Abych se přiznal, Richieho Kotzena jsem měl vždy tak nějak spojeného spíše s Poison než s dalšími činnostmi, a tak mi vždycky unikal ze zorného pole. Jenže pak jsem se dostal k nahrávkám Winery Dogs - a bylo vymalováno.
A není divu. Winery Dogs jsou totiž typickým produktem soudobého trendu, kdy se sejde několik provařených muzikantů a začnou si hrát zase něco jiného, než by se třeba od nich očekávalo. A výsledky? Naprosto skvělé. Ať už mluvíme o Chickenfoot či o Black Star Riders nebo o Black Country Communion nebo právě o Winery Dogs. A to zdaleka nejde „jen“ o tuto záležitost.
Richard Dale Kotzen Jr. se narodil 3. února 1970 v Readingu, v Pennsylvánii. V pěti letech ho rodiče posadili za klavír, jenže poté zaslechl nahrávky Kiss a bylo rozhodnuto - jedině elektrická kytara. Naučil se na ni sám a hned přišly na řadu první kapely, jako například Arthur’s Museum. V této amatérské pozici Kotzena objevil Mike Varney z labelu Shrapnel Records a zlanařil ho k podpisu smlouvy. A tím náš příběh vlastně začíná.
Bylo mu pouhých devatenáct let, kdy mu vyšlo první sólové album Richie Kotzen (1989) - mimochodem, produkoval mu ho Jason Becker. Jeho spoluhráči nebyli nikdo jiní než třeba baskytarista Stu Hamm (hrál třeba se Satrianim či s Stevem Vaiem) a bubeník Steve Smith (Journey, Focus, Montrose...). Už jenom tohle vypovídá leccos.
Poison
Všechna první tři sólová alba zcela odrážela dobu svého vydání, kdy trh oslovila řada instrumentálních alb a nových kytarových čarodějů. Kotzenovo jméno si tak získalo určité renomé, které bylo roku 1991 ještě více zhodnoceno skutečností, že se stal členem platinové glamrockové party Poison. Vstoupil do této kapely v období, kdy se hřála na výsluní nesmírného úspěchu svých prvních tří alb. Nová deska, již tedy s Kotzenem, Native Tongue (1993, Capitol), už ale ukazovala krizi kapely a uvozovala jejich cestu dolů. V USA získalo album zlato, ale šlo už jen o stín - i když třeba Theatre of the Soul mělo znaky jejich zlaté, tedy vlastně platinové, éry.
Po odchodu z Poison se opět soustředil na sólovou dráhu, ovšem tentokrát si našel i čas na zajímavý projekt s Gregem Howem, ze kterého vyšla hned dvě alba, Tilt a Project. V Howeově domácím studiu tak vznikly nahrávky, které dokumentovaly další tvář Kotzenova stylu - alba byla laděna do jazzrockové fúze a sklidila velmi kladnou odezvu. Hned první bylo přirovnáváno ke spolupráci Eddieho Van Halena a Allana Holdswortha...
„Nerad dělám pod tlakem. Nejlepší pro muzikanta je, aby všemu vždy nechal čas. Pak ty nápady přijdou a jsou rozhodně lepší...“
(Richie Kotzen, Guitar World 2015)
Mr. Big
Velkým skokem pak byl roku 1999 jeho další vstup do již nažhavené kapely, k vysoce úspěšné skupině se statutem superskupina, do Mr. Big. V hvězdné sestavě Billy Sheehan (bg), Pat Torpey (dr), Eric Martin (voc) a Paula Gilbert to byl právě on, který nahradil odcházejícího Gilberta. Škoda jen, že se v podstatě odehrálo totéž, co u Poison. K přestupu došlo v době, kdy kapela měla svůj vrchol již za sebou. Alba Get Over It (1999) a Actual Size (2001) sice zabodovala v Japonsku, ale na březích Atlantiku se nedělo nic.
Po zajímavé spolupráci s osobnostmi z Return to Forever, legendárním baskytaristou Stanleym Clarkem a bubeníkem Lennym Whitem v jazz-fusion projektu Vertú (1999), řadě vlastních alb, bohaté producentské činnosti a albového debutu Nothing to Lose jeho hardrockové kapely Forty Deuce konečně přišla ta pravá chvíle. Kotzen, maje největší zkušenosti právě s hrou jen ve triu, dal dohromady se svým bývalým kolegou z Mr. Big, neuvěřitelným baskytarovým virtuosem Billym Sheehanem (Steve Vai, UFO, G3, David Lee Roth...) a stejně velkou hvězdou bubenického nebe, Mikem Portnoyem (Dream Theater, Neal Morse, Twisted Sister...), power trio, superskupinu The Winery Dogs.
The Winery Dogs
Hned první album, The Winery Dogs (2013, Loud and Proud) vystoupalo v USA na 28. příčku a ovládlo „top desítku“ v řadě dalších anket. Kapela předložila svým fanouškům sofistikovaný, vysoce instrumentálně náročný přístup k hard rocku, který jednoznačně odrážel jejich největší vzory, mezi něž podle jejich slov patří jak Led Zeppelin, Cream nebo Grand Funk, tak i Soundgarden, Black Stone Cherry nebo Velvet Revolver.
