Na přelomu 60. a 70. let v celosvětovém měřítku singlově nejúspěšnější kapela po Beatles, jedna ze základních a určujících skupin dějin rockové hudby, všechna základní alba (až na poslední Mardi Gras) nejméně platinová, skupina se zcela vlastním, ojedinělým, jednoznačně svébytným stylem, který je okamžitě identifikovatelný, jeden z hlavních tahounů legendárního festivalu ve Woodstocku, nejvýraznější představitel swamp rocku (či, chcete-li, bayou rocku) - to všechno lze shrnout pod jeden název, totiž Creedence Clearwater Revival. Skupinu, v jejímž středu (a to doslova) stál John Fogerty, jeden z nejznámějších představitelů stylu hry na kytaru, lapidárně vyjádřitelným slovním spojením, "méně je více".
Fogerty patří mezi takové osobnosti, o kterých můžeme prohlásit, že s nimi doslova stojí a padá existence skupiny a její celkový úspěch. Navíc jde v jeho případě nejen o stránku instrumentální či, u něj spíše, osobitého způsobu hry, ale i o hledisko bohatého skladatelského a výrazného producentského potenciálu.
I když se s podobným postavením můžeme setkat v řadě různých kapel, přesto je míra tohoto vlivu tak velká, že srovnatelně můžeme hovořit jen o několika málo dalších případech, kdy mezi ty nejtypičtější patří například vztah Ian Anderson + Jethro Tull; mohli bychom sem sice dále zařadit i Marka Knopflera a Dire Straits, Franka Zappu a jeho formace a další, ale to bychom se už dostávali na tenčí led, kde by bylo možné začít uvádět celou řadu příkladů.
Musíme ovšem nechat stranou takové kapely, které vznikly v podstatě jako doprovodná formace nějaké osobnosti či jejího projektu. Tam je určující vliv vůdčího jedince zcela jasný. Naše srovnání se týká standardních, kompaktních skupin, což Creedence Clearwater Revival od samého počátku až do konce rozhodně byli.
Ještě taková osobní poznámka. Jednou jsem si dal takový úkol, totiž sestavit 100 nejsignálnějších, nejvýraznějších a nejlepších rockových skladeb, které by zahrnovaly celé spektrum této hudby za posledních padesát let. Z celkem 370 skladeb, které prošly několika kritérii prvního kola, se mi jich opravdu podařilo po dlouhém rozhodování onu reprezentativní stovku vybrat. A Creedence Clearwater Revival zde byli zastoupeni sedmkrát (pouze Beatles měli stejný počet). Pět z těchto skladeb máte v ukázkách, v notách i na CD (stačí si například uvědomit, že jenom Proud Mary můžeme v různě upravených verzích nalézt na více než stovce nahrávek jiných umělců a skupin). Jaké by asi mohly být další dvě?
John Cameron Fogerty se narodil 28. května 1945 v El Cerritu, malém městečku poblíž Berkeley v Kalifornii. Ještě než ho svět poznal jako leadera Creedence Clearwater Revival, si své muzikantské ostruhy tříbil v řadě školních souborů. Již na základní škole se potkal s bubeníkem Dougem Cliffordem, který, stejně jako on, poslouchal nejraději blues, rhythm and blues a rock and roll. Oba dva nadšenci se rozhodli, že to zkusí dát dohromady a začali pilně cvičit. Fogerty si od matky vypůjčil 80 dolarů, za které si koupil kytaru a kombo Silvertone (svůj dluh splácel roznáškou novin). Spolu s Dougem, který si podomácku vyrobil několik bubnů (hrál na ně paličkami, vysoustruženými s kulečníkových tág), pak donekonečna cvičili v Johnově pokoji.
Ve snaze rozšířit sestavu a vylepšit zvuk zlanařili Stu Cooka, který uměl nejen velmi dobře na klavír, ale měl navíc i důležité hudební kontakty, protože pracoval v místní R & B rozhlasové stanici KWBR. Trio se nakonec shodlo na názvu The Blue Velvets a začalo obrážet místní kluby, školní večírky a nejrůznější party.
Blue Velvets
Neustálým hraním se jejich sound tříbil a pomalu se stávali v lokálním měřítku známými. K ještě většímu zviditelnění došlo, když Blue Velvets začali nahrávat i v místním studiu, kde doprovázeli tamější umělce. Již roku 1959 (Johnovi bylo 14 let) se podíleli na prvním singlu: "Byl jsem v deváté třídě, když jsme nahráli doprovod Jamesovi Powellovi. Na stanici KWBR se to drželo přes tři týdny! Byla to taková čtyřakordová pomalá píseň á la 'doo wap doo wap'."
