"Hraju tak, jak se cítím v tom daném okamžiku."
Jeff Healey
(v interview pro Guitarist po vydání LP See The Light)
Kytarista, který svou hrou dokázal okouzlit Stevieho Ray Vaughana i B. B. Kinga, držitel několika desítek prestižních cen (včetně nominací Grammy), bluesman, jehož alba jsou několikanásobně zlatá a platinová - to všechno je Jeff Healey, člověk, který je od prvního roku svého života slepý.
Norman Jeffrey Healey se narodil 25. března 1966 v Torontu v Kanadě. Ještě mu nebyl rok, když onemocněl rakovinou očí (retinoblastomie), která sice nepostihla jeho mozek, jak lékaři předvídali, ale zasáhla jeho oči natolik, že v jednom roce úplně oslepl. Rodina se snažila odvést jeho myšlenky jiným směrem, a tak dostal ve věku tří let svou první kytaru: "Naladil jsem si ji do akordu a použil bottleneck. Několik roků poté jsem dokonce bral hodiny, ale na standardně laděnou kytaru." Handicapovaný svým postižením, mladý Healey odmítal hrát ve stoje a podle jeho vzpomínek mu ani moc nešlo hrát na kytaru vsedě, pokud ji držel normálně, běžně: "Zkoušel jsem ji držet tak, jak mi řekli, že se má kytara držet. Ale to mi vůbec nevyhovovalo, ruce byly ještě příliš malé na to, abych dokázal obejmout celý krk, a tak jsem si už jako kluk položil kytaru na klín, na plocho a všechny akordy, všechny melodie jsem začal hrát tímto způsobem."
Tento jeho styl "držení" nástroje a hry na kytaru se pro něj stal typickým. Healey svou levou ruku pokládá na hmatník shora, jako kdyby hrál na klavír. Zapojuje tedy i palec, což vlastně nejvíc šokovalo Stevieho Ray Vaughana: "Nevěděl jsem, že se takhle vůbec dá hrát na kytaru," řekl Stevie po jejich vzájemném vystoupení v Torontu.
Healey se do kytary tak zabral, že již ve věku šesti let začal hrát a zpívat veřejně. A to s velkým ohlasem. Jako dítě i jako již dospívající se stal vyhledávanou atrakcí všech možných klubů v Torontu a v okolí. Rád se účastnil společných vystoupení, nejvíce vzpomíná na časté sessiony: "To bylo velmi inspirující. Po koncertě se vlastně klub nevyprázdnil, muzikanti se slezli buď znova na pódiu, nebo někde u stolu a začalo se jen tak jamovat. Učil jsem se tak naslouchat dalším a umět s nimi sladit svou hru, techniku a feeling."
Jeff se zatím nijak zvlášť neorientoval na jeden styl. Snažil se do sebe vstřebat co nejvíce podnětů, takže se mu líbil jazz, country, reggae, heavy metal, rhythm and blues, rock, ale časem začal inklinovat k blues, takže se jeho vzory stali Eric Clapton, Buddy Guy, Elmore James, B. B. King, Kokomo Arnold a také Son House. Samozřejmě hrál ve školní kapele (chodil do školy pro slepce v Branfordu), jejíž repertoár tvořily jazzové standardy. Pro Healeyho fanoušky je zajímavý ten fakt, že vedle kytary hrál už tehdy velmi dobře i na trubku. Tento nástroj neodložil ani během své další kariéry, takže ho můžeme jako trumpetistu slyšet na některých partech desek Alexy Pangman, Tylera Yaremy a Hot Five Jazzmakers, se kterými si v současnosti pohostinsky rád zahraje. Vraťme se ale k jeho začátkům.
V patnácti letech došlo k založení jeho první kapely, The Blues Direction, ale na rozdíl od jeho samostatných vystoupení nebyl o skupinu velký zájem. Kluby nevěřily patnáctiletým mladíkům, že by mohli hrát dobře blues. Healey tedy po třech letech snažení Blues Direction rozpustil a hrál zase sám nebo s příležitostnými seskupeními. V osmnácti letech začal dokonce studovat hudbu na vysoké škole. To mu ale příliš dlouho nevydrželo, a protože se chtěl věnovat hudbě spíše prakticky, přijal krátké angažmá u The Buzz Upshaw Band, kde hrál doprovodnou kytaru. Tam se také setkal se svým budoucím spoluhráčem, bubeníkem Tomem Stephenem. "Hrozně jsem chtěl hrát a hrát. Věděl jsem, že se musí najít cesta, po které bych mohl pořádně vstoupit do hudebního světa." A ta cesta se našla.