Deska se poslouchá sama - a to nejsou prázdná slova, to je fakt. V podstatě každý fanoušek rocku si tam může najít něco svého. A právě zde se ukazuje široký potenciál Richieho Kotzena, kdy tvoří vyrovnanou protiváhu svým dvěma kolegům. Zůstal na něm i celý pěvecký part, čehož se zhošťuje naprosto s přehledem. Už jenom první skladba nenechá nikoho na pochybách, kde jsou kořeny kapely. Kapela se nebojí ani melodiky (We Are One, You Saved Me s úžasným basovým entrée), nemluvě o hitu Time Machine... Ale takhle bych mohl pokračovat dlouho.
Očekávání dalšího alba bylo tedy velké - a album nezklamalo. Ze všech skladeb třeba Captain Love je jednoznačný hit v tom nejlepším slova smyslu. Jako kdyby v základním motivu zavládl konec první poloviny sedmdesátých let - a to myslím v tom kladném slova smyslu. No, nebudu tady pět ódy, člověk si to musí poslechnout. Kapela tak zhodnotila svůj debut a hudebně postoupila o další krůček dopředu. Nejde o jednoduchý poslech, nejde prostě o muziku k žehlení nebo do auta. Ale sehranost, výkony a nápady vás přinutí nastražit uši.
Z celé dlouhé řady spoluprací u Kotzena můžeme vyzdvihnout účast na albech třeba Gregga Bissonetta, Gena Simmonse, Guthrieho Govana či Marca Mendozy. Navíc je jeho jméno spjato s mnoha projekty, zejména pak s dobově velmi módními a vyhledávanými tribute nahrávkami a alby.
Kytary
Kotzen je znám pro své Fendery, ale na začátku své kariéry hrál na Ibanezy. Brzo ovšem přešel do stáje Fender, kde až dodnes používá jak Stratocastery, tak i Telecastery. Jeho jméno je s Fenderem dokonce spjato ještě těsněji, protože mu firma vyrobila i dva signature modely. Méně známý je Stratocaster z limitované série Japan Exlusive, který je z jasanu, krk je javorový s 22 pražci javorového hmatníku a kytara je osazena třemi singly DiMarzio Custom. S Winery Dogs ale Kotzen hraje zejména na svůj nádherný Telecaster. Kytara je to zcela exkluzivní. Jasanové tělo sice ctí obecně tvar Telecasteru, ale má výřezy, které nacházíme u Stratů.
Vrchní deska je javorová, krk a hmatník také. Nástroj je osazen snímači DiMarzio, u krku singlem DP173 Twang King a u kobylky minihumbuckerem DP384 The Chopper T. Přepínání snímačů navíc umožňuje jejich paralelní nebo sériové zapojení. Předností singlu Twang King oproti klasickým singlům je dvojité zavoskování, tedy „tuplovaná“ ochrana proti napískávání, a mj. i ruční kalibrace magnetů - snímač produkuje harmonicky velmi široké spektrum zvuku. Vychytávkou vzhledem k obecnému zvuku Telecastera je pak miniHB u kobylky. Produkuje méně twangu a více středů a basů, navíc umí dlouhý a táhlý tón. Tady musím poznamenat jednu věc: I když jsem viděl hrát blues na Steinbergera, i když jsem viděl hrát „metlu“ na lubové kytary, tak přece jenom jsem měl zafixovánu pozici Telecastera jako kytary spíše čistého zvuku či lehce nakřápnutého crunche. A ono ejhle...
Aparáty
Ze začátku hrál Kotzen na aparáty Laney, ale jakmile přešel k Fenderům, změnil na začátku devadesátých let i značku aparátů. Typickými se pro něj staly stacky Marshall, kdy vystřídal řady Super Lead, JCM800 i JCM900. Na konci dekády začal používat zesilovače Yamaha série DG, pre-ampy DG1000 s power ampy Marshall EL34 100/100, hrál i na komba Yamaha. Kolem roku 20050 přechází na zcela novou značku, aparáty Cornford. Firma mu vyprodukovala i signature model, hlavu RK100, celolampovou stowattovou high-gain jednokanálovou hlavu se čtyřmi ECC83 v pre-ampu a čtyřmi EL34 na výkonu. Mimochodem, stacky této firma mají za sebou třeba i Guthrie Govan, Jan Cyrka, Phil Hilborne, Greg Howe, Frank Gambale a další.
Firma zastavila roku 2013 výrobu, ale Kotzen je používá stále a střídá je se svými Marshally. Hraje i na několik komb, jako kupříkladu Bogner Goldfinger či Fender Vibro-King.
Efekty
I když se o Kotzenovi říká, že krabičky moc nemusí, přesto jich u něj pár najdeme. Je to zcela určitě signature multiefektový pre-amp Tech 21 Fly Rig RK5, také i další signature multiefektový pedál Zoom G2R RK, můžeme zmínit wah pedál Fire Custom Shop Bobber Wah či klasiku Dunlop Cry Baby, Nemluvě o efektech Boss (Digital Delay DD-3, Octaver OC-2, Chorus CE-5, Tremolo TR-2), MXR Carbon Copy nebo Elektro-Harmonix Holy Grail Nano.
www:
