Letem kytarovým světem - Elektrické kytary Aria, Cort a Hamer

Na základě vašich ohlasů se opět v rámci našeho seriálu soustředíme na kytarové firmy, a to po akustických kytarách zase na kytary elektrické. Samozřejmě že i dnes, už jenom z hlediska ucelenosti přístupu, určitého stupně přehlednosti a zejména vzájemné provázanosti s předchozími díly s touto tematikou, se přidržíme jednotného přístupu, který se osvědčil již u minulých článků.

Takže zde najdeme nejen historii předmětných firem a uvedení do problematiky a elementárního náhledu filozofie jejich produkce, ale přiblížíme si i některé signální modely, nezapomeneme ani na kytaristy, kteří na tyto nástroje hráli či hrají (což nám ostatně nejvíce vypoví o charakteru určité značky), a samozřejmě nebudou chybět ani tři tabulkové přílohy (naleznete na CD), obsahující celkový přehled současných základních linií, řad a sérií nástrojů jednotlivých firem.

Mezi základními kritérii při vytváření těchto seznamů uvedených v tabulkových přílohách pak dominovala nejen snaha o přehlednost, ale i o logické dělení jednotlivých modelových řad a jejich vzájemný vztah (konstrukce, cílová skupina muzikantů atd.). Stranou našeho zájmu nemohla zůstat ani otázka proslulosti některých sérií.

Pro komplexnost pohledu si, ještě než se pustíme do jednotlivých firem, řazených v zájmu objektivity abecedně, připomeňme v následující přílohách ostatní články, které s touto tematikou vyšly v rámci tohoto seriálu (jedná se jen o elektrické kytary či elektroakustické nízkolubové kytary):

Aria

Společnost datuje počátek své činnosti až do padesátých let. Sám zakladatel firmy Shiro Arai se kolem kytar začal motat dokonce ještě dříve. Navíc to, že se rozhodl se vůbec zabývat kytarami, měla na svědomí náhoda. V polovině čtyřicátých let mu totiž jeden známý přehrál na klasickou kytaru některé z Bachových preludií a Arai byl tím zvukem zcela uchvácen. Podle jeho slov hned příští den si za svůj dvouměsíční plat koupil kytaru a začal pilně cvičit. Vášeň pro nástroj ho brzy přivedla nejen k nejlepším profesorům v zemi, ale ve velmi krátké době začal sám působit jako učitel. A měl narváno...

Klopýtavé počátky

Roku 1953, ve svých třiadvaceti letech, založil spolu se svými dvěma dalšími kolegy vlastní obchod, ovšem během roku zcela zkrachoval. Aby vyrovnal dluhy, vrhnul se opět do své pedagogické činnosti. Protože ho ale trápil nedostatek kvalitních nástrojů a notových materiálů, začal je prostě a jednoduše dovážet. Nástroje proslulých mistrů, jako byli José Ramírez či Hermann Hauser, se tak staly prvními klasickými kytarami, které se dostaly do poválečného Japonska. A protože zájem začal vzrůstat, 2. srpna 1956 vznikla firma Arai & Co.

Společnost nejdříve pokračovala v předchozí činnosti, ale roku 1958 začala zkoušet i vývoz vlastních nástrojů, což byly akustické kytary, původně s nylonovými strunami, přizpůsobené na kovový potah.

Protože Arai chtěl oslovit zejména americký trh, vydal se roku 1963 na cestu do USA, aby se pokusil napravit špatnou pověst tehdejších japonských kytar, u nichž se často kroutil krk a praskal korpus. Vzal si sebou dva nástroje Kohno, dva měsíce s nimi objížděl nejrůznější semináře, a podařilo se mu dosáhnout toho, že zájem o nástroje ze Země vycházejícího slunce začal v USA pomalu narůstat.

Když se vrátil do Japonska, rozhodl se na základě svých dosavadních zkušeností, že začne výrobu akustických kytar ve větším. Původní záměr se mu podařil, jeho nástroje získaly na trhu dobrý zvuk. My zde tento fakt o akustických nástrojích uvádíme z toho důvodu, že nedůvěra k japonským kytarám byla tehdy všeobecná. Tedy i k elektrickým. A tento trend se právě podařil překonat nejdříve u nástrojů akustických.

