Kytaroví velikáni - Lonnie Johnson

„Dotáh’ tu kytaru tam, kde to mělo bejt...“

Brownie McGhee

Nesmírně vlivný pro generaci bluesových, jazzových a nakonec i rockových kytaristů. V podstatě první kytarista, který v jazzu a blues ještě více upozornil na možnosti kytary jako sólového nástroje s možností vedení delších, jednotónových řad melodických linek.

Jméno Johnson má v podstatě stejný zvuk v předválečné historii bluesové hudby jako King (Freddie King, Albert King, B. B. King) u současného, elektrického blues. Blind Willie Johnson, Tommy Johnson a velmi vlivný Robert Johnson se výrazně zapsali do vývoje bluesové kytary dvacátých a třicátých let minulého století. Ale byl to právě Lonnie Johnson, kdo již ve dvacátých letech začal přistupovat ke kytaře jinak. Intuitivně kombinoval velmi rychlé melodické běhy s klasickými, standardními bluesovými licky a vytvořil tak předzvěst dalšího vývoje bluesové a jazzové kytary. Jeho bezprostřední feeling, osobité frázování a náročná technická hra se staly věhlasnou záležitostí a ovlivnily další generace muzikantů. Vyspělost hry ho také etablovala i v jazzových kruzích, takže mezi jeho nejvýraznější hostování patří nespočet vystoupení a nahrávek s takovými jmény jako Louis Armstrong and His Hot Five, Duke Ellington Orchestra, Eddie Lang a dlouhou řadou dalších.

Navíc Johnson nebyl jen jeden z dalších černých bluesmanů, ale zároveň patřil k těm tehdy nemnoha osobnostem této hudby z dvacátých let, jejichž nahrávky atakovaly nejvyšší místa poválečných anket.

Nejen kytarista, ale také i zpěvák a multiinstrumentalista, už roku 1917 hrál na turné po Evropě, působil krátce s Will Marion Cook’s Southern Syncopated Orchestra, mezi jeho bohatou činnost patřila i vystoupení s Charlie Creath’s Jazz-O-Maniacs, včetně koncertů s Fate Marrable na vystoupeních na lodích na Mississippi.

Johnson byl navíc výrazný skladatel - stačí si připomenout jen některé názvy nadčasových skladeb, jako kupříkladu Sweet Potato Blues (natočeno 13. 12. 1927), Mr. Johnson’s Blues (4. 11. 1925, kde máme na mysli verzi s klavírem Johna Arnolda), In Love Again (7. 2. 1941), He’s a Jelly Roll Baker (13. 2. 1942) či skvělá Handfull of Riffs, kterou napsal spolu s Langem. Přes sto devadesát skladeb a singlů, přes tisíc skladeb jím natočených, přetočených nebo realizovaných při mnoha hostování - to už hovoří za vše.

„U nás byla hudba všude...“ (Lonnie Johnson)

Lonnie Alonzo Johnson se narodil 8. února 1899 ve farnosti Orleans v New Orleans a vyrůstal ve veskrze hudební rodině: „U nás byla hudba všude. Vůbec nevadilo, když jste jenom i třískali do něčeho plechového - i to byla hudba.“ V letech dospívání se učil hrát na housle, klavír a kytaru, zajímal se i o ostatní nástroje včetně mandolíny. Kytara ale u něj brzy převážila. S hrou na ni a občas i na housle jako teenager vystupoval v rodinné kapele na nejrůznějších svatbách a večírcích, kde se hodně sehrál se svým bratrem, Jamesem „Steady Roll“ Johnsonem. Jako mladík začal vystupovat i s jazzovým trumpetistou Punch Millerem, a to hlavně po klubech v oblasti Storyville.

Roku 1917 se stal členem větší zájezdní revue, se kterou se dostal až do Anglie. Když se ovšem po dvou letech vrátil domů, z jeho rodiny nežil kromě bratra Jamese už nikdo. Všichni zemřeli roku 1918 na chřipkovou epidemii.

S Jamesem se tedy během roku 1921 odstěhoval do St. Louis, kde začali vystupovat jako dueto. Lonnie Johnson navíc pracoval i jako muzikant v orchestrech na říčních lodích s Jazz-O-Maniacs a Fate Marrable. Roku 1925 se oženil a jeho manželka Mary začala sama vystupovat jako bluesová umělkyně, a to zejména v letech 1929 až 1936 (neplést s pozdější soulovou a gospelovou zpěvačkou stejného jména).

„Byla to náhodou bluesová soutěž“ (Lonnie Johnson)

Roku 1925 se Johnsonovi podařilo zvítězit v lokální bluesové soutěží v St. Louis. První cenou byl kontrakt s labelem OKeh Records, což Johnson jednoznačně využil. Pravdou ovšem je, že tímto byl už zařazen pod sloupeček „bluesové umělci“ a velmi těžko se mu z toho dostávalo: „Byla to náhodou bluesová soutěž a já jsem zpíval blues. Kdyby to bylo něco jiného, zpíval bych něco jiného.“

Tohle ovšem nevadilo, protože tím začala jeho kariéra. Pro label natočil v období 1925-1932 kolem sto třiceti nahrávek a řada z nich se i dobře prodávala. Zahrál si také (ve studiu i na pódiu) s Victorií Spivey a country zpěvákem Algerem Texas Alexanderem, jel turné dokonce s Bessie Smith a v prosinci 1927 nahrával jako host pro Louise Armstronga a jeho těleso Hot Five (např. na Savoy Blues či I’m Not Rough). O rok později to byl zase Duke Ellington (na Move Over, The Mooche apod.) a řada dalších umělců. V této době se vytříbil jeho styl natolik, že začal ovlivňovat mnoho umělců, mezi něž patřili mj. i Django Reinhardt či dokonce Charlie Christian, pravděpodobně první kytarista, na kterého by se hodilo označení „kytarový hrdina“ v dnešním slova smyslu. Johnson nahrával roku 1929 i s bílým jazzovým kytaristou Eddiem Langem a spolu vyprodukovali nahrávky, které jsou vůbec první v historii hudby, kdy se na této úrovni dali dohromady bělošský a černošský umělec.