V té době i Johnův starší bratr Tom měl svou kapelu. Ještě na střední škole vystupoval na tanečních zábavách s formací The Playboys, kde na sebe upozornil svým sytým, procítěným hlasem. Díky svému projevu se v místním měřítku nakonec stal tak známým, že dostal lano od lokální jedničky, kapely Spider Webb and The Insects. Podle pamětníků dokázali s Tomem u mikrofonu vypálit takovou verzi Do You Wanna Dance od Bobbyho Freemana, že místní děvčata po něm přímo šílela. Důležité ovšem je, že Tom začal také stále častěji vystupovat i s kapelou svého bratra, s Blue Velvets.
Spider Webb and The Insects se rozpadli roku 1959 a Tom, po nezdařeném prosazení svých dvou skladeb pro Pata Boona, začal přesvědčovat Johna, Cooka a Clifforda, že by jeho zpěv mohl být pro Blue Velvets přínosem. Trio nakonec souhlasilo, protože nikdo z nich se do zpěvu nehrnul, takže stávající repertoár byl složen většinou z instrumentálních čísel. A tak od podzimu 1960, začali Tom Fogerty and The Blue Velvets (tak zněl celý, oficiální název) vystupovat po stále širším okruhu scén severní Kalifornie.
Zvýšila se i jejich studiová aktivita. Roku 1961 začali natáčet pro společnost Orchestra, kde prvními skladbami byly Come on Baby a Oh! My Love, obě z autorské dílny Johna a Toma Fogertových. I když kapela nezaznamenala téměř žádný ohlas, přesto jim label umožnil natáčet dál. Ovšem po nahrání dalších dvou singlů, Have You Ever Been Lonely/Bonita a Yes You Did/Now You're Not Mine, kdy se obě desky prodávaly ještě hůře, než ta první, je v létě 1962 Orchestra Records pustila k vodě.
Golliwogs
V březnu 1964 vzali John a Tom Fogerty několik původních instrumentálek Blue Velvets a vypravili se s nimi do Fantasy Records, společnosti, která je zaujala odvahou vydávat jinou než běžnou, žádanou produkci (toho roku totiž ve Fantasy vyprodukovali jazzovou instrumentální nahrávku Cast Your Fate to the Wind, která prorazila i do celostátních anket). Syrovost a energie, která čišela z jejich demo snímků, zaujala Maxe Weisse, jednoho z majitelů společnosti. Než ale přistoupil k podepsání smlouvy, měl několik výhrad. Za prvé vyžadoval, aby se odvrátili od instrumentálních kompozic a začali se orientovat na melodicky přímočařejší a rytmicky nadupanější skladby. Za druhé požadoval změnu názvu, protože Blue Velvets zněli podle něj příliš staromilsky, jako z 50. let. Kvartet se tedy rozhodl nejdřív pro pojmenování The Visions, pod kterým natočili jeden singl (Little Girl (Does Your Mama Know) / Don't Tell Me No Lies), ale když ve světě naplno propukla beatlemánie, přejmenoval Weiss kapelu na The Golliwogs a pod tímto názvem působil kvartet po dalších tří a půl roku.
Golliwogs jezdili, kde se dalo, ale žádný zvláštní pokrok za tu dobu nezaznamenali. A když se jednou Tom rozhodl, že už má toho zpívání dost, tak to John za něj převzal. Podle pamětníků to pojal opravdu vážně - kapela vlastnila dost slabý PA systém, takže Fogerty prý ve snaze dostat svůj zpěv do lidí dokázal řvát tak silně, že jeho hlas byl slyšet i mimo mikrofon, bez zesílení. A právě díky těmto vystoupením se u něj vyvinula pro pozdější éru jejich kariéry tak typická barva hlasu.
Nebyla to jediná změna v kapele. Cook se z klavíru přeorientoval na baskytaru a Tom Fogerty se začal více věnovat doprovodné kytaře. Ve snaze získat více peněz si také našli stálejší angažmá v Monkey Inn, což byla nálevna v Berkeley. Přesto se pořád nijak zvlášť nedařilo, takže John nakonec musel nastoupit ve Fantasy Records jako úředník. Nicméně všichni stále pevně věřili v úspěch, takže každý večer probíhaly zkoušky a přes víkend se hrálo, kde to šlo.
