Počítač - 32/64 bitový operační systém
O 32 a 64bitových počítačích jsme si něco málo řekli už v minulém dílu. Nyní se na tuto problematiku, která je v současnosti velmi aktuální, podíváme podrobněji.
Diskuze o 64bitových počítačích (myšleno hardwaru), jsou už dnes zbytečné. Dá se říci, že všechny současné počítače mají 64bitové procesory. Jde už tedy „jen“ o operační systém a další software.
Operační systémy
Na straně operačního systému je dnes odpověď už také poměrně zřejmá. Dnes už v podstatě nemá smysl pořizovat 32bitový operační systém.
Na platformě Mac OS X už to v podstatě není ani možné. Současná Mac OS X už je z velké části 64bitový. Jde tedy jen o to, zda bude mít 64bitový kernel (jádro) a nebo ne. Pokud bude mít 64bitový Kernel, bude již plně 64bitový. To ovšem může narazit se zpětnou kompatibilitou s 32bitovým softwarem nebo ovladači (což je také software). Podle mého názoru je v současnosti bezpečný 32bitový kernel. Velká většina systému je i tak 64bitová a navíc zůstává kompatibilita s 32bitovým světem.
Ve světě Windows je situace trošku průzračnější. Při koupi Windows se jasně rozhodujeme, zda chceme 32bitové nebo 64bitové (počínaje Windows XP - ano, i ty mohou být 64bitové) přes Windows Vista až po Windows 7. Ve Windows není potřeba řešit zpětnou kompatibilitu. Ta tam prostě je vždycky. Což řada uživatelů Windows vytýká, protože si s sebou Windows stále táhnou „balvan“ z minulosti. Výhradně 64bitové Windows, bez možnosti zpětné kompatibility tedy nehrozí. Na druhou stranu je potřeba dávat pozor na to, že simulovat starší verze Windows (například XP), umí pouze nejvyšší model Windows 7.
Na rozdíl od Mac OS X, kde doporučuji 32bitový kernel, ve Windows naopak doporučuji 64bitovou verzi. Výsledek je ovšem vlastně stejný. Velká většina systému je 64bitová a zároveň neztrácíme kompatibilitu se starším, 32bitovým, světem, která je ještě stále někdy zapotřebí.
Aplikace
S aplikacemi to už není tak jednoznačné, zejména pokud se jedná o DAW aplikace nebo jiné hostitelské aplikace. Pokud se bude jednat o samostatně běžící aplikaci (stand-alone), která nebude hostit žádné další plug-iny, ani nebude jiným způsobem spojená s další jinou aplikací (například pomocí ReWire), pak není důvod, proč nepoužívat 64bitovou verzi, pokud je od výrobce k dispozici. V takovém případě pak můžeme využít více paměti RAM, a tedy například výrazně rychlejší načítání zvukových vzorků, které jsou uložené právě v rychle dostupné paměti RAM, nikoliv na pomalém pevném disku.
Pokud bude daná aplikace komunikovat s dalšími jinými aplikacemi, ať už přes ReWire nebo v podobě plug-inů, je potřeba zjistit, zda jsou i ty druhé aplikace 64bitové. Pokud jsou (ideálně všechny), není žádný problém a opět mohu jen doporučit použití 64bitové verze.
Jestliže je ale některá z aplikací v systému pouze 32bitová, mohou nastat komplikace. V takovém případě se musí provést nějaké přemostění mezi těmito dvěma (32bitovými a 64bitovými) světy. O toto přemostění se starají různé systémy. Tyto systémy již obvykle bývají součástí DAW, tedy například v Cubase/Nuendo se o přemostění stará VST Bridge, v Logicu naopak AU Bridge. Pro Cubase/Nuendo vznikla i alternativa s názvem jBridge. Tato alternativa vznikla z toho důvodu, že některé 32bitové plug-iny s VST Bridgem od Steinbergu nespolupracovaly správně. Jak VST Bridge, tak jBridge se vyvíjejí. Takže za svou dobu existence je VST Bridge kompatibilní s čím dál větším počtem plug-inů. A jBridge byl nedávno nově uvolněn i na platformu Mac OS X.
Přemostění z 64bitového DAW do 32bitového plug-inu však přináší ještě jedno úskalí a tím je horší prostředí. Nejde o to, že by se nějak poškodila grafika plug-inu, ale některé funkce, jako je například přepínání mezi různými plug-iny v signálové cestě, v jednom okně (Logic). I plug-iny v Cubase mají určitá omezení, která dělají práci trochu komplikovanější.