Vedle této činnosti si Arai samozřejmě nemohl nevšimnout probíhající revoluce rock and rollu a nárůstu fenoménu britské hudební scény, takže již koncem padesátých let začala jeho firma do Japonska dovážet kytary a aparáty Fender.

... učit se od mistrů? Proč ne?

To byl již krůček od toho, aby značka Arai, přejmenovaná na Aria, začala stavět i své vlastní elektrofonické nástroje. Po průkopnických modelech 1532T a 1802T z roku 1963 přišla proslulá série elektroakustických kytar Diamond, pojmenovaná dle tvaru intarzie na hlavě. Její pilotní modely 1202 a 1302 zaznamenaly v Japonsku nebývalý úspěch. I masivním nástrojům, počínaje kytarami 1962T a R-320 po novou řadu Aria Pro II zahájenou roku 1975, se dařilo stále lépe a lépe.

Jako řada japonských či obecně asijských výrobců se v ranku masivních kytar i firma Aria orientovala nejdříve na kopie proslulých amerických modelů, samozřejmě nejvíce Fendera Stratocastera a Gibsona Les Paula. Takže kupříkladu LP-650, Masterpiece, řada PE 110, 115, 125, 130, 150, řada LC 750, 500, 550, 450, řada LS 700, 430, 500, to vše vyrůstalo z Les Paula, EX-750 kopírovalo Explorera, SG-600 zase "esgéčko", nástroje PE160, řada ST 600N, 600S, 400 vycházely ze Stratocastera, stranou zájmu nezůstaly ani nízkolubové elektroakustiky jako EA-800 (Gibson ES-355), ES-250 (ES-335) a ani typ kytar Rickenbacker (RG-680) atd.

Ale právě na této činnosti nasbírala firma dostatek zkušeností, aby mohla již roku 1976 vyprodukovat svůj již zcela originální model PE-1500.

Po vlastní ose

Až do roku 1988 byly nástroje vyráběny výhradně v Japonsku, poté se produkce méně drahých modelů přenesla do Koreje a od poloviny devadesátých let začala výroba i v USA.

Poté, co si kytar všimli renomovaní muzikanti a produkce společnosti se dostala pod distributorská křídla firmy Tillman, východní hvězda Aria začala stoupat strmě vzhůru. Pověst této značky má již svou tradici i z toho hlediska, že již od začátku své výroby vždy pamatovala na to, aby uspokojila co nejširší spektrum zájemců. Takže i pro ty úplné začátečníky měla připravené kvalitní modely (například STG-004), nemluvě o vycizelovaných špičkových řadách.

Firma nezaspala ani v osmdesátých letech, když se snažila oslovit i metalový trh. Dlužno ovšem říci, že její modely XX, ZZ či U nezaznamenaly prakticky žádný ohlas.

Až počátkem let devadesátých se Aria rozhodla spíše posílit to, v čem je dobrá, takže více rozpracovala některé své původní modely. Vznikla tak kupříkladu série MA s více tvarovaným korpusem, jež vyrostla z odkazu nástrojů série PE nebo 714, pocházející z modelů STG.

Minulý rok mi jeden student přinesl PE-1500RI, reissue model z roku 1976. Kytara měla výrazně klenutý korpus, který byl z javoru. Krk, taktéž javorový, byl napojen na tělo nástroje lepením, a to v úpravě bezpatkového spojení, což je patent firmy (když se tak podívám na staré modely českých kytar, věčná škoda, že to s českou proveniencí dopadlo tak, jak to dopadlo). Snímače byly DiMarzio Super Distortion (u krku), můj žák si původní HB u kobylky, také Super Distortion, vyměnil za Seymour Duncan SH-10. Zvuk měl dlouhý sustain, krk byl velmi příjemný do ruky, tón obsahoval hodně středů a výšek. Před několika lety, kdy jsem sháněl "něco podobného" Gibsonu ES Charlie Christian, jsem měl možnost brnknout si FA-50E a to byl opravdu zážitek. Kulatý, sametový, přesto výrazný tón, a to i na "sucho".

