„Kytara je na live vystoupeních uživatelsky tím nejpříjemnějším nástrojem. U kláves a bicích jste fixováni na jedno místo, ale s kytarou můžete být s davem. Není divu, že se tak nechci fixovat na jedno místo u pedalboardu a nechal jsem si ovládání efektů zabudovat do kytar...“
Jeden z nejprogresivnějších a nejvýraznějších současných kytaristů, a to nejen z hlediska techniky hry, ale i úprav ovládání zvuku a jeho prezentace na live vystoupeních. Navíc výrazný zpěvák, úspěšný skladatel, multiinstrumentalista s výrazným zaměřením na klávesy a samozřejmě lídr kapely Muse, kapely, která se úspěšně (čím dál více) se svým osobitým feelingem prezentuje po celém světě.
Ano, přiznám se, k Muse jsem se dostal až na základě skladby Supermassive Black Hole, kterou jsem zaslechl v prvním díle ságy Twilight. A ohromilo mne to. Opatřil jsem si jejich alba a ta mne ohromila ještě více. A pak jsem zhlédnul několik jejich záznamů z koncertů a řekl jsem si, že Muse a jejich lídra, kytaristu a multiinstrumentalistu Matta Bellamyho rozhodně musím uvést v tomto seriálu. Není totiž moc současných kytaristů a skladatelů, kteří si dokážou neprvoplánově vytvořit nezaměnitelnou, osobitou tvář. A navíc ji tak dobře a přirozeně prezentovat i live. A ještě k tomu popřemýšlet opět, po čase, zase tak trochu jinak nad kytarami a jejich úpravami. Mimochodem, jeho hlasový rozsah prý dělá přes tři a půl oktávy...
Muse? To je okno do budoucnosti. Kapela, která získala, zejména na kontinentě, řadu zlatých a platinových desek, kapela, která přinutila aspoň trochu fanoušky této hudby opět, jak se říká, hudbu poslouchat, skupina, kterou dost dobře nevystihuje nálepka „alternaiva“, neboť se pohybuje směrem k břehům progresivního rocku, soubor, který dosud ze sto šesti nominací nejrůznějších anket získal na sedmatřicet cen, z nichž k nejprestižnějším patří Grammy (za album Resistance), Brit Awards v kategoriích Best Live, Kerrang (dokonce čtyřikrát, například v kategorii Nejlepší britská skupina roku 2001), nemluvě o několika cenách MTV apod.
Matthew Bellamy
Matthew James Bellamy se narodil 9. června 1978 v Cambridgi v Anglii. Jeho otec George působil kdysi jako kytarista kapely The Tornadoes, známé skupiny ze šedesátých let, která proslula mj. i tím, že jako britská formace dokázala proniknout do americké Top 100. Stalo se tak díky hitu Telstar a skladba Knights of Cydonia z Black Holes and Revelations, v Británii nejúspěšnějšího alba Muse, je brána jako pocta právě této skladbě.
