Nahrávali jsme si to na VHS
aneb
Guitar Legends v Seville 1991
Ano, sice už nám skončil miniseriálek o nejvýraznějších a nejvýznamnějších festivalech (viz Muzikus 2019), Woodstocku jsme věnovali dokonce titulní článek (přečtěte si to v srpnovém čísle minulého roku, bylo padesátileté výročí jeho konání) a v rámci tohoto seriálu jsme o něm psali i v září 2015, ale je tady ještě jedna záležitost, která si zaslouží pozornost. Už jenom kvůli tomu, že ho dokázala vysílat naše televize (tedy aspoň něco z něj) a psal se samý počátek devadesátých let...
Začínala devadesátá léta a českým fanouškům se otevíraly nové možnosti. A nejen jim. Ve španělské Seville koumalo vedení města, jak nejvíce přilákat pozornost veřejnosti a tu pak využít k tomu, aby se město stalo pořadatelem akce Expo ’92, tedy vysoce výhodné finanční záležitosti. A tu se zrodil nápad - uspořádat pořádnej festival, kde vystoupí ty největší hvězdy kytarového nebe. A proč právě kytarového? No přece jsme ve Španělsku, v zemi kytary, navíc v Seville, v podstatě kolébky flamenca, kterýžto styl pak z Andalusie přerostl až v národní dědictví země.
Komu ale svěřit supervizi celé akce? Ze všech jmen vyplynul Tony Hollingsworth, dnes už legenda velkých akcí s nějakým sociálně-kulturně-politickým podtextem. Není divu. Hollingsworth ještě před Sevillou měl na kontě už takové zářezy, jako například několik ročníků festivalu v Glastonburry, velký koncert k výročí sedmdesátých narozenin Nelsona Mandely (100 zemí světa sledovalo tuto akci, počet diváků se odhadoval na 600 milionů - vystupovali tam třeba Dire Straits, UB40, Bee Gees, Eurythmics...), a mimo jiné se podílel i na slavném The Wall - Live v Berlíně při pádu zdi (zde také byla sledovanost cca půl miliardy diváku ve stovce zemí...). Takže volba výkonného producenta byla jasná.
Než se do toho pustíme, tak jedna poznámka: I když zde máme více místa než v onom seriálku o světových top festivalech, přesto se jím necháme inspirovat (aspoň zčásti) ohledně pohledu na tuto velkou akci.
Kdy a kde?
Celá akce proběhla ve dnech 15.-19. října 1991, v Seville, hlavním městě Andalusie v jižním Španělsku.
Vystupující
Na sedmadvacet velkých kytarových jmen se sešlo v těch pěti dnech, a byl to opravdu prestižní seznam.
Akce byla rozvržena tak, že každý večer byl věnován jinému stylu: blues, jazz + fusion, classic rock a samozřejmě hard & heavy.
Pojďme si přiblížit tu část heavyrockovou z 19. října, která se setkala s obrovským ohlasem.
Rockový večer začal Joe Satriani (za pár měsíců mu měla vyjít silná deska The Extremist), který se uvedl skladbami Satch Boogie, Surfing with the Alien, Always with Me Always with You a spolu s Brianem Mayem v závěrečné Big Bad Moon. Jeho vystoupení bylo nesmírně energické, a to hned od začátku.
Po něm nastoupil Steve Vai (jeho dvojka Passion & Warfare šla v USA do zlata), jehož rozjezd byl povlovnější - ovšem o to oslnivější už hned v úvodní Liberty, kde mu sekundovali Brian May a Joe Satriani. Po Greasy Kid’s Stuff pak rozjel Animal, kde si sólo zahráli Steve Ferrone na bicí a věčně usměvavý Nathan East na baskytaru, a svůj set ukončil silnou skladbou For the Love of God, kterou poprvé zahrál live.
Nuno Bettencourt & Gary Cherone byla další položka na seznamu vystupujících. Jejich kapela Extreme měla v té době hodně nadějně našlápnuto s albem Pornograffitti. Dvojice ale vystoupila akusticky, což bylo docela vítaným osvěžením a dobrým producentským tahem.
Nicméně pak nastupuje jedna z hlavních postav festivalu, Brian May se svým sympatickým setem - zahrál Last Horizon a Driven by You ze své sólovky (spolu se Stevem Vaiem) a po typickém a skvělém delay sóle doslova nacpal do publika klasiku od Queen, Tie Your Mother Down. Tam se přidal i Joe Satriani.
Klasiku pak zastoupil Joe Walsh , který po úvodní vzpomínce na Stevieho Raye Vaughana zahrál Funk#49 a klasiku Rocky Mountain Way - a tam nemohli chybět jak Brian May, tak i Satriani s Vaiem a Bettencourtem. Docela schopná kytarová bitva...
Když už takto byli všichni kytaristé na scéně, vhopsal tam Paul Rodgers (pro ty nejmladší čtenáře hlas Free a Bad Company, pro méně mladší zpěvák The Firm, kapely Jimmyho Page), obecně jeden z top hardrockových zpěváků, a se všemi pěti kytaristy za zády vystřihl Can’t Get Enough a Feel Like Makin’ Love (od Bad Company) a nesmrtelnou All Right Now (od Free). Vyšlo to perfektně, celkový dojem byl úžasný.