Kdo hrál či hraje na kytary Aria?

Jeff Blando (Slaughter), Steive Bailey, Don Wilson + Gerry McGee (Ventures), Herb Ellis, Mike Biggs, Neal Schon, Jerry Reed, Chris George, Justin (Marbles), Carol Kaye, Gary Nuttal + Fil Eisler (Robbie Williams), Scott Neinhaus a řada dalších

Cort

Když jsem před lety viděl v odborných časopisech první reklamy na tyto nástroje, všechny hýřící barvami, plážemi, lepými děvami a svalnatými muzikanty, vzbudilo to ve mně spíše odpor. Ano jistě, vím, takhle se k nově se projevující firmě nedá přistupovat, každá si hledá způsob, jak co nejvíce zaujmout. A když tak nad tím přemýšlím, vlastně se jim to i povedlo, protože jsem si ony polokreslené obrázky dodnes zapamatoval. Ale abych se vrátil k tomu prvnímu dojmu, prostě a jednoduše se mi to osobně nelíbilo. Jenže první dojem tak trochu klamal, protože...

Protože několik mých žáků Corty mělo či má. Z nich se mi pak nejvíce líbil například KX-Custom, jejíž tvar mi připomněl klasické dvouvýřezové modely Paul Reed Smith (zejména díky hlavě). Mahagonový korpus s javorovou deskou, javorový krk a palisandrový hmatník spolu výborně souzněly. Čistý zvuk trochu postrádal basy, ale tato kytara byla spíše stavěna na zkreslený sound. V to případě KX Customu vycházelo. Menší podíl dřeva korpusu byl dotažen krkem a dokázal se prosadit i vedle obou humbuckerů SH1 a SH4.

Firma si sice nedělá iluze, že osloví stylově širší spektrum hráčů, ale je sympatické, že se o to snaží. Důkazem je řada Jazz Box, zastoupená nástroji Yorktown a Source. Na Source jsem si i zahrál, celojavorová kytara s palisandrovým hmatníkem zněla na sucho dobře, po zapojení ji ale dost podstatným způsobem zradily snímače PSLP, díky nimž se zvuk plácal uprostřed nižších středů.

Nekompromisní dobyvatel Cort-ez

Jihokorejská firma, v současné době jedna z největších kytarových firem na světě, byla založena roku 1973 Jackem Westheimerem a Youngem H. Parkem. Společnost pod původním názvem Yoo-Ah začala produkovat nástroje, jejichž název Cort byla zkratka jména Cortez.

Námi uvedená tabulka v příloze zaznamenává pouze nejsoučasnější a nejaktuálnější vyráběné modely a řady. Firma Cort je totiž velmi flexibilní značkou, která netrvá nijak dlouho na určité linii a okamžitě ji dle potřeb trhu mění, přejmenovává, doplňuje či ruší (viz třeba série S, Viva a další). Ke společnosti patří celkem tři velké tovární celky, dva v Jižní Koreji, v Incheonu a Daejeonu, třetí je Surabayi v Indonésii. Celková produkce překračuje milión nástrojů ročně. Cort totiž nevytváří pouze své modely. Společnost je smluvně navázána na výrobu částí či celých nástrojů s mnohými dalšími značkami, mezi něž patří například Ibanez, Parkwood (dnes už dceřinná firma Cortu), Schecter, G & L atd. Důvodem je vysoká kvalita provedení a velmi nízké náklady. Tyto faktory se nakonec odráží i v prodeji, což řadu firem láká. Kupříkladu společnost Avalon po uzavření smlouvy s Cortem prodala dvojnásobné množství kytar právě z hlediska daleko menší ceny na trhu. K zamyšlení pak ale zůstává, čím, nebo lépe řečeno kým, je tato menší cena vykoupena...

Snaha o originalitu je někdy příliš drahá...

