Minule jsme si otevřeli další podtéma - elektroakustickou kytaru - a řekli si jakési základy z historického hlediska a pojmenovali si zejména piezoelektrický princip ozvučení. Dnes si řekneme něco o korekčním nastavení při zvučení tohoto nástroje.
Pokud se přece jen ještě malinko vrátíme k tomu, co jsme si říkali minule, tak elektroakustické kytary můžeme zejména podle vzhledu a tvaru, rozdělit do několika pomyslných skupin. Když začnu od těch nejméně objemných, které jsme zmínili již minule, tak jsou to právě „placaté“ modely s nízkým lubem, určené primárně pro připojení linkou. Dále jsou to nejběžnější modely s výřezem pro hru ve vysokých polohách (cutaway), blížící se tvarově k typu dreadnought nebo jumbo. Následují plné tvary dreadnought a jumbo (mimochodem tyhle pojmy bývají v praxi často zaměňovány, obecně se totiž velmi často říká kytaře typu dreadnought jumbo, přičemž jumbo je tvarově větší - výraznější kytara s „nafouklejší osmičkou“. Poslední pomyslnou skupinou jsou nástroje s vyklenutou plastovou zadní stěnou, používané velmi často v 80. a 90. letech (ale i dodnes), které nejvíce proslavila pravděpodobně značka Ovation. Další samostatnou kapitolou jsou španělské kytary s nylonovými strunami, které jsou již v dnešní době taktéž poměrně často viditelné s vestavěným snímačem a předzesilovačem.
Co se týče korekčního nastavení, budeme tedy opět, jako v minulých dílech, brát v úvahu klasické čtyřpásmové korekce jako na běžném analogovém či digitálním mixážním pultu, u kterých by alespoň dvě středová pásma měla být parametrická. Na méně vybavených pultech, např. pouze s jedním parametrem na středech, se dnes již větší či rockové kapely a nejrůznější soubory prakticky neozvučují, nicméně naopak nějaké menší soubory, kde se vyskytuje elektroakustická kytara, se s menším pultíkem samozřejmě potkat mohou. Jinak - zopakováno z minulých dílů - většina těch nejlevnějších digitálních rackových pultů uzpůsobených pro ovládaní tabletem či chytrým telefonem (např. Soundcraft, řada Ui, nebo Behringer X Air apod.) už disponují plně parametrickými čtyřpásmovými korekcemi.
Před samotnými korekčními zásahy samozřejmě opět nejdříve srovnáme a nastavíme hladinu vstupní citlivosti - gainu (indikace na channel stripu nebo na hlavních dB metrech po stisku tlačítka Solo, PFL). Podotýkám, že hladina signálu přicházejícího do linky elektroakustiky může být různá, závisí pochopitelně na míře zesílení samotného předzesilovače. V nastavení gainu si proto ponechme jistou rezervu, hodně hráčů má zvyk si při hře určitých pasáží na kytaře přidat hlasitost, případně si přidat, pokud po zvukovce zjistí, že se třeba neslyší - právě pro tento účel si nechávají ve své hlasitosti na kytaře taktéž určitou rezervu. Pokračujeme zpravidla zařazením low cut filtru (high pass filtr - ořez basových frekvencí), neboť elektroakustická kytara v oblasti basových a subbasových frekvencí přináší většinou (jen) bouchance a zvukové rázy při úhozu, které se mohou zvukově pohybovat v podobném pásmu jako třeba kopák. Pokud to není nějaký zvukový záměr, např. případ samotného hráče, který hojně využívá perkusivních úderů do kytary a jistým způsobem tím supluje třeba bicí, zpravidla tento subbasovo úhozový jev většinou v běžných podmínkách nepotřebujeme. Zvláště, hraje-li elektroakustická kytara spolu s dalšími nástroji přenášejícími basové spektrum (s baskytarou, bicími, klávesovými nástroji), pak signál low cut filtrem zespoda ořízneme. Frekvenci můžeme vyzkoušet, pokud je low cut přeladitelný, ale klidně jako startovní pozici můžeme použít 100 Hz (a nebojíme se jít i malinko výš) na 130 až 140 Hz.
Pokud tedy půjdeme odspoda, tak basové korekční pásmo můžeme v prvopočátku zkusit nechat „rovně“ a typ shelving. Pokud má konkrétní nástroj i po ořezu low cut filtrem tendenci dunět, hučet, prostě až příliš basovat, můžeme zkusit nastavený shelving na požadované a vybrané frekvenci ubrat. Pokud by to příliš nepomohlo a máme-li tu možnost, zkusíme přepnout spodní frekvenční pásmo na parametr, danou frekvenci opět najdeme (na digitálních pultech nám může pomoci spektrální analyzér) a zkusíme lehce potlačit, šířku ovládaného pásma Q zkusme cca kolem hodnoty 1,5 až 2. Tato rušivá frekvence se bude pravděpodobně pohybovat zhruba kolem 80 až 150 Hz.
