Když už budeme hovořit o snímačích, nebude špatné to občas doplnit některými základními záležitostmi, týkajících se snímačů obecně. Tak jen například jejich velikost, odvozená od vzdáleností jednotlivých tyčí neboli magnetů. Zde se měří buď celková vzdálenost mezi tyčemi pod strunou E a strunou e1 nebo mezi sousedními magnety. Tak třeba můžeme říci, že standardní vzdálenost, používaná na vintage kytarách Gibson je 48 mm (od strun E do e1) nebo 9,6 mm mezi tyčemi, u většiny Fenderů, hlavně stratocasterů, současných řad Gibsonů a kytar s mechanikou Floyd Rose jde o míry 51 mm či interval 10,2 mm, telecastery to mají trochu širší, 55/11 mm, u syntezátorových kytar Roland jsou snímací pozice MIDI snímačů 52,3/10,5 mm a třeba u některých typů Steinbergerů jde o vzdálenosti 60/10 mm.
Do naší dnešní galerie slavných určitě patří legendární model PAF. (zkratka názvu na štítku snímače - Patented Applied For), což je prakticky první humbucker, postavený pro Gibson roku 1955 Sethem E. Loverem. Ano, například Gretsch či Rickenbacker podobný způsob dvoucívkového snímače používali již dva roky předtím, ale vývoj zastavili, protože to prostě „příliš moc kreslilo“. Gibson používal tyto snímače na své kytary zejména v rozmezí let 1956-1967.
Mimochodem, co se vlastně skrývá za názvem humbucker? Jde o složeninu z výrazu buck-the-hum, vyjadřující omezení šumu z protivinutí obou cívek.
A jaké jsou nejbližší současné varianty tohoto legendárního snímače? Je jich celkem dost, z vlastních zkušeností mohu nejvíce doporučit zejména modely Seymour Duncan SH-55 či SH-1, od DiMarzio zase PAF DP103 nebo PAF Classic Bridge (DP195) a Neck (DP196), nebo zkusit přímo Gibson ’57 Classic či Burstbucker.