Celá skvadra si ještě zahrála queenovskou klasiku Now I’m Here (tam zpíval Gary Cherone a hodně dobře) a jako poctu Jimimu Hendrixovi zazněla Hey Joe - tam si zase zazpíval Paul Rodgers a Chris Thompson). Výsledkem byl doslova kytarový oceán...
Celé toto vystoupení, tuto rockovou partu, doprovázela další hvězdná jména. Posuďte sami: Na baskytaru tam byli Nathan East (např. Eric Clapton) a Neil Murray (Whitesnake...), za bicími seděli Steve Ferrone (Tom Petty...) a legendární Cozy Powell (za všechny Rainbow) a klávesy obsluhovali Mike Moran (Queen, Ian Gillan Band) a nikdo menší než další hvězdná legenda, sám Rick Wakeman (Yes).
A co jiné večery? Také zcela jednoznačný úspěch. Tak například večer zaměřený na jazz a fusion music hostil další těžké váhy světové kytary - hrál zde George Benson, uvedli se zde skvěle John McLaughlin a Paco de Lucia (jejich duel byl hodně očekáván). Larry Coryel vystoupil jak sám, tak i s baskytarovým virtuosem Stanleym Clarkem...
Velmi silný byl bluesový večer. Ten uvedl Dave Edmunds, ale pak přišli na řadu taková jména jako Robert Cray a Albert Collins, na pódiu se objevil i Steve Cropper a závěr patřil jednoznačným legendám, razantnímu Bo Diddleymu a velikánu bluesové kytary, B. B. Kingovi.
Velmi silný byl pak večer clasického rocku. Začal nesmírně nadupaným vystoupením Jacka Bruceho, legendárního baskytaristy legendárních Cream, který spolu s Philem Manzanerou zahrál zase legendární Sunshine of Your Love. Poté se uvedl Manzanera (ten prorůstal celým večerem stejně jako Brian May hard & heavy večerem) a po jeho vystoupení opět zazněly skladby Cream s Jackem Brucem (zejména White Room se skvěle povedla). Úžasný byl i vstup Joea Cockera, ale večer měl další legendy: Bob Dylan vystoupil s Richardem Thompsonem a celý večer dostal výraznou tečku, když na pódium přišel Keith Richards.
I zde měli kytaristé za sebou nemenší hvězdná jména, jako například bubeníka Simona Phillipse (např. Jeff Beck...), fretless basistu Pina Palladina, klávesistu Chucka Leavella (Eric Clapton...) a rozhodně nesměl chybět charismatický a proslulý perkusionista Ray Cooper (Eric Clapton...)
Pořadatelský tým
Už jsme se zmiňovali o Hollingsworthovi. Samozřejmě v tom ale nebyl sám. Vedle celého ansámblu dalších, kam patřili light designer Patrick Woodroffe (je i autorem obalů alb řady kapel, včetně kupříkladu Sad Wings of Destiny od Judas Priest či Fright Night od Stratovarius) nebo Phil Ramone, spoluzakladatel studia A & R Recording a producent dlouhé řady hvězd (namátkou Chicago, Madonna, Paul McCartney) a v organizaci mu pomohli významní muzikanti - kytaristé Phil Manzanera (Roxy Music), Dave Edmunds (sólový umělec), Brian May a producent George Duke.
Poznámky
Festival měl být podpořen španělskou státní televizí RTVE. V den, kdy smlouva o konání měla být podepsána, odešel její generální ředitel, a akce byla najednou na vodě. Do problému se ale vložili organizátoři výstavy Expo ‘92 a poskytli polovinu rozpočtu - 7,2 milionu dolarů. Zbytek Hollingsworth začal dávat dohromady ze smluv o vysálání od dalších televizních společností (a zájem tedy opravdu byl), do týmu se nakonec vrátila i španělská televize RTVE, hlavně kvůli reklamním spotům, které pak prodala společnosti Coca-Cola. Jak jinak.
Ve výsledku bylo zpracováno a vysíláno pět devadesátiminutových pořadů a přehledný hodinový dokument. Aspoň jeden z těchto pořadů uvedla pak každá z pětačtyřiceti zemí, jejichž televizní společnosti koupily vysílací práva. Protože akce měla ale hodně velký ohlas, nakonec se pořad dostal až do 105 států...
V současnosti vlastní vysílací práva anglická společnost Tribute Inspiration Limited (mimochodem, ta je také vlastníkem i oněch velkých akcí jako The Wall - Live in Berlin, Nelson Mandela 70th Birthday Tribute atd.).
Zhodnocení
Za všechny oslavné řeči jedna myšlenka: Kytarista, kterému byla prokazována největší úcta, byl zcela zaslouženě sám Les Paul. Jak prohlásil Hollingsworth: „Ruce už měl postižené artritidou, ale hrál krásně...“ Lepší tečka mne nenapadá.