Vždy je prozatím možné instalovat jak 32bitovou, tak 64bitovou verzi aplikace, do jednoho počítače. Windows to řeší dvěma samostatnými aplikacemi (například Cubase 6 a Cubase 6 64bitů), v Mac OS X je aplikace nainstalovaná jen jednou a před startem lze přepnout, zda poběží 32bitově nebo 64bitově. Zároveň je potřeba dát pozor na kompatibilitu mezi projekty vytvořenými v 32bitové a 64bitové verzi. Jakmile použijeme nějaké plug-iny, přestávají být tyto verze v podstatě kompatibilní. 64bitové plug-iny použité v 64bitovém DAW se nenačtou do 32bitového DAW, protože cesta k nim je jiná. A naopak, 32bitové plug-iny se do 64bitového DAW načtou jen přes Bridge, tedy opět 32bitově.
Software
V minulém dílu této části seriálu jsme hovořili o organizaci souborů projektu a o rozmístění dat na různé disky počítače. Jen v rychlosti zopakuji, že je vhodné umístit data na jiný než systémový disk a v ideálním případě ukládat také data zvukových knihoven na další, jiný pevný disk.
S tím souvisí také práce s tovární presety virtuálních nástrojů a efektů. Pokud se jedná zejména o virtuální nástroj integrovaný v nějakém DAW, bývá obvykle trošku složitější přemluvit jej, aby data uložil na jiný pevný disk. Bohužel jsem se s podobným problémem ale setkal už i u jiných produktů výrobců virtuálních nástrojů. Pokud během instalace můžeme zvolit, kam mají být data uložena, máme vyhráno. Stačí zvolit jiný disk, jinou cestu. Data se zapíší jinam. Podle sofistikovanosti programátorů je lepší varianta taková, že si tuto informaci aplikace rovnou zapíše do nějaké knihovny, odkud následně aplikace data čte. To znamená, že uživatel nemusí vůbec nic nastavovat a virtuální nástroj si novou cestu najde sám. V opačném případě pak bývá pod Preferences nebo Option k nalezení položka nazvaná třeba Library nebo Path, kde je potřeba cestu ke knihovně nastavit ručně.
Může se ale také stát, že během instalace nedostaneme možnost k nastavení vlastní cesty. Pak zbývá pouze zkusit udělat Alias (na Mac OS X) nebo Shortcut/Zástupce (ve Windows) dané složky, kde jsou zvukové knihovny. Složku Zástupce necháme na původním místě, kde virtuální nástroj bude zvuky hledat (složka se při vytvoření Aliasu bude jmenovat s tímto přízviskem, které pochopitelně musíme smazat). A originální složku s daty, která obsahují mnoho stovek MB, přesuneme na jiný disk. Není to ideální varianta, protože cesta ke zvukům se zdržuje přes vytvořený Alias, ale pokud jinou šanci nemáme, je to lepší, než mít všechna data na jednom pevném disku.
Vše výše uvedené se může týkat také efektových plug-inů. Například konvoluční reverby využívají velké zvukové knihovny reálných zvukových prostředí.
Tovární presety
Tovární presety jsou přednastavení, která jsou k dispozici okamžitě po nainstalování dané aplikace nebo plug-inu (ať už virtuálního nástroje nebo efektu). Tyto presety bývají již dnes obvykle dobře organizované, roztříděné do různých kategorií podle charakteru, typu zvuku, synchronizace/nesynchronizace s tempem a dalších kategorií. Dále bývá možné uživatelem kvalitu jednotlivých presetů hodnotit. Díky seřazení od nejpovedenějších po méně povedené (důležité je, že každý uživatel může presety hodnotit sám, protože každému se líbí něco jiného a každý požaduje něco jiného) pak lze zrychlit výběr a vybírat pouze mezi těmi oblíbenými. V továrních presetech lze často také vyhledávat. A díky skvělé organizaci a pilně vypisovaným dalším údajům o presetu (ať se jedná o zvuk nebo efekt), jako jsou třeba informace o autorovi presetu, použité komponenty, zamýšlené tempo, atd. atd., lze vyhledávat nejen podle názvů presetů, ale i právě podle výše zmíněných kritérií. To vše urychluje práci a přístup k hledanému zvuku nebo efektu.
S továrními presety lze pochopitelně běžným způsobem manipulovat a měnit hodnoty všech parametrů. Pokud takto pozměněný preset neuložíme, načte se při příští volbě daného presetu opět v původní podobě. Nicméně v rámci daného projektu je pochopitelně nastavení uloženo včetně námi provedených změn. Po uložení nastavení buď s původním názvem a nebo s názvem novým, začínáme s tvorbou vlastních, uživatelských presetů. A o nich si něco více povíme příště.
