Kytaroví velikáni - Jeff „Skunk“ Baxter

„Nevím a nekomentuji to.“

Jeff Baxter a jeho odpověď na otázku, jak vznikla jeho přezdívka Skunk (Guitar Legends, 10/1997)

Ano, to je pravda. Jeff „Skunk“ Baxter totiž není „pouze“ kytarista, byť jakkoli osobitý a svérázný už třeba jenom přístupem k tónu, ale také velmi zajímavá osobnost, kterou její životní dráha zanesla do končin společnosti ne tak úplně zcela typických, nebo spíše ne zcela očekávaných, pro muzikanty. Že to zase není tak vzácné? Že třeba kytarista kanadských Triumph se stal mimo jiné mluvčím kanadské vlády pro export? To je pravda. Ale když se objeví takové názvy jako NASA, MDA (zkratka pro pentagonskou divizi Missile Defense Agency) a další, je to přinejmenším zajímavé...

Jeff Baxter vedle své bohaté studiové činnosti (a najdeme zde jména od Gena Simmonse přes Nazareth, Ringo Starra a Joea Cockera po Dolly Parton) proslul zejména jako člen Steely Dan a Doobie Brothers, kapel, které si prožily své velké úspěchy zejména na americkém kontinentě. V anglických žebříčcích se nikdy nijak zvlášť neumístily, což je možná jeden z důvodů, proč tyto kapely, jakkoli mají v celkovém kontextu vývoje hudby své místo, nejsou v našich zemích tak profláklými jmény. Teď ale ještě jedna nutná poznámka.

I když oba soubory za jeho členství prožily řadu neoddiskutovatelných úspěchů - a značná část fanoušků považuje právě tato období za klasické etapy vývoje obou skupin -, pravda je, že ten opravdový třesk vzácných kovů, zlata, platiny a multiplatiny se odehrál v dobách, kdy nepatřil k těmto kapelám. U Steely Dan po jeho odchodu sice kapela v americkém žebříčku lehce poklesla (z Top10 do Top20), ale prodeje byly stále oceněny platinou. A dva a půl roku poté Steely Dan zaznamenali fenomenální úspěch albem Aja, které v USA posbíralo dvojnásobnou multiplatinu, v Kanadě také a vystoupalo v Billboardu na 3. příčku...

U Doobie Brothers přece jenom nešlo o tak pádný rozdíl, protože Minute by Minute sklidilo dokonce trojnásobnou multiplatinu a první místo v Billboardu (v Kanadě také). Ovšem to byl Baxter prakticky již na odchodu. A předtím, než do kapely přišel, měli Doobie Brothers za sebou platinové Toulouse Street a dvojnásobně multiplatinová alba The Captain and Me a What Were Once Vices Are Now Habits.

Jenže tohle by stačilo jen povrchnímu pozorovateli. Je totiž nutné si uvědomit dobu, ve které vznikaly tyto výkyvy. U Steely Dan šlo o vznik a výborný nástup této excentrické, vysoce osobité kapely, spojující ve svém výrazu jazzrockové vlivy (zejména po stránce skladby a harmonie) s rockovou naléhavostí a vizionářstvím raných sedmdesátých let. Určitá stylová neusazenost, která by jiné soubory poslala spolehlivě do zapomnění, byla u nich známkou určité tvůrčí posedlosti a zavilosti. A právě díky snaze Baxtera orientovat se spíše na živá vystoupení (oproti stále sílícím snahám ústřední dvojice kapely, Fagena a Beckera, zavřít se spíše do studia a vydávat desky) byl vytvořen onen důležitý nástupní prostor, který kapelu podržel v první polovině sedmdesátých let a stál tak v podstatě za dalšími úspěchy, které Steely Dan potkaly po jeho odchodu.

A u Doobie Brothers? Tam je jeho podíl na úspěchu ještě evidentnější. Vždyť Baxter k nim nastoupil zrovna v období těch nejprudších změn na hudební scéně, v polovině sedmdesátých let. Takže v tomto období navázat na multiplatinová alba nejdříve „jenom“ zlatými a platinovými deskami je jednoznačný úspěch. nemluvě o celkovém vygradování tohoto přístupu koncem této dekády, kdy se podílel na vysoce úspěšném Minute by Minute...

Takže tohle všechno je tvář Jeffa „Skunka“ Baxtera, o které se dnes budeme bavit.