Během října 1965 nahráli singl se skladbou Brown Eyed Girl, kterého se prodalo přes deset tisíc kusů. To vypadalo značně nadějně, ale již následující skladba Toma Fogertyho, Walk on the Water, v podstatě úplně zapadla. Přesto kapela nezatrpkla a objížděla své štace dál. Ohlas na jejich koncerty nebyl nijak špatný, ale přišly další problémy. Jejich mateřská společnost Fantasy Records se totiž začala potýkat s nemalými finančními problémy, které hrozily vyústit až v bankrot. Jenže právě v této době se Saul Zaentz, obchodní cestující firmy, rozhodl celou tuto značku koupit. Dal dohromady skupinu investorů a Fantasy mu začala říkat pane. Zaents se tak stal ředitelem firmy, a protože se z minulých dob znal s Fogertym, nabídl kapele novou smlouvu. A události začaly nabírat rychlejší spád.
Creedence Clearwater Revival
Jednou z podmínek nového šéfa společnosti byla změna jména. Kvartet se tedy rozhodl pro název, který se v následujících letech stal pojmem - Creedence Clearwater Revival.
Nově nazvaná kapela vydala singl Porterville a začala pracovat na svém prvním albu. Ještě před jeho vydáním ale vypustili do světa další nahrávku, Suzie Q, předělávku od Dalea Hawkinse. A právě tato skladba přinesla skupině tak dlouho očekávaný, zásadní průlom. Singl se začal hrát na všech možných stanicích a přivedl zájem veřejnosti k jejich prvnímu albu, nazvanému jednoduše Creedence Clearwater Revival. LP obsahovalo vedle Suzie Q i další silné skladby, jako např. I Put a Spell on You, The Working Man a další (pro vaší orientaci uvádím v příloze Diskografie u řadových alb i nejvyšší ocenění americkou asociací RIAA).
V této době se do čela skupiny staví zcela jednoznačně John Fogerty a na základě obrovským tempem vzrůstajícího ohlasu na své skladby či úpravy převzatých věcí, mění kapelu k obrazu svému. A to dost nekompromisně. Dlužno ovšem uznat, že se mu to více než daří. Vždyť jenom během jednoho roku skupina zrealizovala tři alba, která přinesla celou řadu nadčasových hitů, Proud Mary, Born on the Bayou, Green River, Bad Moon Rising a další. A všechny (až na několik předělávek) pocházely od Johna Fogertyho.
Skupina se stala tak rychle známou a žádanou, že byla dokonce jedním z největších lákadel legendárního festivalu ve Woodstocku, kde vystoupili po Grateful Dead. Začátek jejich vystoupení ale byl až ve tři hodiny ráno, kdy "děti květin" byly již unaveny, takže je moc lidí neshlédlo. Navíc se podle jejich slov toto vystoupení nijak zvlášť nepovedlo, takže nakonec trvali na tom, aby ani nebyli na filmovém záznamu celé akce (CCR se neobjevili ani na známém trojalbu; teprve až v roce 1994 vydala společnost Atlantic Records remasterovaný záznam festivalu na čtyřech CD, kde z celého jejich vystoupení je uvedeno pět skladeb).
Následující album, Willy and the Poorboys, také pokračovalo v odkazu předcházejících desek, navíc zaujalo i skladbou It Came Out of the Sky, politicky zaměřenou výpovědí proti americkému prezidentovi Ronaldu Reaganovi.
Náhlý úspěch, roky zápasu o něj a také i naprosto striktní vedení od Johna začalo do vztahů v kapele vnášet první, ale zato vážné trhliny. Všechno ale zatím běželo dál v obvyklém tempu. Skupina začala natáčet další LP, Cosmo's Factory, které řada jejich fanoušků považuje za nejlepší album jejich diskografie (název vznikl z povzdechu bubeníka, Douga "Cosmo" Clifforda, který při tvrdém a časově nadupaném rozpisu nahrávání označil studio za fabriku, kam se holt prostě musí, i kdyby člověk nechtěl). Deska vystoupala na obou stranách Atlantiku na první místa, dobře si vedly i její singly, Travelin' Band a Who'll Stop the Rain.
"... tohle už snad ani není rock and roll."