Cort je v podstatě velmi produktivní firma s neustálenou vlastní tváří. Na rozdíl od PRS, Fendera, Gibsona a dalších se nedá prohlásit, že by ji nějaký model charakterizoval do té míry jako třeba Stratocaster či Telecaster u Fendera nebo Les Paul, ES či SG u Gibsona. Orientuje se spíše na co nejširší nabídku levných, kvalitně provedených kytar, zaměřených zejména na rockové muzikanty. Ze signature nástrojů se firmě povedly dva, HBS-II a NZS-2. Pod prvním z nich je podepsán Hiram Bullock, stylově velmi široce zaměřený kytarista s výraznou technikou hry. Jeho jméno je známo nejen z dlouhodobé spolupráce s Jacem Pastoriem (bg), ale i ze sessionů s Erikem Claptonem, Steviem Ray Vaughanem a dalšími.

NZS-2 pomáhal firmě spoluvytvářet Neil Zaza, kterému nedávno vyšla alba One Silent Night, Vol. 1 & 2.

Kdo hrál či hraje na kytary Cort?

Hiram Bullock, Neil Zaza, T. M. Stevens, Larry Coryell, Matt Murphy a řada dalších

Hamer

Svou úplně první kytaru, kterou byla shodou okolností baskytara Flying V, postavili Jol Dantzig, majitel obchodu s vintage nástroji a Paul Hamer, manažer prodeje, již na počátku sedmdesátých let. Jejich obchod ve Wilmette v Illinois, nazvaný Northern Prairie Music, nabízel poměrně široký sortiment vysoce kvalitních, ale také i drahých nástrojů. Když oba dva viděli, že zájem o jejich společnou práci by byl, rozhodli se roku 1974 založit společnost, kterou nazvali Hamer Guitars.

Nová značka se pokoušela získat pozornost nejdříve řadou malých, černobílých inzerátů ve všech možných kytarových periodikách. Nutno podotknout, že tato malá, ale zato neustálá reklama nakonec přinesla ovoce ve stále se zvyšujícím zájmu o výrobky Dantziga a Hamera, což nakonec vedlo k tomu, že o tři roky později zaměstnávali již na sedm stavitelů kytar. Zdá se vám to málo? Ani moc ne, stačí si totiž uvědomit období, ve kterém firma vznikla. Nešlo o padesátá léta, ani o počátek let šedesátých a jejich polovinu, kdy hlad po elektrické kytaře byl enormní. Na trhu existovaly nejen firmy již zavedené, které chytře usoudily, že by neměly nabízet jen to nejdražší zboží, ale měly by zohlednit i poptávku méně solventních zákazníků a začátečníků, ale i řada značek, které si vždy chytře dokázaly najít místečko na kytarovém trhu a to si pořádně "zadrápnout". Vedle gigantů, jako Gibson, Fender, Ibanez a klasických Gretsch, Guild, Rickenbacker, Epiphone a dalších můžeme jmenovat namátkou třeba Jackson, Paul Reed Smith, Kramer, Washburn, Yamaha, ESP, Steinberger atd. A to už tedy byla pořádná konkurence...

Pomalu, ale jistě

Hamer se tedy rozvíjel, pomalu, ale jistě. Aby se výroba ještě více rozvinula, od roku 1977 uvedla firma novou sérii Sunburst, která doplnila stávající základní řady Standard a Flying. Výroba tak stoupla na deset kytar týdně. Již o tři roky později pracovalo u společnosti na dvanáct kytarářů. Firma přenesla své působiště do větších prostor na Arlington Heights na předměstí Chicaga a v průběhu roku 1980 doplnila svou nabídku o řady Special, Prototype, Blitz a Phantom. Ne všechny byly sice úspěšné, ale v každém případě pomohly značku více zviditelnit.

