„Teda, ten kluk zní nádherně klasicky, je to možný, vždyť to je takovej mladej hezoun...“ To a podobné se často ozývalo ve druhé polovině devadesátých let, když Lang vkročil na scénu se svým bluesrockovým feelingem, jehož autenticita hodně negovala většinou vžité přesvědčení puristů, že blues může hrát dobře jen lety a životními zkušenostmi zvrásněný muzikant někde v zakouřeném baru na předměstí Chicaga.
Nechci se zde pouštět do rozboru této myšlenky, která má určitě v sobě hodně pravdy, ale právě Jonny Lang je ukázkou toho, že blues, bluesrock a z něj odvozenou rockovou muziku může i v dnešních časech cítit i mladší ročník. Zdůrazňuji zde to písmeno i. Navíc zde máme několik příkladů, které tento trend jednoznačně potvrzují - namátkou a za všechny ze sólistů třeba Kenny Wayne Shepherd, z členů kapely Derek Trucks (od Allman Brothers Band) či rovnou kapely jako Black Crows. A ještě jeden argument - Eric Clapton nahrál přelomové album Blues Breakers with Eric Clapton, když mu bylo jednadvacet let... Takže dost pochyb.
Jonny Lang
Jon Gordon Langseth Jr. se narodil 29. ledna 1981 ve Fargo v Severní Dakotě. Ke kytaře ho dostal jeho otec, který ho vzal na koncert místní kapely Bad Medicine: „Táta tuhle skupinu miloval a chtěl, abych ji taky viděl. Byli to bluesmani, a byl to vlastně můj první koncert, na kterém jsem byl. Nejvíce mne tam uchvátil ten kytarista, Ted Larsen. Tehdy jsem si řekl, že bych chtěl dělat to co on.“
Od špatné medicíny po velký třesk...
Během roku, kdy si vzal pár lekcí od Larsena, ale hlavně všechno odposlouchával z desek, se připojil ke kapele Bad Medicine, která si pod dojmem obrovského nadšení a entuziasmu mladíka změnila jméno na Jonny Lang and The Big Bang. Už ve třinácti letech tedy začal hrát veřejně a jeho pověst stoupala tak rychle, že během roku už byl pozván managementem A & M Records k podepsání smlouvy pro nezávislou značku Oarfin. Ano, ano, to mu bylo teprve čtrnáct let a vyšel mu debut Smokin’ (1995).
Jeho Big Bang bylo kvarteto, které bylo vedle něj tvořeno původními členy Bad Medicine - tedy jeho raným kytarovým vzorem Tedem Larsenem, bubeníkem Michaelem Larsenem (bratrem kytaristy) a baskytaristou Jeffem Hayesem. Album si vůbec nevedlo špatně, ale až dvojka, Lie to Me (1997), vydaná už přímo pod hlavičkou A & M Records pronikla do Billboardu, a to rovnou na 44. pozici, což v těch letech, zmítaných jinými styly a navíc pro bluesového kytaristu, byl přímo závratný úspěch. To už nebylo album kapely, ale již vyloženě sólová tvorba. Vedle jiných muzikantů stojí za zmínku, že mu tam backing vocal zpívá Bekka Bramlett, dcera Delaney & Bonnie Bramlettových.
... a do Bílého domu
Je pak doslova neuvěřitelné, že Langovi bylo pouhých sedmnáct let, kdy dalším albem Wander This World (1998) pronikl v Billboardu do top 30, umístil se na 28. pozici. Deska, která získala multiplatinu, byla i nominována na cenu Grammy a mezi muzikanty můžeme najít bubeníka Richieho Haywarda (od Little Feat), saxofonistu Erica Leedse (od Prince), či dokonce Stevea Croppera. Lang zde skvěle kombinoval jižanské názvuky rocku s blues, soulem a funky a výsledná směsice zapříčinila, že oficiální tisk bombardoval vydavatele s nejčastější otázkou, zda je opravdu za tou vyzrálou kytarou a zpěvem teprve semnáctiletý mladík...
Po tomto výborném počinu se soustředil spíše na koncerty, kdy si na jednom pódiu zahrál se svými idoly, mezi něž patřili Buddy Guy, Aerosmith, Rolling Stones, Jeff Beck, Sting, B. B. King, o nichž říká: „B. B. King a Buddy Guy pro mě byli odmalička velcí hrdinové. A stát s nimi na pódiu bylo jedinečné. Oba se ke mně chovali hrozně hezky, nezacházeli se mnou jako s malým klukem, ale jako s jedním ze svých kolegů, a to bylo fascinující. Nezapomenutelná zkušenost. Ale musím se přiznat, že zpočátku jsem byl úplně vyděšený z toho, že bych se s nimi měl potkat.“
Počátkem roku 1999 byl pozván dokonce do Bílého domu, aby zahrál publiku, ve kterém seděli i Bill Clinton s manželkou.
