V minulých dílech jsme si avizovali přechod k novému tématu. Původně jsem plánoval jako novou tematickou oblast ozvučení dechových nástrojů, ale rozhodl jsem se (opět) pro změnu. Mluvil jsem totiž nedávno se svým kamarádem - zpěvákem - z jedné z kapel, ve kterých působím. Taktéž se zajímá o zvuk a řekl mi: „Čtu velmi bedlivě ten tvůj seriál, mám ho svázaný v knížce, všechno dobrý, jediné, co si pořád říkám, je, kdy přijdou na pořad dne zpěvy.“ Zamyslel jsem se nad tím a následně situaci přehodnotil, nejen abych nějak vyhověl jeho očekávání, ale i z důvodu, abych zohlednil úhel pohledu klasické rockové kapely, která je jakousi nemalou nedílnou součástí všech globálně ozvučovaných akcí, či řekněme jakýmsi částečným etalonem určitého směru zvučení.
Proto si jako další téma zařadíme zpěvy, vokály a zpěvové mikrofony. A abych to hned na úvod malinko odlehčil, uvádím větu, kterou s oblibou říkával jeden můj kamarád kytarista a kterou jste zde v minulosti možná už četli: „Nazvučit rockovou kapelu vlastně není nic těžkého, jen si musíš pohlídat, aby ti hrály dobře bicí, basa, kytary, klávesy a zpěvy...“ :-)
Tématem zpěvů tedy jakoby uzavřeme pomyslnou oblast zvučení jednoho z nejběžnějších základů rockového seskupení. V tomto bodě si dovolím odkázat na starší díly tohoto seriálu (12, 13, 14) týkající se právě mikrofonů, jejich popisu a rozdělení podle principu funkce a směrových charakteristik; naleznete je na webu Muzikusu. Samozřejmě opět doporučuji téma mikrofonů i v publikaci Václava Vlachého Praxe zvukové techniky, kde je výborně zpracováno.
Když se obecně řekne slovo mikrofon, 99 % populace si představí právě model na zpěv či řeč. Touha či potřeba zesílit lidský hlas pro mluvené slovo či zpěv je stará téměř jako lidstvo samo, proto, jak je naším dobrým zvykem, zabrousíme nejdříve malinko do minulosti. Pokud se tedy na mikrofon podíváme z historického hlediska, tak je třeba zcela jistě zmínit jméno Emile Berliner (20. 5. 1851 - 3. 8. 1929), což byl „... v Německu narozený americký vynálezce židovského původu, který se v roce 1870 přestěhoval z Německa do Spojených států, ale do Evropy se vracel a podnikal zde ve snaze zpeněžit některé ze svých nejslibnějších vynálezů. Mezi ty nejznámější patřil právě mikrofon (1877) a gramofon (1895). Berliner žil nejprve ve Washingtonu, později v New Yorku, kde získal místo v laboratoři Constantina Fahlberga, objevitele sacharinu. Fahlberg ho zcela nadchl pro vědu, spolu s dobovou atmosférou, která senzačními zprávami o nových vynálezech doslova přetékala. Jedním z nich byl i Bellův telefon. Když ho Berliner prozkoumal, zklamalo ho, jak málo je slyšet hlas z druhé strany přístroje. Sestrojil tedy přístroj, jenž nazval ,volný kontaktní vysílač‘. To byl jeho první velký vynález - dnes známý jako mikrofon.“(citováno dle Wikipedie, článek naposledy editovaný 6. 11. 2018)
Pokud zůstaneme v souvislosti právě s telefonními přístroji, pak je třeba ještě zcela jistě zmínit uhlíkový mikrofon, který vynalezl Thomas Alva Edison. Roku 1892 byla v USA uvedena do provozu první automatická ústředna pro 99 účastníků a Edison si právě uhlíkový mikrofon nechal patentovat, a tím se obecně velmi zjednodušila konstrukce telefonního přístroje. Pochopitelně první mikrofon a mikrofony nedosahovaly zdaleka vlastností dnešních modelů, zejména co se týče frekvenčního rozsahu,zvukové věrnosti a podobnosti s reálným lidským hlasem. Postupně byly však zdokonalovány a vylepšovány až do dnešních modelů pracujících na různém principu (viz minulé díly seriálu), zde si již vydobyly své místo na trhu a ve výbavě zvukařů jsou některé dodnes známé a prosperující značky, jako např. Shure (vznik 1925), Sennheiser (vznik 1945), AKG (1947) aj.