„Johnson byl tvůrce kytarového sóla hraného trsátkem, který se stal standardem v blues, jazzu, country a rocku.“ (Gerard Herzhaft, historik)

Johnsonův styl hry ovlivnil nejvíce muzikanty delta blues a urban blues. Pravda ale také je, že v mnoha encyklopediích je uváděn spíše jako zpěvák než instrumentalista. Texty jeho skladeb byly plné zobrazení sociálních podmínek ponejvíce Afroameričanů (např. Hard Times Ain’t Gone Nowhere), nebál se ani tématu lásky, které rozhodně nezpracovával dobově přijatelným sentimentálním způsobem.

Po turné s Bessie Smith se roku 1929 odstěhoval do Chicaga a nahrával s klavíristou Jamesem P. Johnsonem. Ovšem v té době uhodila na Ameriku Velká světová krize a Johnson najednou zjistil, že se hudbou neuživí a že o jeho nahrávání a koncertování není zájem. Začal tedy pracovat ve slévárně, a když se roku 1932 opět přistěhoval do Clevelandu v Ohiu, začal občasně vystupovat v rádiu a také i se zpěvákem Putneym Danridgem.

Ke konci dekády se situace začala lepšit. Johnson začal natáčet pro Decca Records, spolupracoval s řadou umělců (mezi jinými s Blind Johnem Davisem, Rooseveltem Sykesem a dalšími) a na samém konci třicátých let, roku 1939 použil při sessionech s klavíristou Joshuou Altheimerem pro label Bluebird poprvé elektrickou kytaru. U této společnosti zůstal dalších pět let a natočil pro ni čtyřiatřicet skladeb včetně velmi úspěšných He’s Jelly Roll Baker a In Love Again.

Po 2. světové válce radikálně změnil svůj styl a vplul do vod rhythm and blues. Pro další label, King Records, natočil hit Tomorrow Night (od Sama Coslowa a Willa Grosze), který vystoupal v Billboardu v kategorii Race Records na čelná místa a udržel se tam po sedm týdnů (nazpíval později ho i Elvis Presley). Nahrávky se celkem prodalo přes tři milióny kopií. Jak se ukázalo na dalších hitech, spojení kytary a klavíru ve vláčných baladických skladbách slavilo svůj úspěch, stejně jako kupříkladu Pleasing You či So Tired.

Home of the Blues

Roku 1952 vystupoval Johnson v Anglii spolu s Lonniem Doneganem, ale po návratu do USA a přestěhování do Philadephie se opět nemohl nijak zvlášť chytit. Pracoval tedy opět ve slévárně, živil se i jako domovník a uklízeč. Až na samém konci 50. let, roku 1959 ho do světa hudby vrátil diskžokej Chris Albertson, když ho donutil vyprodukovat album Blues by Lonnie Johnson pro společnost Prestige Records. Deska se chytla, i další alba se Johnsonovi povedla. Hlavní příčinou jeho comebacku byla ale skutečnost, že právě v tomto období, na přelomu 50. a 60. let, začal sílit hlad nových, nastupujících umělců po klasickém materiálu včetně osobitého feelingu a posluchačská obec už také byla přesycena či spíše ukolébána plážovými popěvky předvídatelné skladby a prožitku. Johnson byl opět vyžádán Dukem Ellingtonem, roku 1961 se vrátil k Victorii Spivey a roku 1963 jel velké evropské turné American Blues Festival, na kterém se podíleli i Muddy Waters a další. Toho roku také natáčel v Dánsku s Otisem Spannem.

V první polovině šedesátých let vystupoval se střídavým úspěchem po různých klubech v Torontu. Jeden den na něj přišli čtyři lidi, o týden později měl zase plno. Aby svému snažení dodal nějakou stálost, rozhodl se roku 1966 otevřít svůj vlastní klub, který nazval Home of the Blues. Během krátké doby ale zkrachoval, takže po zbytek dekády objížděl kanadské kluby a protloukal se, jak se dalo.

„Vlastně mě zničili...“ (Lonnie Johnson)

V březnu 1969 byl Johnson v Torontu sražen autem (a přitom šel po chodníku...). Zranění byla velmi vážná, včetně natržené ledviny. Johnson se sice z toho dostal, ale nikdy se již plně neuzdravil. Na pódiu se vrátil ještě jednou a to 23. února 1970, kdy zazpíval několik skladeb na koncertě Buddyho Guye. Vešel na jeviště s hůlkou v ruce a dostalo se mu ovací vestoje. Za necelý půlrok, 16. června 1970 tento významný průkopník sólové kytary zemřel. Je pohřben na hřbitově Mount Hope v Torontu.

Roku 1997 byl posmrtně uveden do Bluesové Hall of Fame.

Skladba: Away Down in the Alley Blues

Autor, autoři: Lonnie Johnson

Interpret: Lonnie Johnson

Skupina: Lonnie Johnson sám

Album: Blues 1925-1952 (2003, Body & Soul)

Pozn.: Přeladit do E, A, e, g, h, e1