Jeho neustálé vystupování po klubech a menších scénách vzbudilo pozornost velikána bluesové kytary, Alberta Collinse. Ten pozval devatenáctiletého mladíka, aby vystoupil během jeho koncertu v torontské Albert Hall, a pamětníci vzpomínají, že šlo v podstatě o triumf. Jeho jméno se stalo pojmem a ze dne na den si ho na pódium a k jamování začaly zvát nejen tehdy pouze oblastní veličiny jako Walsh Brothers, David Wilcox či Kim Mitchell, ale dostal pozvání na vystoupení v Grossman's Tavern, hospodě, kde se jednu listopadovou noc roku 1985 sešel na pódiu s Robbiem Robertsonem, Downchild Blues Band, Steviem Ray Vaughanem a Bobem Dylanem. Shodou okolností tam přišli i baskytarista Joe Rockman a bubeník Tom Stephen, kterým skončilo jejich angažmá u The Rob Alexander Band. Ti, když viděli jednoznačný Jeffův úspěch u publika a uznalé kývání hlav (zejména u Stevie Ray Vaughana), Healeyho oslovili s nabídkou, jestli by s nimi nechtěl utvořit kapelu. Jeff, pod čerstvým dojmem svého úspěchu a ve snaze odejít z The Buzz Upshaw Band a zkusit to po vlastní ose, souhlasil.
Nová kapela pod označením Jeff Healey Trio, které postupně přešlo k názvu Jeff Healey Band, vyjela na kanadské turné, které mělo trvat původně půl roku. Ohlasy na jednotlivé koncerty byly ale tak nadšené, že kluby si skupinu objednávaly ještě ten večer, kdy vystoupení skončilo, a to hned na několik termínů dopředu. Celé turné se tedy protáhlo na dva roky a zahrnovalo vystoupení na některých festivalech včetně Vancouveru, kde hrál i B. B. King, který se také obdivně vyjádřil o Jeffově hře.
Po těchto úspěších bylo jasné, že by formace měla natočit desku. To ovšem nešlo tak hladce. Vedení různých gramofonových společností přiznávala triu jejich kvality, ale do podepsání kontraktu se nijak zvlášť nehrnula. Skupina to tedy vyřešila po svém a vlastním nákladem natočila a vydala singl se skladbou Adrianna. SP vzbudilo velký zájem fanoušků a co bylo hlavní, také gramofonových společností. S jednou z nich, Arista Records, skupina podepsala smlouvu a odebrala se do studia. Výsledkem bylo vynikající blues rockové LP See The Light, které v Kanadě získalo trojnásobnou platinu a platinovým se stalo i v USA. Jednoznačnými hity se staly skladby Angel Eyes (Top 5 v Billboardu), Confidence Man (obě od Johna Hiatta), My Little Girl a See The Light, velmi zajímavě vyzněla klasická Blue Jean Blues od ZZ TOP. Skupina byla nominována na cenu Grammy v kategorii Best Instrumental Rock Group, posbírala ceny časopisů Billboard a Music Express a sám Jeff obdržel další uznání a ceny v kategoriích Best Guitarist a Best Vocalist. Ten rok také došlo k tomu, že kapela natočila soundtrack pro film Roadhouse, kde hrál Patrick Swayze: "Po vydání našeho debutu to další tři roky byla prostě smršť," říká Healey. "Samá turné, interview, tisk, rádio, televize včetně MTV, takže na napsání, přípravu a natočení dalšího alba jsme měli vymezené přesně tři měsíce. Ale to vůbec nevadilo, takhle jsme to přece chtěli." Během tohoto hektického období jezdila kapela jako předskokan společná turné s ZZ TOP, Little Feat, Ringo Starrem, Bobem Dylanem, Bonnie Raitt a mnoha dalšími. S velkým zájmem se setkalo i video See The Light: Live In London.
Na dalším albu, Hell To Pay, si skupina přizvala do studia některá hvězdná jména, jako např. Jeffa Lynne, Marka Knopflera, Paula Shaffera, Bobbyho Whitlocka a George Harrisona. Právě Harrisonova While My Guitar Gentle Weeps je spolu s Healeyho Full Circle a Knopflerovou I Think I Love You Too Much pravděpodobně nejsilnější skladbou alba. LP bylo opět úspěšné, v Kanadě posbíralo dvojí platinu a ve Státech dostalo zlato. Po celém světe se ho navíc prodalo na dva milióny kusů. Z alba čiší hluboký cit a to nejen k blues, ale k muzice vůbec.