Povzdech jednoho z členů CCR, který vyšel v dobovém tisku, předznamenával nastávající rozkol v kapele. Kapela ale zatím šlapala na plné obrátky, zvláště, když se po rozpadu Beatles stali světovou jedničkou v prodeji singlů (a to i přesto, že žádný jejich SP se nevyšplhal na první místo - ale zato se prodávaly daleko delší dobu, než mnohé rychlovky, které jak rychle vyletěly nahoru, tak i rychle spadly dolů). Ještě před vydáním další desky skupina potěšila své fanoušky vydáním biografie, Inside Creedence, která vznikla v šibeničním termínu šesti týdnů, aby se mohla objevit na trhu zároveň s novým albem.
Pendulum jako obvykle přineslo řadu vynikajících skladeb, z nichž osobně mě vždy nejvíce brala Hey Tonight (považuji ji za jejich nejsignálnější skladbu). Ovšem v té době se také v Rolling Stone objevila různá rozporuplná prohlášení, kdy např. Stu Cook uvedl, že: "... už nás nebaví být pořád jenom doprovodná kapela Johna Fogertyho..."
A události zase jednou vzaly rychlejší spád, jenže tím jiným směrem. Roku 1971 najednou Tom Fogerty prohlásil, že od kapely odchází: "Nechtěl jsem se pořád s Johnem hádat o tom, co budeme hrát."
Kapela se sice rozhodla pokračovat jako trio, ale Johna Fogertyho celková nálada tak rozhodila, že se rozmrzele a zahořkle stáhl z vedoucí pozice a "demokraticky" nechal na dalších dvou členech i náplň dalšího alba. Všechno nakonec vyústilo v ten fakt, že na LP Mardi Gras jsou jen tři skladby Johna, pod dalšími šesti jsou podepsáni Cook a Clifford. Již v době vydání desky kolovaly řeči, že Fogerty předpokládal konec kapely a chtěl tak všem (i sobě) dokázat, že pouze jeho skladby "udělaly" Creedence Clearwater Revival (což je koneckonců pravda). Povídalo se o bouřlivých hádkách, kdy John prohlašoval, že nehodlá propůjčit svůj hlas Cookovým a Cliffordovým skladbám. Jisté je ale jedno. Deska se sice vyšplhala na 12. místo Billboardu, ale spíše díky pověsti kapely, protože v každém případě se jednalo o nejslabší článek jejich diskografie.
Na rychle pokračujícím vnitřním rozkladu nic nezměnilo ani celkem úspěšné turné, takže ve velké hořkosti se 16. října 1972 Creedence Clearwater Revival nadobro rozešli.
Cook a Clifford v následujících letech vytvořili produkční společnost, Clifford byl členem Sir Douglas Quintet, Cook jednu dobu hrál u Southern Pacific a roku 1995 se oba dali dohromady, přibrali k sobě multiinstrumentalistu Stevea Gunnera, zpěváka Johna Tristao a výborného kytaristu Tala Morrise a vytvořili pohrobka slavných CCR, Creedence Clearwater Revisited. Ovšem bez Johna Fogertyho.
Sólová dráha
Hned po rozpadu CCR John přišel s albem převzatých country a gospelových věcí, The Blue Ridge Rangers, kde sám natočil všechny nástrojové party. Nijak zvlášť se to neprodávalo, ještě hůře si vedlo i následující LP, John Fogerty, i když obsahovalo dvě výborné skladby, Rockin' All Over the World (později s úspěchem převzali Status Quo) a Almost Saturday Night (s předělávkou slavil úspěch Dave Edmunds).
Fogerty se tedy po těchto neúspěších na plných deset let albově odmlčel, a to až do roku 1985, kdy vydal Centerfield, postavené na jeho vlastních skladbách. Deska se jednoznačně povedla, přinesla i velký hit The Old Man Down the Road, ale hned následující LP Eye of the Zombie bylo naprostým propadákem. Zatrpklý Fogerty se úplně stáhl do pozadí (na jeho odmlčení se výrazně podepsala i smrt jeho bratra v roce 1991) a nic na tom nezměnila ani ta skutečnost, že jeho kapela Creedence Clearwater Revival byla roku 1993 uvedena do Rock'n'rollové síně slávy (na gala večeru dokonce odmítl vystoupit se svými bývalými kolegy).
