Pokud se ještě vrátím ke konci minulého dílu, tedy k frekvenčnímu nastavení šavle elektrické kytary, konkrétně čtvrtého pásma výšek, tak můžeme v základu a při jistém úhlu pohledu pociťovat rozdíl mezi korekcemi na analogovém a digitálním pultu (taky jsem se o této problematice v již v minulosti zmínil). Vezmeme-li v potaz korekce klasického analogového pultu střední třídy posledních dob, které mají na basech a výškách filtr typu shelving a dvoje přeladitelné parametrické středy s pevně daným Q, většinou je u pásma výšek údaj 12 kHz. Tyto korekční obvody jsou ovšem konstruované a naladěné tak, že výškový filtr shelving citelně zabírá už i na mnohem nižších frekvencích - vztaženo ke zvuku elektrické kytary, přidávání a samozřejmě ubírání tohoto pásma (12 kHz) je i zde poměrně slyšitelné (vzpomeňme, co jsme si řekli o frekvenčním ořezu reproduktoru). Všimněme si, že defaultní - nulové - výchozí nastavení čtvrtého frekvenčního pásma výšek u digitálních pultů bývá často např. kolem 5 kHz, je to pravděpodobně právě z výše uvedeného důvodu. Pokud ovšem máme za stejné situace třetí korekční filtr vyšších středů nastaven např. na cca 3,5-4 kHz, je již zmíněné výškové pásmo při takovémto naladění kmitočtově poměrně blízko (všimněme si, jak se „pokroutí“ křivka, když u výšek přepneme v tomto případě filtr z shelving na parametr) a je vhodné jej posunout na cca 6, 7 až 8 kHz dle potřeby. Přeladit frekvenčně ještě výš nemá asi v případě elektrické kytary právě z výše uvedených důvodů přílišné opodstatnění. Celkově jde tedy ve výsledku o to, že když budeme vycházet z číselného označení frekvencí jako takových a nastavili bychom na digitálu (stejně jako popisek na analogu) výšky na 12 kHz shelving, bude takto naladěný korekční filtr na běžné nástroje opravdu pramálo zabírat, tím méně na spektrálně shora značně ořezanou elektrickou kytaru.
Co se týče plnosti a hutnosti celkového zvukového projevu, tak bychom měli být i zde skutečně velmi opatrní na v minulých dílech poměrně často zmíněné cílené ubírání středů. Elektrická kytara je nástroj, u kterého je zvlášť specifické to, že nosnost a hlavní část předávané zvukové informace se odehrává právě ve středových frekvencích. To úzce souvisí i s nastavením kytarových aparatur, kterého jsme se dotkli v minulém dílu a taktéž v dílu 65, kde jsme si řekli, že zejména mladí a začínající muzikanti převážně v rockových a metalových žánrech se bez potřebných zkušeností často domnívají, že nastavení s potlačenými středy či úplně bez středů je lepší a jejich zvuk má takto lepší barvu. Bohužel pro ozvučení reproduktorů mikrofonem jsou takto nastavené korekce na zesilovači či kombu obecně z hlediska samotné přirozenosti kytarového zvuku opravdu špatně. Když v tomto místě navážu na minulý díl, skutečně se nebojme jakkoliv nezkušeným muzikantům zkusit poradit, samozřejmě diplomaticky a vhodným způsobem (ne v našem seriálu už taktéž zmíněným - ta kytara ti hraje úplně na hovno, vyhoď to...). Tito kytaristé často sami ani nevědí, jak si svůj zvuk správně nastavit a naše vhodně zvolená a mířená rada jim může do budoucna pomoci v jejich „tápání“. :-) S tím přímo souvisí i přílišné přidávání okrajů frekvenčního pásma, ať již basů nebo výšek či presencí. Pokud se na první dobrou z PA systému (při našich korekcích na šavli kytary narovno - „v nulách“) ozve nějaký značně nestandardní zvuk (příliš nabasovaný, ostrý - navýškovaný či jakkoliv plochý bez středových frekvencí), který by vyžadoval extrémnější korekční zásahy, zkusme a nebojme se na to dotyčného hráče taktně upozornit. Pokud taková situace nastane, velmi často si nezkušený hráč nechá poradit a své nastavení změní. Případně se nebojme jít za ním přímo na pódium a jeho nastavení zkontrolovat a následně upravit Pokud jste kromě pozice zvukaře zároveň i aktivně hrající kytaristé s vlastním vybavením (něco jako já :-)), máte v tomto ohledu samozřejmě oproti ostatním jistou výhodu. Pochopitelně v tomto bodě nezapomínejme taktéž na minule zmíněnou kontrolu správné polohy mikrofonu před reproduktorem.
Pro jakýsi celkově vyvážený zvuk bychom měli z pozice zvukaře být opatrní taktéž na větší extrémnosti v nastavení korekcí, zejména pak na přílišnou ostrost a přidávání vyšších středů. To je bohužel jev, který poměrně často slýchávám na mnoha akcích - velmi ostrá, až řezavá elektrická kytara. Většinou je tato řezavost nejvíce markantní a nejvíce vadí při vysokých tónech kytarových sól. Ve spojení s dalšími nástroji či hlasy pohybujícími se v pásmu od cca od 2 do 4 kHz může pak celkový zvukový projev získat jakousi globálně nepříjemnou ostrost až jedovatost. Proto než „uděláme“ z kytary „řezavou pilečku“, zkusme ji méně řezavou nejdřív lehce přidat a třeba budeme s výsledkem spokojeni. Samozřejmě musíme brát v potaz žánr a styl hudby, ve kterém se pohybujeme a který ozvučujeme, od toho se pak taktéž mohou odvíjet požadavky na barvu samotného zvuku kytarové aparatury na pódiu, tak i na naše nastavení (větší ostrost v metalovějších žánrech apod.).
Příště o kompresi zvuku elektrické kytary.