Po obrovském celosvětovém turné se členové skupiny soustředili i na další oblast hudebního byznysu, kdy roku 1991 založili svou společnost Forte Records & Productions Inc. a začali se rozhlížet po možných adeptech. I zde měli šťastnou ruku, protože hned první ryba, která uvízla v jejich síti, zpěvačka Amanda Marshall, se stala jednou z nejúspěšnějších debutantek v Kanadě. Její stejnojmenné LP, které Healey produkoval, získalo jenom v Kanadě šestinásobnou platinu...
Jeff se na dalším albu rozhodl pro větší stylovou rozmanitost. Feel This tak nabídlo vedle blues-rockových čísel (House That Love Built) a boogie a'la ZZ Top (Cruel Little Number) i do rapu zaměřenou If You Can't Feel Anything Else. Což se nemuselo líbit zcela všem, ale pokud si odmyslíte tyto výstřelky, tak je deska velmi dobrá. Koneckonců, v Kanadě byla opět platinová. Na podporu alba vyjela kapela na turné, kde se s nimi na několika koncertech na pódiu objevil i Jack Bruce z legendárních Cream. Roku 1994, před přípravou dalšího LP, se kapela odhodlala k zajímavému počinu, který jí vynesl další vlnu uznání. Vystoupila tam, kde se před léty dala dohromady, v Grosmann's Tavern: "Nikdy jsme nezapomněli na malé sálky zakouřených hospod a na kluby, kde se začínalo."
Vzpomínky na rané začátky v Jeffovi a jeho spoluhráčích oživily touhu zahrát si zase staré, převzaté skladby. Když si to jen tak začali ve studiu zkoušet, výsledky byly tak přesvědčivé, že se rozhodli vydat to na desku. Výsledkem bylo koncepční album Cover To Cover, které je zajímavou ukázkou práce s původním materiálem a spojení s osobitým feelingem. Najdeme zde skladby od Jimiho Hendrixe (Freedom, Angel), Beatles (Yer Blues), Willieho Dixona (Evil, I'm Ready), Creedence Cleawater Revival (Run Through The Jungle), Led Zeppelin (Communication Breakdown), Erica Claptona s Georgem Harrisonem (Badge) a další. Nedá se zase říci, že by se vše povedlo, ale to je spíše na každém posluchači, do jaké míry je ochoten akceptovat stupeň úpravy skladby. LP bylo přesto zlaté, skupina se také podílela na soundtracku k filmu The Glimmer Man producentů Stevena Seagala a Kennena Ivoryho Wayanse.
Skupina za sebou měla dvanáct vysilujících, hektických let, a tak se jednotliví členové vzájemně dohodli, že si udělají prázdniny a poprvé si pořádně odpočinou: "Nebyla v tom žádná ponorková nemoc, nebyli jsme nijak podráždění, to ne. Ale přece jenom to bylo celé hodně vysilující a nechtěli jsme, aby se ta únava prolnula do našich skladeb a výkonů na jevišti. To by potom bylo špatné." Jeff ovšem nečinnost dlouho nevydržel a vedle producentské činnosti začal pohostinsky vystupovat s dixilandovým tělesem The Hot Five Jazzmakers, kde hrál na starou akustiku Gibson. Pravidelná vystoupení v torontském C'est What Jazz Club se rozrostla na turné po kanadských městech a začala být uznávána jako jedna z nejlepších kanadských komb, hrajících tradiční jazz.
Roku 1998 se členové znovu sešli, aby začali pracovat na dalším albu. Delší přestávka jim velice prospěla, trio bylo plné nadšení. Přesto ale nechtěli nic ponechat náhodě, a tak si přizvali producenty hvězdných jmen, takže se ve studiu objevil např. Jim Scott (od Rolling Stones), Kevin Caveman Shirley (od Aerosmith, Journey, Silverchair) a Marti Frederickson (od Aerosmith, Bon Jovi): "Nikdy jsme se nebránili novým podnětům," říká Healey. "Naopak. A taky, když člověk natáčí tolik let, tak ať už je jakkoli soudný, přece jenom už nemusí vychytat ty jemné nepřesnosti, má snahu pořád dělat všechno stejně, hlavně v oblasti zvuku, tam je to pravděpodobně nejmarkantnější. A to je pak dobrý producent k nezaplacení" Album Get Me Some vyšlo v březnu 2000 a je plné síly. Vedle riffové Which One zde najdeme zamyšlenou Hey Hey, efektní I Tried (od Diane Warren), plné citu jsou I Should Have Told You a Love Is The Answer. Deska šla rychle nahoru, promotion koncert skupina vykonala nejdříve v torontském Motorcykle Club a potom v Niagara Falls Park, který mohly sledovat prostřednictvím NBC a CNN milióny diváků. Konferenciér tehdy uvedl: "Jeff Healey Band jsou zpět."