„Byli ke mně fakt hrozně moc milí. Jsou to naprosto pohodoví kluci. Prostě okouzlující osobnosti...“
(Langova odpověď na otázku, jaké měl pocity z toho, že jezdil se svou kapelou jako support na světovém turné Rolling Stones)
Vyrovnaná cesta
Až roku 2003 mu vyšlo další album, Long Time Coming, a kdo by si řekl, že tak dlouhá pauza neprospěla jeho pozici, tak se dost mýlil. Deska se v anketě Billboard dostala ještě výš, na 17. místo. Má rockovější nádech než jeho předchůdce, nese se v ucelenějším rytmu a mezi zajímavosti jistě patří i to, že v Happiness and Misery mu na foukačku hraje Steven Tyler z Aerosmith. Obsazení tentokrát (až na Tylera) netvoří známé tváře, Lang se soustředil na vlastní tvář a řídí si kapelu zcela a jen dle svých představ. A podařilo se mu to.
Poté se mu v osobním životě přihodily nemilé okamžiky a dostal se do stavu, kdy se zcela přiklonil ke křesťanství: „Zažil jsem pár věcí a dozvěděl se mnohem více o sobě a o životě. Je to základ mé hudby, ale ve vztahu k životu a světu kolem mne bude vždy můj vztah k Bohu.“
A právě i na další desce Turn Around (2006) se vyznal z této své víry, což mu zejména díky silným skladbám Only Man a gospelové Thankfull vyneslo v kategorii křesťanské album v Billboardu první pozici. Celkově se v této anketě dostal na 35. místo.
V následných letech se opět soustředil na řadu hostování a roku 2010 vydal koncertní album Live at the Ryman, které se v kategorii blues dostalo v Billboardu dokonce na druhé místo! Deska se setkala s velkým zájmem a totéž lze prohlásit o hodně poslouchatelné Fight for My Soul (2013), která v bluesové kategorii vylétla dokonce na první místo (v christian music byla na druhém místě). Jeho zatím nejposlednějším počinem je mnou oblíbené (vedle Lie to Me) CD Signs (2017), které se zatím potácí na 157. místě. Ale je to hodně dobré album. Mými nejoblíbenějšími skladbami (a fakt si to někde najděte, je to nářez) jsou určitě Make It Love, supersilná Signs, dále What You’re Made of a Stronger Together, úplně syrová, syrová, syrová je pak Wisdom (to mne pobavilo).
Lang rád hostuje v programech a na deskách dalších interpretů. Můžeme zde namátkou jmenovat kupříkladu Buddyho Guye (Heavy Love), Willieho Nelsona, Herbieho Hancocka, Erica Johnsona (Up Close) ale také i Hanson (This Time Around) nebo Cindy Lauper, podílel se i na soundtraccích k Blues Brothers 2000 či For Love of the Game, účastnil se mj. i festivalu Eric Clapton: Crossroads Guitar Festival a osobně se mi nejvíce líbí ve dvou záležitostech: Najdeme ho na vynikajícím cover albu Carlose Santany Guitar Heaven, kde si zazpíval v I Ain’t Superstitious, a pak na tribute albu ZZ Top: A Tribute from Friends, kde si vystřihl spolu s Mickem Fleetwoodem, Stevenem Tylerem a Johnem McVie „topáckou“ klasiku Sharp Dressed Man.
Kytary
Lang nebere na turné mraky kytar. K jeho základním nástrojům patří Gibson Les Paul a Fender Stratocaster a Telecaster. Les Paul je model 1958 Custom Reissue: „Nikdy jsem nezkoušel nijak zvlášť staré Les Pauly, ale tenhle zněl tak dobře, že mne to ohromilo.“ Má několik Fenderů Telecasterů Thinline, jeho původní kytara Custom-Shop Tele s černou finální úpravou a vyobrazením dívky na zadní části korpusu mu byla před lety ukradena. Thinliny mají smrkové nízkolubové tělo s javorovou deskou, krkem a hmatníkem. Jeho oblíbený model má tři snímače (HB/SC/HB), kdy u krku a kobylky jsou Bill Lawrence (500L a 500XL) a mezi nimi ještě P-90 Seymour Duncan. U akustických kytar dává přednost značce Martin, a to modelu J-40 Jumbo Dreadnought, roku 2000 mu firma vyrobila v limitované edici jeho signature model. Mimochodem, ta kytara na obálce alba Lie to Me není ve skutečnosti Fender Telecaster, ale originální Fender Esquire. Při natáčení klipu (mimochodem hodně podařeného, svěžího) v prodejně hudebních nástrojů v San Franciscu mu majitel obchodu navrhl, aby v klipu použil spíše Esquire. Lang si ho zamiloval - a dostal ho nakonec jako dar...
Aparáty
Tady je volba také jasná - jde většinou o značku Fender, a to zejména kombo Deluxe Reverb či hlavy Tonemaster nebo Vibroking.
Efekty
V jeho pedalboardu najdeme Analog Man King of Tone, Whirlwind The Bomb, Visual Sound V2 Route 808, Fulltone Ultimate Octave, JAM Pedals Tube Dreamer a Boss AW-3 Dynamic Wah, má rád i efekty Electro-Harmonix (zejména Fuzz Face a POG).