Z obchodu s hudebninami k Hendrixovi

Jeffrey Allen „Skunk“ Baxter se narodil 13. prosince 1948 ve Washingtonu. Po běžných a většinou vždy krátce trvajících členstvích ve školních a regionálních kapelách se uchytil na Manhattanu jako prodavač v jednom z obchodů s hudebninami dnes již legendárního řetězce Manny’s Music Shop. Tam se setkal s Jimim Hendrixem (tedy ještě předtím, než odletěl od Anglie, aby tam oslovil svět svým power triem Experience) a přijal jeho nabídku podílet se na projektu Jimmy James and The Blue Flames. Nebudeme se zde zabývat různými variantami těchto názvů, ale pravda je, že sestavu tvořili Hendrix (pod pseudonymem Jimmy James), kytarista Randy California, baskytarista Randy Palmer a bubeník Danny Casey. Protože v kapele byli dva Randyové, Hendrix je pro lepší odlišení uváděl také pod pseudonymy, kdy California byl Wolfe a Palmer Texas. Baxter ve svých rozhovorech tvrdí, že s touto sestavou hrál (také na baskytaru) asi po tři měsíce. Poté Hendrix odjel do Anglie a začala se psát další stránka historie rockové kytary.

Po absolvování školy v Taftu ve Watertownu se Baxter v září 1967 přihlásil na fakultu School of Public Communication (dnes College of Communication) při Bostonské univerzitě, kde studoval obor žurnalistika. Přitom působil v řadě dalších kapel, ale roku 1968 se mu podařil další výraznější vstup do obecného povědomí, kdy se stal členem formace Ultimate Spinach, která ve své tvorbě odrážela tehdejší vývoj hudby, takže bychom v její tvorbě mohli nalézt prvky dobové psychedelie, stejně jako blues či proto-hard rocku. Baxter se podílel na realizaci třetího alba, které se neslo již spíše v duchu písniček západního pobřeží a’la The Byrds, Mounkees apod. Na rozdíl od předchozích alb, více experimentálnějších.

Po rozpadu Ultimate Spinach pak Baxter krátce působil v souboru Holy Modal Rounders a byl členem doprovodné sestavy zpěváka Buzzyho Linharta. To pravé ořechové ale ještě mělo přijít.

Steely Dan

Poté co se Baxter přestěhoval do Los Angeles, začal hledat své uplatnění jako studiový muzikant. A právě tehdy, roku 1972, se stal jedním ze zakládajících členů kapely Steely Dan. Spolu s ním to byli kytarista Denny Dias, bubeník Jim Hodder, zpěvák David Palmer, příležitostný kytarista Elliot Randall, a zejména klávesista Donal Fagen a baskytarista Walter Becker. Proč zejména? Protože Steely Dan byli v podstatě výsledek snahy této dvojice o vytvoření souboru, který by realizoval jejich tvorbu. Fagen a Becker totiž působili jako „stájoví“ skladatelé a muzikanti pro label ABC Records. A protože chtěli mít jistotu, že jejich nápady budou nahrány již zaběhlým a hudebně komunikujícím tělesem, přistoupili k tomuto kroku. A výsledek? Sada vysoce úspěšných alb, z nichž všechny (a máme na mysli ty, na nichž se Baxter jako člen kapely podílel) dosáhly na vzácný kov, přičemž zlaté ocenění bylo to nejmenší. Jak Can’t Buy a Thrill, kde Baxter hraje sóla ve většině skladeb (osobně mám rád Change of the Guard či jeho steelku v Fire in the Hole), tak i Countdown to Ecstasy se skladbami jako My Old School či Show Biz Kids a Pretzel Logic s hitem Rikki Don’t Lose That Number mají své místo v historii rockové hudby a patří k těm dobovým momentům, které tuto kategorii obohacují.

Doobie Brothers

Během dokončovacích prací na Pretzel Logic oznámil Baxter oběma protagonistům Steely Dan, že hodlá končit a že se v podstatě ani neúčastní promo turné k novému albu. Jeho původním záměrem bylo poohlédnout se po kapele, která by nebyla tak fixována jen na studiovou tvorbu a více působila live. Roku 1974 tak Baxter přestoupil k Doobie Brothers, kapele, která tehdy měla za sebou velmi úspěšná alba - když pomineme debut, tak to byla určitě sada desek Toulouse Street (platina v USA), The Captain and Me (dvojnásobná multiplatina) a What Were Once Vices Are Now Habits (dtto). Baxter nebyl tak úplně neznámým kytaristou, který přišel do řad této úspěšné formace. Jako studiový muzikant s nimi již spolupracoval, a to přímo na těch nejúspěšnějších předchozích albech. Jeho vstup do kapely přinesl další stylový výraz Doobie Brothers, což bylo znát už na prvním albu nového složení, Stampede, zejména pak ve skladbách Precis (spíše zajímavá mezihra) a Take Me in Your Arms (Rock Me a Little While).