Když bylo Bellamymu šest let, začal hrát na klavír a v jedenácti letech mu učarovala kytara. Přesto jeho první veřejné vystoupení bylo na klavír, a to ve dvanácti letech na školním představení. K tomuto nástroji ho nejvíce inspirovala tvorba Sergeje Rachmaninova či Petra Iljiče Čajkovského. Fragmenty z jejich tvorby lze vysledovat v řadě skladeb Muse. Ovšem pak přišla na řadu kytara a události se začaly hýbat jinak: „Nejvíce mne ovlivnil Tom Morello. Hlavně po stránce tvorby. Ke kytaře má čistší vztah, já se nevyhýbám té stránce technické. Jeho přístup ke hře a jejímu zapojení do celkového zvuku skupiny mne hodně ovlivnil. No a před Morellem to byli třeba Jimi Hendrix nebo Kurt Cobain. Kolem patnácti let jsem se také zbláznil do hry prsty, do hry flamenca a tak. Měl jsem rád ten zvuk nylonových strun. Ale pak jsem zjistil, že mnohem jednodušší je připojit elektrickou kytaru do zesilovače a udělat pořádný randál, který slyší všichni. V současnosti hraji prsty, ano, ale jenom něco. V každém případě se mi ta průprava v klasickém hraní hodila.“
Muse
Počátky později proslulé kapely, která dodnes prodala přes patnáct miliónů alb, jsou na Teingmouth Community School, kde Bellamy hrál v řadě studentských kapel včetně Carnage Mayhem a Gothic Plague, kde se setkal s bubeníkem Dominicem Howardem. Když se ovšem další členové této formace rozhodli odejít, Bellamy s Howardem požádali svého známého, bubeníka Christophera Wolstenholma, aby se naučil hrát na baskytaru a doplnil je tak. Tak se také stalo a trio se začalo sehrávat. Dlužno říci, že jim to šlo. Roku 1994, ještě pod názvem Fixed Penalty a poté Rocket Baby Dolls, vyhráli školní soutěž Battle of the Bands - i když se zde účastnili jako jediná rocková kapela, bylo to pro teenagery dalším znamením, že to, co dělají, by mohlo mít úspěch. Na základě vzájemné dohody a díky nezměrné víře v úspěch se všichni tři rozhodli ukončit studium a přejít na čistě profesionální půdu. Změnili si jméno na Muse a začali pilně cvičit. Svůj mix art rocku, progresivního a alternativního přístupu, elektroniky, klasické hudby a vlastní písničky začali předvádět rozrůstající se fanouškovské základně a bylo jen otázkou času, kdy se předvedou i ve větších městech včetně Londýna. Tam se také setkali s Dennisem Smithem, se kterým podepsali smlouvu na první nahrávky.
Rozjezd
A ty se jim hned povedly. Na labelu Dangerous, což byla značka studia, kde nahrávali, vyšly první dvě EP. Z Muse se hned tři skladby ze čtyř dočkaly dalšího zpracování, totéž potkalo čtyři z pěti skladeb dalšího EP. Hudební tisk si začíná nové formace všímat a to přimělo majitele studia Dennise Smithe založit další label, tentokrát výhradně pro potřeby kapely. Nebylo sice jednoduché sehnat společnost, která by vydala jejich albový debut, ale nakonec se podařilo podepsat smlouvu s americkou Maverick Records. Pod značkou Taste a se smlouvou v kapse tedy vychází debut Showbiz.
I když bylo album dobře přijato, ozvalo se nemálo hlasů, že jde o klon Radiohead. Zvláště když desku produkoval John Leckie, producent Radiohed a Verve. Nicméně v Anglii album získalo zlato a vyskočilo na 29. pozici celostátního žebříčku. To vyslalo kapelu na turné a zejména na řadu prestižních velkých festivalů. A také i znova do studia, aby vyprodukovala první svou velkou a úspěšnou desku Origin of Symmetry. Úspěšnou? Ano, protože deska vyskočila na řeí místo v Anglii a byla oceněna dvojnásobnou platinou! Platinu získala i v Austrálii a v řadě zemí se ocitla na velmi dobrých místech. A jak to bylo v USA? Vedení společnosti Maverick žádalo kapelu, aby přezpívala falzetové zpěvy (!), a když tito zcela a jasně logicky odmítli, deska nevyšla v Americe až do roku 2005. Po jejím vydání se až roku 2010 „probojovala“ na 161. místo v Billboardu.
Skladba Feeling Good se zalíbila společnosti Nestlé, která ji chtěla využít na svou reklamu. I když Muse odmítli, Nestlé ji přesto použila. Kapela tedy kávovou společnost úspěšně zažalovala a jejich prohru ve výši půl miliónu liber darovala charitativním organizacím v městě, odkud vzešla.
Deska Absolution dostala Muse i do amerických anket a zazářila i v dalších zemích. Poprvé vystoupala na vrchol v Anglii a získala zlato i v Kanadě a v USA.