Po dalších deseti letech se ale situace přece jenom zlepšila. Blue Moon Swamp se jednoznačně povedlo, s velkým úspěchem se setkalo i jeho následné turné, z kterého vzniklo live album Premonition. To bylo začátkem roku 1999 dokonce nominováno na cenu Grammy v kategorii Nejlepší rockové album. Další nominaci si Fogerty odnesl v kategorii Nejlepší zpěvák. Vida stále stoupající ohlas na svou tvorbu, vydal Fogerty roku 2004 Deja Vu (All Over Again), které přineslo řadu velmi kvalitních skladeb, jako např. Honey Do, Wicked Old Witch a Have You Ever Seen the Rain. Jednoznačně kladné přijetí následné vynikající kompilace jeho sólové tvorby a skladeb Creedence Clearwater Revival, The Long Road Home, zcela potvrdilo vzrůstající zájem o jeho osobu. Album lze do jisté míry možno chápat i jako pokus o návrat do starých kolejí. John Fogerty je tedy rozhodně zpátky, ale nostalgie přetrvává.
Diskografie
A) JOHN FOGERTY + CREEDENCE CLEARWATER REVIVAL:
A.1) základní řadová, profilová alba (včetně dvou live snímků, které jsou obecně řazeny k základnímu katalogu):
Creedence Clearwater Revival (červen 1968, platina, Fantasy)
Bayou Country (leden 1969, multiplatina, Fantasy)
Green River (srpen 1969, multiplatina, Fantasy)
Willy and the Poorboys (listopad 1969, multiplatina, Fantasy)
Cosmo's Factory (červenec 1970, multiplatina, Fantasy)
Pendulum (prosinec 1970, platina, Fantasy)
Mardi Gras (duben 1972, zlato, Fantasy)
Live In Europe (prosinec 1973, live, nahrávky ze září 1971, Fantasy)
The Concert (1980, live, nahrávky z ledna 1970, Fantasy)
A.2) vybrané, doporučené kompilace:
Creedence Clearwater Revival - Chronicle Vol.1 (leden 1976, Fantasy)
Creedence Clearwater Revival - Chronicle Vol.2 (1986, Fantasy)
Platinum (2004, 2CD, nejlepší kompilace, BMG/Fantasy)
A.3) rarity:
The Golliwogs (Pre-Creedence) (1975, Fantasy)
- nahrávky The Golliwogs (7 skladeb) nalezneme i na tematicky zaměřeném výběru The Scorpio Records Story (1994)
B) JOHN FOGERTY SÓLOVĚ (včetně kompilace):
The Blue Ridge Rangers (duben 1973/1994, Fantasy)
John Fogerty (říjen 1975/1998/2002, Asylum/ Fantasy/ WEA)
Centerfield (leden 1984/2001, Warner Brothers/ DreamWorks)
Eye of the Zombie (srpen 1986/2001, Warner Brothers/ DreamWorks)
Blue Moon Swamp (květen 1997, Warner Brothers)
Premonition (červen 1998, live, nahrávky z prosince 1997, Warner Brothers)
Deja Vu (All Over Again) (2004, Geffen)
The Long Road Home: The Ultimate John Fogerty/Creedence Collection (2005, kompilace, Fantasy)
C) VIDEA + DVD:
Premonition (1998, live záznam z prosince 1997)
JAK VZNIKL NÁZEV CREEDENCE CLEARWATER REVIVAL?
Existuje několik výkladů, samotnou kapelou nijak nevyzdvihovaných ani nepopíraných. První část názvu, Creedence, má dva výklady. Za prvé jde o jméno přítelkyně kapely, Credence Nuball, za druhé o význam slova (věřit, víra, krédo). Druhá část názvu, Clearwater, se také pyšní dvěma interpretacemi - značka místního piva, ale také i vnitřní pochody těla. Pouze třetí část názvu, Revival (vlastní význam slova je oživení zájmu), byla členy kapely vysvětlována shodně. "Po tak dlouhých letech muselo přijít oživení zájmu, nový start, víra ve štěstí," prohlásil John. "V názvu to prostě být muselo."
TERMÍN SWAMP ROCK
Swamp (bayou) rock má své kořeny v jižní Lousianě, kde vyrostl na základě tamějších dvou stylů, cajunu (součást country hudby, typická svým využitím houslí a foukací i tahací harmoniky) a jejího černošského ekvivalentu, zydeca, což byla hudba, ovlivněná více než cajun rhythm and blues. Swamp rock si z těchto stylů převzal převládající durovou harmonii, syrové rhythm and bluesové cítění a výrazný cit pro vedení melodie. Celkový sound je pak výrazně postaven na rockové rytmice a její naléhavosti, což v provedení Creedence Clearwater Revival dodávalo celkovému pojetí někdy až jižanský nádech.