Pokud se tedy přesuneme dále k odspoda druhému pásmu zmíněných nižších středů, tak to můžeme startovně zkusit nechat opět beze změny - tedy rovně - gain 0 dB. Mimochodem, jak jsme si již taktéž vícekrát řekli, obecně platí, že, s „rovným“ nastavením bychom měli počítat a začínat s ním v podstatě vždy, snad vyjma některých hojně a běžně používaných (před)nastavení, např. u bicích. Toto pásmo je v případě potřeby možno úspěšně využít např. pro nápravu jisté „tenkosti“ kytarového zvuku, tedy dle potřeby, a je-li to nutné přidat frekvence např. kolem cca 200-400 Hz, parametr Q cca kolem hodnoty 1,5. Tím se nám může podařit do celkového projevu dostat jistý prostor, objem - tedy jakoby „tělo“, prostě zvuk zhutnit a „ztlustit“. Nebo naopak můžeme při větší „zahuhňanosti“ a „hučivosti“ toto pásmo zkusit lehce vyříznout a potlačit. Nejdříve si ale vždy zjistěme, jak má svůj ekvalizér nastavený dotyčný hráč na svém nástroji. Opět zopakuji z minulých dílů, že obecně bychom na nižší středy neměli příliš zapomínat a „párat“ je nějak automaticky pryč, samo o sobě znějící je to sice pásmo jakéhosi „huhňání a bučení“, nicméně nám celkově dotváří komplexní barvu a globální plnost zvuku. Při jeho přílišné absenci může zvukový projev působit až jakoby „děravě“ - u kytary pak v určitých případech můžeme pocitově postrádat jistou část nosné harmonické informace.
Budeme-li pokračovat dále, tedy od nižších frekvencí k vyšším, dostáváme se k třetí oblasti - k vyšším středům. Opět i zde nezapomínejme, že není třeba za každou cenu a nutně toto pásmo upravovat, pokud jsme, co se týče ostrosti, průraznosti a jakési brilance - presence se zvukem elektroakustické kytary spokojeni, nechme je klidně nezměněno, tedy rovně, tzv. „v nule“. Jinak nám přidání této oblasti může pomoci zvýraznit atributy konkrétnosti a čitelnosti kytarového zvuku - zejména tedy zmíněnou brilanci, ostrost a presenci. Jako výchozí frekvenci můžeme zkusit cca 3-5 kHz, (Q zhruba kolem 1,5-2), přičemž jejím lehkým přelaďováním zkoušíme zjistit, kde se nám prezenční pásmo akustické kytary nejvíce zamlouvá a kde zní jeho úprava nejpříjemněji. V opačném případě, pokud má akustická kytara příliš ostrý až řezavý projev, můžeme jej ubráním tohoto pásma zkusit trochu umírnit a zpříjemnit. Opět i zde je vhodné, je-li ta možnost a prostor, dané frekvenční pásmo „projet“ a zjistit tak, kde nám náš korekční zásah, je-li tedy potřebný, bude nejvíce vyhovovat. Pokud má dotyčný hráč na pódiu nějaký kytarový procesor a používá více zvuků, není od věci si je nechat při zvukovce všechny předvést, abychom zhruba věděli, co nás následně při vystoupení čeká.
V praxi se setkáváme se dvěma pomyslně lehce rozdílnými přístupy ke zvučení „akustiky“. Pokud tato funguje jako vyloženě doprovodný nástroj, který hraje v rámci kapely ve všech skladbách rytmický doprovod např. k bicím a base, můžeme ji udělat zvukově lehce plošší a nechat ji jakoby více „ševelit“ v prezenčním středo-výškovém pásmu a více zkomprimovat (řekneme si příště). Pokud ale hraje kytara samostatné party a je „plnohodnotným nástrojem“ v kapele, pak ji můžeme udělat zvukově plnější, s menší mírou komprese.
Poslední pásmo výšek může být již jen takovým jemným „dokořeněním“ celkového zvuku, kterým u tohoto nástroje dolaďujeme míru zvonivosti a cinkavosti a „ševelení“. Řídíme se tedy vkusem a taktéž samozřejmě daným stylem a žánrem hudby. Samozřejmě je pro naše konání výchozí samotný zvuk daného nástroje z jeho výstupu, i tady můžou být napříč typy a výrobci značné rozdíly.
Příště pokračujeme.