Cesta na vrchol
Ovšem pravý úspěch kapelu čekal až při vydání trojnásobně platinového CD Black Holes and Revelations, tentokrát již pod hlavičkou Warner Brothers. Labelem Classic Rock bylo zařazeno mezi deset nejlepších prog-rockových alb všech dob a v aktualizovaném vydání knihy 1001 alb, které musíte slyšet, než umřete se na ni také dostalo. Skupina se rozjela na celosvětové turné, jedním z vrcholů jejich velmi monstrózních představení byl třeba koncert na Wembley ve dnech 16. a 17. června 2007, kdy se stali první kapelou, která vyprodala celý nově postavený stadión. Zážitek z DVD, které bylo se záznamem z této akce vydáno, je neuvěřitelný...
Mnou osobně oblíbené album The Resistance potvrdilo kvalitu a postavení kapely Muse, kdy v řadě zemí sbírá ocenění vzácnými kovy a v celostátních národních anketách obsazuje první místa. Desku pochválil i Brian May, k jehož stylu používání kytary jako plné orchestrace byl v začátcích Bellamy často přirovnáván.
Prozatím poslední album, The 2nd Law, má za sebou už také řadu úspěchů a ponechejme mu trochu čas k tomu, aby se plně projevilo. V každém případě se z hlediska umístění jedná o druhé nejúspěšnější album Muse. Časopis Rolling Stone použil při hodnocení alba myšlenku, že skupina vytvořila stadiónové hity kombinující dědictiví Led Zeppelin, Queen, King Crimson a Radiohead. Album bylo zařazeno mezi 50 desek roku.
Osobně se domnívám, že právě tato kapela s Bellamym v čele ještě hodně zamíchá kartami současné rockové scény. Na svých přednáškách se bavíme se studenty, co by mohlo být budoucností rocku. A odpověď Muse se mi jako jedna z alternativ jeví hodně objektivní...
Kytary
I když používá nástroje vyhlášených značek, na prvním místě u něj jsou kytary Manson: „Vlastně tyto kytary používám nejvíc. Hugh Manson má docela slušný obchod, který je tak dvacet minut od místa, kde jsme jako kapela začínali. A možnost nechat si upravit kytary podle svých návrhů mne zaujala už jako teenagera. Ovšem jít tehdy do programu Custom - na to jsem opravdu neměl. Ovšem v průběhu naší spolupráce jsme pak udělali něco přes deset kytar. Pro mne asi nejdůležitější je kytara Black Ed, dnes model DL-1, kde mám přímo v kytaře instalovány krabice Z.Vex Fuzz Factory, Z.Vex Wah Probe, MXR Phase 90, má i MIDI snímač Roland GK - je to dobrý. V podstatě všechny moje kytary od Mansona mají vestavěné efekty přímo v nástroji. Je to samozřejmě jenom kvůli live vystoupením. My nejsme ,hodněčlenná‘ kapela. A jako zpěvák a zároveň kytarista nechci uvíznout kvůli tomu, že chci zrovna přepnout nebo použít nějaký efekt na jednom místě, být pořád před pedalboardem. Rád se na jevišti pohybuji, takže proč to nevyřešit takto. A když jsem zjistil, že navíc existuje možnost bezdrátového přenosu MIDI, Korg Kaoss Pad, tak to úplně změnilo můj náhled na to, co všechno bych mohl ovládat přímo z kytary. Teď můžu přes tento systém vyslat jakékoli MIDI povely a přitom se v pohodě pohybovat po jevišti. Je to osvobozující.“
Od této firmy tedy vlastní modely DL-1 s výše uvedenými vestavěnými efekty, dále další signature kytaru MB-1, unikátní model vybavený systémem Kaoss a Fernandez Sustainer a v současnosti poslední výkřik úprav MB-2 s již X/Y MIDI screen. Patří sem i další modely, jako Manson Laser, Doubleneck, 007, Mirror, Bomber, Matt Black a řada dalších. Včetně modelů, kde design těla kytary je použit pouze jako board pro klávesy a další vychytávky. Mimochodem, Bellamy užíváním těchto kytar rozšířil prestižní rodinu uživatelů této značky, kam vedle něj patří kupříkladu Dave Grohl (Foo Fighters), Martin Barre (Jethro Tull), Baz Warne (Stranglers), John Paul Jones, Noel Hogan (Cranberries)...