Jen tak pro zajímavost, už jsme se v našem seriálu taktéž zmínili, legendární zpěvový model Shure SM58 se sériově vyrábí od roku 1966, nástrojová legenda Shure SM57 byla představena o rok dřív - v roce 1965. Oba modely se vyrábějí, když pomineme otázku designu, v de facto nezměněné podobě, tedy by se s jistou dávkou nadsázky dalo víceméně říct, že se na poli dynamických (zpěvových a nástrojových) mikrofonů od té doby až nic tak dramatického a zlomově převratného nestalo. Spousta novějších modelů i jiných značek (a to samozřejmě nic proti nim) a firem vychází právě z těchto modelů (nebo ekvivalentů jiných značek), a když z nich přímo nevychází (nebo se k tomu nepřiznává :-)), tak při svém vývoji o existenci těchto legendárních modelů zcela jistě ví a řekněme zná dobře pohled do jejich útrob.
V Evropě, konkrétně v Rakousku u značky AKG založené v roce 1947 ve Vídni, vznikl v roce 1953 model dynamického mikrofonu D12 - firma tím získala mezinárodní věhlas a stanovila jakýsi zvukový standard pro hlasové přenosy. Jako první dynamický mikrofon na světě měl na tu dobu vynikající zvukové vlastnosti a dostal se do rozhlasových stanic a nahrávacích studií po celém světě. U již zmíněné německé značky Sennheiser to byl zajisté model DM2, později DM3, který byl natolik úspěšný, že jej na svých koncertech používala ve své době i Edith Piaf.
Co se týče účelu použití, nyní tedy mám na mysli zejména řeč či zpěv, tak se tyto mikrofony pro live použití tvarově ustálily na dnes nejběžněji se vyskytujícím rozšiřujícím se kovovém válci těla s konektorem XLR na jednom (úzkém) konci a s „mřížkovanou“ ochrannou kopulkou na druhém (širokém) konci. Tvar této mřížkované kopulky se napříč výrobci může lehce lišit (koule nebo nejrůznější „vajíčka“, zkosené a „useknuté“ koule a vajíčka, či jejich nejrůznější kombinace) a je víceméně záležitostí designu a jakýchsi vlastních poznávacích atributů jednotlivých značek. Důvodem přítomnosti mřížkované kopulky je samozřejmě na prvním místě ochrana mikrofonní vložky před mechanickým poškozením, přičemž nám tato taktéž zabraňuje se k vložce přibližovat na menší vzdálenost, než je žádoucí (eliminace vzduchových rázů, tzv. „přefouknutí“, zvukového zkreslení atd.) Uvnitř kopulky bývá molitanová, látková či papírová výstelka sloužící k tlumení vzduchových rázů vzniklých při výslovnosti hlásek explozivního charakteru (zejména P, B, méně D, T), které by jinak přímým nárazem na membránu vložky způsobily již zmíněný zvukový ráz (u studiových mikrofonů se pro tento účel používá tzv. pop filtr - kroužek s hustou síťkou či tkaninou à la dámská punčocha). Při venkovním použití nás taktéž částečně chrání před hučením (v aparatuře) způsobeným větrem. To samozřejmě jakžtakž funguje pouze do jeho určité síly a intenzity, či řekněme rychlosti pohybu vzduchu, pokud je míra jeho proudění větší, musíme zpravidla přistoupit k nasazení pomůcky běžně nazývané jako „vindšus“, oficiálně pak windscreen nebo windshield - prostě tzv. (proti)větrná ochrana. Není to nic jiného než molitanová násadka na kopulku mikrofonu (u mikrofonů pro televizní použití bývá taktéž látková - „chlupatá“), která ještě více tlumí nárazy větru na mikrofonní vložku, čímž eliminuje ono nepříjemné hučení v ozvučovacím systému. Tato pomůcka, de-facto relativně „blbost za pár korun“, nám ale může v daných situacích ušetřit spoustu nervů a divili byste se, na kolika, zpravidla tedy menších akcích, jako např. venkovní svatby, oslavy apod., jsem se setkal se její „absencí“. Někdy se dokonce stalo, že už jsem to hučení nemohl (profesně :-) vydržet, šel jsem nenápadně za dotyčným člověkem s technikou a říkám mu: „Nechceš si nasadit molitany na mikráky?“ Odpověď: „No, víš, já je tady teď nemám...“ Proto opravdu vřele doporučuji, v kterémkoliv kufru (s mikrofony) jich mějte vždy s sebou takový počet, abyste je mohli ihned nasadit na všechny mikrofony, na které je třeba (zpravidla tedy zpěvové nebo např. nástrojové kondenzátorové apod.). Tato pomůcka je, co se týče skladování, prostorově nenáročná a v podstatě kamkoliv ji (je) ve svém kufru umístíme, při zavření se zmáčkne a nikde nepřekáží. Pokud přežijeme, že se nám někdy trochu „motají pod rukama“, když je zrovna nepotřebujeme, věřte, že následně přijde akce, kdy si budeme blahořečit, že jsme je nevyndali.
Příště budeme v tématu pokračovat.
