Jak je možné, že existují tak dramatické rozdíly mezi frontmany typu Bon Scott (AC/DC), který byl pro tuto roli zrozen, a na druhé straně typy, jako jsou Max Phelps (Death „Tribute“ - Death to All) a David Jakes (Lonely The Brave)? Max úžasným způsobem udržuje odkaz zakladatele death metalu Chucka Schuldinera, kde zpívá a zároveň hraje na kytaru, ale k davu si jednoduše netroufá mluvit a tuto roli přebírá bývalý basák Chuckovy kapely Steve DiGiorgio. Lonely The Brave, patří k nejzajímavějším objevům britské kytarové scény, ale jejich frontman David Jakes by se nejradši zašil někde v rohu, zatímco si zvláštním pohybem ruky klepe na pásek a stahuje tričko.
Podívejme se na to z opačné strany. Prošel jsem si několik videí a vidím, že Max Phelps zcela normálně komunikuje se spoluhráči. Rozhodně není žádný introvert. Všímám jeho hlubokou koncentraci na výkon, v jeho případě zpěv a hru na kytaru. Občas zatočí „mařenou“, vše celkem normálně. V Death se žádný z hudebníků nesnaží přehnaně na sebe strhávat pozornost. Max třeba nerad mluví na mikrofon a basák dokáže být komunikativnější. Myslím, že je spíš rozdíl v pódiové prezentaci kapel. Kapela, která má potřebu okázalé a silně emoční pódiové prezentace, nutně potřebuje výrazného frontmana. Bon Scott se jím patrně narodil a byl by stejný v jakékoliv jiné kapele.
Vidíme zřetelně dva různé způsoby prezentace. Můžeme třeba kapelu nahlížet jako celek a přemýšlet, zda role frontmana je odpovídající charakteru a scénickému ztvárnění hudby, a tudíž zda musí být nutně totožná s postem zpěváka. Jiné image i výraz kapely nemusí brát v potaz pódiovou show. Vše je podřízeno hudbě, jak můžeme vidět u Death. Hudebníci jsou zaměřeni spíše na hudební projev a výpověď samotnou, a tudíž jim moc na oblasti viditelného nezáleží. V takovém případě není nutná jediná hlavní postava. Další význam frontmana přichází z pohledu účastníka koncertu. Psychologicky vzato má divák rád jasno a rád má přehled o zřetelných rolích na pódiu. Pokud už dochází k rozdvojení rolí, přináší to z pohledu diváka lehký zmatek. Má rád jasnou identifikaci se svým hlavním idolem. Ostatní členy má také rád, ale jedna hlavní postava stačí. Jedná se o princip příběhu s jedním hlavním hrdinou. S Davidem Jakesem to bude patrně poněkud odlišné. Z mého pohledu rád zpívá a vystupuje s kapelou, přináší niternou výpověď. Zároveň máme pocit, že by raději dělal něco jiného. Taková rozervaná bytost mající potřebu sdělení, u toho ale poněkud trpí. Každá kapela se alespoň po nějaký čas shodne na rolích svých členů. Časem mohou přijít ambice a pocit, že mne fanoušci málo obdivují, a tudíž chci více prostoru k sebeprezentaci. David Jakes viditelně potřebuje odezvu publika, aby si byl jistý tím, co dělá, ale je zde zmíněné vnitřní rozdvojení.
Jak se k takové osobnosti chovat? Doporučujete citlivost k jeho potřebám?
Každá kapela si vnitřní věci řeší po svém. Hudebníci se k sobě chovají tak, jak jsou zvyklí od začátku, tedy pokud nepřijde příliš mnoho slávy najednou. Primadona v postavě frontmana může vyžadovat jiné zacházení, což s sebou nese riziko rozpadu kapely. Hudebník je vždy určitým způsobem přecitlivělá bytost. Komunikace v kapele po určitou dobu funguje se vzájemným respektem, citlivostí i přátelstvím. Podívejme se do historie a postavme vedle sebe The Beatles a The Rolling Stones. To jsou silné příběhy, které nám mohou přinést mnoho odpovědí.