Bellamy samozřejmě používal či používá i další značky. Určitě je třeba zmínit Ampeg Dan Armstrong Plexi (třeba na videu Supermassive Black Hole), Gibsony SG Standard (na turné k Showbiz) a Les Paul DC Lite (cca kolem roku 2000), Gretsch G1627 Sychromatic Sparkle, Ibanezy Destroyer a Iceman, také i Peavey EVH Wolfgang, Fender Standard Stratocaster, Paul Reed Smith Billy Martin, bílý Parker Fly, Yamaha Pacifica 120S a třeba i akustiku Taylor 712CA.
„Pokud jde o pocit ze hry, preferuji to, jak jsou udělané, myslím konstrukčně, kytary Fender. Stratocastery nebo i Telecastery. Opravdu se mi na ně dobře hraje, ale nesnáším jejich zvuk. Takže je používám jenom někdy a na malé vyhrávky či specifická sóla. Zvukově mi nejvíce vyhovuje zvuk Gibsonů, a to jak Les Paulů tak i SG. Produkují mohutný, valící se tón. Takže kompromis, pro mne přijatelný je takový - udělejte si, postavte si kytaru, kdy se cítíte, že máte v rukou Fendera, ale zní vám to jako Gibson... A to jsou ty moje Mansony.“
Aparáty
I v aparátech se Bellamy nijak zvlášť neomezuje. Základem jeho sestavy jsou aparáty Marshall a to hlavy 1959HW Plexi a, ještě než přešel na hlavy Diezel, JCM2000 DSL100. Hlavy Diezel se staly jeho poznávací značkou a to modely VH4. Zvláštností je pak Dickinson, který Bellamy používá zejména ve studiu, na jevišti pak spíše ke zvláštním zvukovým efektům. Místo v jeho sestavě mají i hlavy Soldano 100 Triple a Bellamym hodně uznávané Vox AC30 z let 1964 a 1970. Z beden preferuje Mills 412A a Soldano 4x12. Nevyhýbá se ani kombům, z nichž mezi favority patří Fender Twin Reverb, Orange, Matchless či přímo Vox AC30: „Používám řadu aparátů, ale obecně mám tendenci co nejvíce používat vintage zvuky. V tom je naprosto nepřekonatelná značka Vox a to AC30 z let 1964 a 1970 zejména kvůli té agresivitě výrazu. Tyto aparáty jsou ale hodně drahé, jejich údržba je obtížnější a na cestách je potřeba na ně dávat větší pozor. A tak jsem například zjistil, že čtvrtý kanál na Diezelu je bezkonkurenční, pokud jde o ty absolutně nakreslené zvuky. Nemám totiž rád takový ten kovový zvuk. Preferuji střední frekvence a ty Diezel opravdu umí. Taktéž mám rád svoje Marshally, kdy Super Lead vytáhne z kytary to podstatné. Rád tyhle zvuky míchám, kdy základem je většinou Vox, ale pak do něj přimíchávám něco z Diezela, pokud chci mít heavy zvuk, nebo z Marshalla, pokud chci mít typický, kytarový, hodně konkrétní tón. Středy jsou pro kytaru tím základním. Máme mohutné bicí, rozsáhlou baskytaru a nahoře zpěv, takže logicky ten střed musí vyplnit kytara.“
Efekty
V racku u něj najdeme procesory TC Electronic a to G-Major a 2290 Dynamic Digital Delay, dále Korg SDD-3000, preamp Egnater M4 Modular, Line 6 Echo Pro Digital Modeling, hlavu Skrydstrup AS44 a Muse Research Receptor 2 a Avalon VT-737 preamp, používané při turné roku 2006 a 2007. Patří sem i centrální přepínací systém Sound Sculpture Switchblade a bezdrát Shure UR4D.