Healey se v současné době věnuje i jiným aktivitám. Podporuje kanadský národní ústav pro slepce, rozšířil činnost společnosti Forte Records & Productions Inc., vedle koncertní činnosti se svým Bandem, který je občas rozšířen o doprovodného kytaristu či klávesáka, vystupuje s The Hot Five Jazzmakers a sbírá desky. Jeho sbírka, která přesáhla počet 22 000 kusů, se soustřeďuje na jazzové a swingové desky, většinou z období dvacátých až raně čtyřicátých let minulého století.
K osobnímu profilu ještě doplňme, že je ženatý a má dceru Rachel, která se narodila roku 1995.
Fendery Stratocastery a Squiery Stratocastery jsou jeho nejoblíbenějšími nástroji. Fenderů má celou řadu, poslední dobu si nejvíce zvykl na standardy (včetně Reissue), z nich pak nejvíce na modely American Standard. Kytary nijak zvlášť neupravuje, pouze od poloviny devadesátých let si nechává vyměnit snímače: "Mají stejný design, jako běžné snímače na stratocasterech, ale vinutí je jiné jak z hlediska počtu závitů, tak i materiálem. Tyto snímače prakticky neprodukují ten nepříjemný šum, který je typický pro singly obecně. Dodává mi je Rod Evans, dlouholetej kámoš, který je motá u sebe doma ve Victorii v Britské Kolumbii."
Přes svou sbírku fenderů hraje Jeff nejvíce na Squiery Stratocastery: "Jsou to dobré kytary, mají měkčí zvuk, než americké fendery a s těmi snímači od Roda zní velmi dobře." Jeho vztah k této značce nejlépe prezentuje ta skutečnost, že firma v roce 1995 k příležitosti vydání alba Cover To Cover nabízela squirea s Jeffovým podpisem na bílém ochranném krytu na těle kytary. Šlo o typ Squier II Stratocaster s javorovým krkem.
Healey hraje i na gibsony a to na Les Pauly. Z nich pak preferuje Standardy a Customy. Z dvanáctistrunných kytar si vyzkoušel ibanezy a rickenbackery, kde kytary Ibanez mu pro jeho styl hry sedly lépe. V Los Angeles se na pódiu objevil dokonce i s dvoukrkou ibanezou. Z akustických kytar dává přednost gibsonům, na Angel Eyes použil akustiku BC Rich.
Na Squiery natahuje svou sadu strun - Jeff Healey Custom DR strings - hybridy o síle 010, 014, 018, 032, 044 a 056. Action má poměrně dost nízké.
Prakticky po celou dobu své kariéry hraje na stack Marshall - stowattovou hlavu JCM800 a bednu 4 x 12". Tuto sestavu používá i ve studiu, kde k ní přidává své oblíbené kombo Fender Vibroverb z raných šedesátých let. Poslední dobou si na pódiu vedle marshallů staví i stacky Matchless. Efektů používá hodně, nejvíce u něj najdeme krabičky Boss (zejména Compressor/Sustainer a Equalizer a celou řadu Over Drive) a DOD (z nich hlavně distortiony, octavery a Digital Delay). Od DOD používá i wah pedál. Z jiných značek můžeme jmenovat Tokai Over Drive a starý, Jeffem velmi oblíbený, MXR Flanger.
Diskografie
A) Jeff Healey Band (včetně kompilací):
See The Light (1988, Arista)
Hell To Pay (1990, Arista)
Feel This (1992, Arista)
Cover To Cover (1995, Arista)
The Very Best Of Jeff Healey (1998, kompilace, Arista/BMG)
The Master Hits Remastered/The Arista Heritage Series: Jeff Healey Band(1999, kompilace, Arista)
Get Me Some (2000, Universal)
B) Nejvýznamnější hostování:
- s Jimmym Rogersem a jeho All Stars - Blues Blues Blues (1998)
- s Alexou Pangman - They Say... (1999), Can't Stop Me From Dreaming (2001)
- s Kennym Waynem - 88th & Jump Street (2002)
A nezapomeňme na jeho hodně vyhledávané video See The Light: Live From London (1989, Arista) a příspěvek na soundtracky Roadhouse a The Glimmer Man. Jeho kytaru můžeme nalézt i na albových projektech Lite Rock (1991), Hot Rockin' Blues (1994), Let It Rock (1995), Red Blooded Blues (1995) a dalších. Jeff také působí jako producent a to zejména u Amandy Marshall a dále u Dorsey Brothers, Annette Hanshaw a Irwinga Millse.