Během příprav na promo turné byl náhle hospitalizován Tom Johnston. Na jeho místo Baxter navrhl přijmout zpěváka a klávesistu Michaela McDonalda, který posléze k Baxterovým „najazzlým“ kytarovým postupům dodával potřebnou písňovou, melodickou náplň. Po řadě dobře přijatých alb (opět si uvědomme tu dobu), jako Stampede, Takin’ It to the Streets s Wheels of Fortune, Livin’ on the Fault Line s Little Darling (I Need You) a zejména vynikající trojnásobně multiplatinovou deskou Minute by Minute, obsahující řadu silných skladeb v čele s What a Fool Believes se Baxter přesto rozhodl odejít. Nebyl sám, spolu s ním kapelu opustil i bubeník John Hartman.

Muzika, muzika, ale zároveň i cesta do vládních kruhů...

Po odchodu od Doobie Brothers se Baxter přímo vrhl na studiovou činnost. Seznam umělců, se kterými začal spolupracovat, by byl hodně dlouhý - ostatně podívejte se na přílohu. V praxi to může znamenat i takový seznam „who is who“ v rockové (a nejen rockové) muzice. Jednoznačně se zde projevila jeho stylová šíře, vysoký cit pro žánr a výsledný projekt a univerzální (a to nemyslíme pejorativně, jak tomu občas bývá) přístup k technice hry.

Baxter nespolupracoval s výraznými umělci „jen“ jako muzikant. Etabloval se i jako producent, mezi jinými např. u Nazareth či Bruce Welcha, objevil se i v televizi a na plátnech kin (např. film Blues Brothers), realizoval i velmi zajímavý projekt Guitar, kdy jezdil po celém světě za všemi kytaristy, kterých si vážil, a natočil s nimi interview.

Abychom hned tak neodběhli od té hudební činnosti - naprosto zajímavým projektem bylo jeho členství v superkapele The Best, kde se sešel, a nyní pozor, s naprostou rockovou legendární elitou - kapelu spolu s ním tvořili John Entwistle (baskytarista Who), Joe Walsh (kytarista, mj. Eagles či James Gang), Keith Emerson (klávesista a osobnost artrockového tria Emerson, Lake & Palmer) a Simon Phillips (bubeník, mj. Toto, Who, Gary Moore, Michael Schenker Group, David Coverdale...). Kapela odehrála řadu koncertů (vzniklo i DVD z vystoupení v Japonsku), ale nakonec se rozešla. Osobně si myslím, že věčná škoda.

Další zaznamenání hodnou zajímavostí (a hodí se nám jako oslí můstek pro následná fakta) byla (vlastně je) jeho činnost s The Coalition of the Willing. Členové této kapely jsou totiž většinou politici. Ano, je zde třeba maďarský velvyslanec v USA, velvyslanec z Jižní Koreje, člen bezpečnostní rady USA apod.

A to nás přivádí i k další tváři Jeffa Baxtera, k jeho činnosti pro vládu USA. Dostal se k ní v podstatě náhodou. V polovině osmdesátých let se zajímal o hardware i software nově vznikajících nahrávacích studií, který byl nejednou postaven na uvolněných armádních (tedy i trvanlivých) zařízeních. Zajímal se zejména o kompresi dat a úložnou kapacitu jednotlivých zařízení. To ho přivedlo ke kontaktu se sousedem, bývalým inženýrem raketového zbrojního programu Spojených států, který mu doporučil potřebné materiály. Baxter se vojenským, zejména raketovým, programem tak nadchl, že ho začal jako samouk studovat. A poté, co poslal své návrhy na pětistránkovém dopise republikánovi za stát Kalifornie, kde se zabýval nápadem zefektivnění protiatomového raketového deštníku, byl, jednoduše řečeno, vládou a Pentagonem objeven. A angažován.

Baxter tak napomohl jako civilní konzultant řady výborů, včetně dozorčí rady pro balistickou raketovou ochranu, odstranění některých děr v používání obranné filozofie armády Spojených států. Začal působit i jako člen výboru raketové obrany Pentagonu, zpravodajské agentury Geospatial Intelligence Agency, rezortu obrany Spojených států Department of Defense, poradce pro armádní zakázky v General Dynamics a General Atomics Aeronautical System Inc., roku 2005 se dostal i do NASA jako člen dozorčí rady (ESAC).

Ve výčtu jeho činnosti bychom takto mohli pokračovat dál a dál. Co je ale hlavní, přes všechny tyto politické, veřejné a armádní aktivity rozhodně nezapomíná na muziku. Věnuje se jí stále vysoce aktivně (stačí se podívat na výčet jeho činnosti) a patří mezi ty osobnosti, které se dokázaly prosadit i ve veřejné sféře. Koneckonců, vždyť o co šlo řadě muzikantů už v šedesátých letech? O co šlo Johnu Lennonovi? V čem se mimo svou muziku etabloval (i když podle některé literatury ne vždy na té správné straně) třeba Elvis Presley?

www:

www.steelydan.com

www.doobiebrothers.net