Pyrrhovo vítězství

Převažující filozofie firmy, která spočívala v soustředění pozornosti na menší sice prodej, ale zato s renomé kvalitní nabídky, byla Paulu Hamerovi vždy vlastní. Ovšem stálý tlak vedení značky a neustálý boj s konkurencí nakonec vedl k tomu, že se společnost musela snažit o větší, masivnější prodej, samozřejmě při zachování veškerých atributů kvality a dosavadní pověsti. Paul Hamer tedy roku 1987 odchází a management značky nabídl celou firmu k prodeji. Během necelého roku tak došlo k tomu, že Hamer se dostal pod křídla společnosti Kaman Music, což firmě prospělo v rozšíření trhu a objemnější výrobě. Výroba se ale přestala soustřeďovat na vysoce kvalitní a drahé nástroje a začala produkovat nástroje nižších cenových kategorií. Prodej se sice zvětšil, ale šlo spíše o Pyrrhovo vítězství. Tím, že značka Hamer upustila od produkce kvalitních, na výrobu náročných nástrojů, uvolnila tak místo ostatním značkám, které se do právě vzniklého prostoru velmi rychle vměstnaly - za všechny můžeme jmenovat zejména Paul Reed Smith. A navíc, trh zaměřený na kytary střední cenové kategorie, začal být během pěti let naplněný. Značka Hamer tak začala ztrácet dobrou pověst, což neunesl další ze zakládajících, Jol Dantzig, který roku 1992 odešel.

Snaha o návrat

V polovině devadesátých let se firma Hamer začala znovu hledat. Šlo v podstatě o její bytí či nebytí, protože zastřešující subjekt Kaman Music nehodlal samozřejmě držet pobočku, která by prokazovala stále větší úpadek. Proto vedení společnosti přemluvilo k návratu Jola Dantziga, který nasměroval produkci závodu opět směrem k cenově vyšším, úpravou i kvalitou vysoce kvalitním nástrojům. Firma přesídlila do New Hartfordu v Connecticutu a deset stavitelů začalo produkovat průměrně tři kytary týdně. Aby ovšem uspokojili i stále otevřený a vrtkavý svět střední a nižší střední cenové kategorie, otevřela se roku 2000 pobočka XT, jejíž činnost spočívala v dovozu a úpravě levnějších sérií, odvozených od základní nabídky společnosti, která nyní fungovala pod označením Hamer USA. Takže vedle základních řad Artist, DuoTone, Improv, Monaco, Newport, Special, Standard Custom, Studio, Talladega a Vector Korina doplňuje nabídku firmy řada XT u sérií Californian, EchoTone, Standard, Sunburst a Vector. Navíc, aby se uspokojila poslední dobou stále větší poptávka po levnějších kopiích klasických standardních modelů, přesto s puncem předvídatelné kvality, přistoupila firma na otevření další divize, nazvané Slammer by Hamer, která se soustřeďuje v řadách Pacer, Centaura, Special, T5M, WG a XP Standard právě na tuto oblast trhu.

Od Kamana k Fenderovi

I když šla celá firma nahoru, přesto bylo nutné co nejvíce omezit výdaje a rozšířit možnosti odbytu. To se i přes spojení s Kamanem nemohlo dařit dle všech představ, a tak koncem roku 2007 tedy dochází k tomu, že Hamer Music s divizemi Hamer USA, Hamer XT a Slammer by Hamer je začleněno do koncernu Fender Musical Instruments. Co z tohoto spojení vzejde, uvidíme. Na jednu stranu má tak značka určitou jistotu, že se pod tlakem ostatních firem nezhroutí tak snadno, na stranu druhou bude ale velmi těžké udržet si svou identitu u takového obra, byť jakkoli nakloněného k zachování původní image spolknutého objektu...

Kdo hrál či hraje na kytary Hamer?

Rick Nielsen (Cheap Trick), Chester Bennington (Linkin Park), Pierre Bouvier (Simple Plan), Rob Brewer (Unwritten Law), David Grissom, K. K. Downing (Judas Priest), Martin Barré (Jethro Tull), Jon Herrington (Steely Dan), Billy Joel, Keb`Mo, Morgan Lander (Kittie), Mige (HIM), Mark Rivera (Billy Joel, Ringo Starr), Brad Whitford (Aerosmith) a řada dalších.