Minule jsme uzavřeli téma ozvučení elektrické kytary, kterému jsme se věnovali úctyhodných deset dílů našeho seriálu. Samozřejmě a pochopitelně, že by se dala jednotlivá subtémata rozebírat ještě do větších detailů a podrobností, nicméně si myslím, že podstatné věci byly snad v dostatečné šíři řečeny. Dnes a v dílech příštích se tedy podíváme na další nástroj, postupujeme-li zatím tak nějak po ose nástrojů běžného pop, rock, hardrockového až metalového seskupení, a sice na elektronické klávesové nástroje.
Když na danou problematiku nahlédneme opět, jak je naším zvykem, tak trochu z historického hlediska, tak nejstarším klávesovým (samozřejmě původně jakkoliv ne-elektrickým) nástrojem jsou varhany, jejichž jakési primitivní prvopočátky můžeme nalézt už před cca dvěma tisíci lety. Kolem roku 1700 vytvořil Bartolomeo Christofori jakýsi první klavír, jehož současná podoba se ustálila v 19. století. Pokud chceme ale významněji pojmenovat a datovat spojení kláves a elektrické energie, musíme zcela jistě zmínit tzv. Hammondovy varhany (elektrofon), jejichž první prototyp vyrobil v dubnu 1935 Laurens Hammond. Původně měly sloužit jako levnější a mobilnější alternativa kostelních píšťalových varhan do obřadních místností, měšťanských domů apod., začaly se však následně používat i v běžných komerčních stylech hudby, od gospelu a soulu až po jazz, rock a hardrock.
Jistá „inspirace“pro Laurense Hammonda ovšem přišla již od Thaddeuse Cahilla, který v roce 1897 patentoval nástroj nazvaný Telharmonium, který pomocí rotačních přerušovačů a později alternátorů vytvářel aditivní syntézou zvuky různých barev ve formě elektrických signálů. Hammond tak následně získal patent na nový typ „elektrického hudebního nástroje“, který napodobuje zvuk klasických varhan za použití tónových kol a elektromagnetických snímačů. Přesněji, Hammondovy varhany pracují na principu aditivní syntézy, kdy je zvuk varhan tvořen mechanickými tónovými (fonickými) koly, která rotují před malými elektromagnetickými snímači. Každé tónové kolo vytváří elektrický signál podobný sinusoidě. Otáčením kola se mění intenzita magnetického pole, když je špička ozubeného kola nejblíže ke špičce magnetu, je magnetismus nejsilnější, když je nejdále, je nejslabší. Změny magnetického pole vytvářejí v cívce střídavý proud, který se používá jako jedna z frekvencí v harmonické syntéze. „Hammondy“ patří tedy mezi nástroje elektromechanické, elektrofonické či také méně přesně elektrické, protože tóny jsou zde tvořeny mechanickými tónovými koly a ne oscilátory či digitálními zvukovými syntézami a vzorky jako v případě budoucích klávesových elektronických nástrojů.
Ačkoli Hammondovy varhany měly vlastní zesilovač a reproduktory, mnoho hráčů začalo později používat „rotující reproduktory“, tzv. Leslie boxy, nazývané podle jejich vynálezce Donalda J. Leslieho (1913-2004). Reprosoustava Leslie se skládá ze zesilovače a reproduktorů, jejichž zvuk je v případě výšek vyzařován přes rotující zvukovody umístěné nad výškovým reproduktorem a v případě basů přes větší rotující bubnový zvukovod umístěný pod basovým reproduktorem, což vytváří charakteristický pulsující zvuk. Principem efektu je využití kombinace periodické amplitudové a frekvenční modulace, vznikající v důsledku Dopplerova jevu (změna vlnové délky, která nastane, pokud se zdroj a příjemce elektromagnetického vlnění vůči sobě vzájemně pohybují). Výsledný zvuk závisí na rychlosti rotorů, kterou lze měnit. Při pomalém otáčení, typicky kolem jedné otáčky za sekundu, vzniká efekt podobný chorusu. Při rychlých otáčkách vzniká vibrato, při kterém se periodicky mění i hlasitost a barva zvuku. Klasickou ukázkou zvuku Hammondových varhan ve spojení s Leslie boxem jsou např. původní nahrávky kapel Deep Purple, Yes apod.
Signál z běžných klávesových nástrojů, pokud tedy není využíván jen přímo jejich vestavěný zesilovač a reproduktory, putuje standardně do mixpultu linkovým výstupem/výstupy, zatímco snímání Leslie boxu do PA systému je realizováno zpravidla pomocí dvou až čtyř mikrofonů (do Leslie zesilovače putuje signál taktéž pomocí linkových, tedy elektrických, výstupů). Dá se tedy říci, že, vyjma zmíněné ozvučovací soustavy Leslie a jejích kopií a nejrůznějších klonů, je signál z klávesových nástrojů většinou „posílán“ v jeho elektrické formě linkovými (zpravidla jack 6,3 mm) výstupy do externího zesilovače či mixážního pultu/stageboxu a dále do PA systému. U původních modelů varhan se samozřejmě nepočítalo s napojením na jinou - externí - ozvučovací aparaturu, než je ta umístěná přímo v jejich boxu, tj. bylo propojení signálu do zesilovače řešeno interně - uvnitř celého systému.
Zvuk Hammonových varhan výrazným způsobem ovlivnil řadu hudebníků (např. Lou Bennetta, Stevea Winwooda, Richarda Wrighta, Keitha Emersona, Jona Lorda, Ricka Wakemana atd., z českých hráčů můžeme jmenovat např. Mariána Vargu) a tento rejstřík je společně se zvukem smyčců a klavíru jedním z nejoblíbenějších, nejnapodobovanějších a nejpoužívanějších napříč všemi hudebními žánry na všech syntezátorech a klávesových nástrojích obecně.
Příště v tématu pokračujeme.
(zdroj: Wikipedia)