O vestavěných efektech přímo do kytar jsme hovořili. Na pedalboardu má celou řadu dalších mašinek, z nichž bychom měli uvést DigiTech Whammy pedál, krabice MXR, ekvalizér M-109, phaser M-101 Phase 90, dále čím dál tím více diskutované Keeley, Fuzz Head a Compressor 2. Od značky Boss u něj najdeme oktáver OC-2 a ladičku TU-3, zajímavostí je letitý ekvalizér DOD, od TC Electronic hrál na Stereo Chorus Flanger, mezi velké vychytávky patří používání Korgu Kaoss Pad2, jak jsme zmiňovali, a z pedálů si v průběhu času oblíbil wah pedál Dunlop Cry Baby, volume pedál Ernie Ball 6166 a stereo pedál Boss FM-500.
Pokud neřídí své efekty přes vestavěný ovladač na kytaře, tak základními nožními ovladači jsou Liquid Pro-MIDI a v současnosti zejména Rocktron All Access LTD: „Pokaždé, když děláme nové album, musím přehodnotit a doplnit svůj pedalboard, nebo signálovou cestu vůbec. Teď to pro srovnání spíše vypadá jako sestava Edgeho, ale když jsem začínal, byl jsem více přimočařejší, jako Tom Morello. Pár efektů a dost. Jenže když uděláme nové album, musím si to připravit tak, abych to mohl interpretovat i živě, na pódiu. Takže v podstatě platí to, že nové album, rovná se nové efekty, nový zesilovač a tak.“
Diskografie
1. Matthew Bellamy + Muse:
Pozn. č. 1: Za rokem vydání uvádíme nejvyšší umístění v Anglii, USA, Kanadě a Německu - vždy jen do 10. místa
Pozn. č. 2: Za umístěním uvádíme i ocenění kovy ve stejných státech
1.1 Základní, profilová alba
Showbiz (1999, zlato v UK, Taste, Mushroom)
Origin of Symmetry (2001, UK: 3. místo, dvojnásobná platina, Taste, Mushroom)
Absolution (2003, UK: 1. místo, dvojnásobná platina, zlato v USA a Kanadě, z turné k desce vyšlo roku 2005 DVD Absolution Tour, Taste, East West)
Black Holes and Revelations (2006, UK: 1. místo, trojnásobná platina, USA: 9. místo, zlatá deska, Kanada: 6. místo, zlatá deska, Německo: 4. místo, zlatá deska, Warner Brothers, Helium-3)
The Resistance (2009, UK: 1. místo, dvojnásobná platina, USA: 3. místo, zlato, Kanada: 1. místo, platina, Německo: 1. místo, zlato, 1. místa ve většině zemí včetně Austrálie, Francie, Irska, Holandska, Itálie, Švýcarska..., Warner Brothers, Helium-3)
The 2nd Law (2012, UK: 1. místo, platina, USA: 2. místo, Kanada: 2. místo, zlato, Německo: 2. místo, Warner Brothers, Helium-3)
1.2 Koncertní alba
HAARP (2008, UK: 2. místo, zlato, i na DVD, Warner Brothers, Helium-3)
Live at Rome Olympic Stadium (2013, i na DVD, Warner Brothers, Helium-3)
1.3 Kompilace a EP:
Muse (1998, EP, Dangerous)
Muscle Museum (1999, EP, Dangerous)
Random 1-8 (2000, EP, Taste, Avex)
Hullabaloo Soundtrack (2002, kompilace, UK: 10. místo, zlato, i na DVD Hullabaloo Live at the Zenith, Paris, Taste, Mushroom)
Skladba: Knights of Cydonia
Autor, autoři: Matthew Bellamy
Interpret: Matthew Bellamy
Skupina: Muse
Album, zdroj: Black Holes and Revelations (2006, Warner Brothers, Helium-3)
www:
