kytar, mezi nimi '81 Zemaitis laděný do open H pro Forty Five Hundred Times (E-struna je 060!), kytary Schecter, také jeden Fender Esquire, který Rick ladí do G, G, D, g, h, d s kapodasterem na druhém políčku a také Gibson Chet Atkins Acoustic pro Gerundula. Pro některé své skladby používají dropped ladění, nejznámější je asi skladba Whatever You Want, kde je při normálním ladění E-struna podladěna do D (dropped-D).
Stejně jako Francis i Rick hraje na Marshally, Voxe AC30 a procesor Roland GP8, kde má tři typy overdrive a tři nastavení chorusu a flangeru. V současné době žije v jihozápadním Londýně, je rozvedený a má dvě děti.
