Esperanza Spalding - Groove v sukni

Tahle mladá kontrabasistka je ve Spojených státech považovaná za zázrak. Není se co divit, tuto pověst má od chvíle, kdy vzala kontrabas poprvé do ruky, ve svých čtyřiadvaceti letech vydala hudebně vyspělé album a stala se také nejmladším učitelem na prestižní Berklee School of Music v historii.

Esperanza znamená ve španělštině naději a příhodnější jméno snad ani Esperanza dostat nemohla. Ve svých čtyřiadvaceti letech letech představuje pro svět jazzu opravdovou naději. Má totiž obrovský talent, ale i píli a neotřelý přístup k hudebním motivům, míchá různé hudební styly s lehkostí a přirozeností, které dává tušit mistra svého oboru.

Dětství

Narodila se v roce 1984 v Portlandu, Oregon. Vyrůstala bez otce, v ekonomicky nepříliš dobrých podmínkách. Její matka jí však dala první lekce, jak přežít v drsných podmínkách, a dodnes je pro Esperanzu největším vzorem. „Byla to velmi silná žena,“ říká Esperanza, „… dělala milion věcí. Byla pekařkou, tesařkou, pracovala jako vychovatelka, jako doručovatelka jídel, pracovala jako organizátorka pro úřad práce. Byla to neskutečná žena. Snažila se mi vysvětlovat v souvislostech všechny negativní věci, se kterými jsem se jako malé dítě setkávala.“

Její školní léta, přes pevný základ, který měla ve své matce, nebyla příliš úspěšná. A nebylo to proto, že by měla nějaké intelektuální nedostatky. Učila se spíše intuitivně, což ji dostávalo do sporů s tradičním vzděláváním. Ke všemu se dostavila nemoc, která ji na dlouhou dobu odkázala na lůžko, takže většinu základní školy absolvovala doma. Výsledkem bylo, že nikdy nepřivykla klasickému vyučování.

Hudba

Ať už měla ale dětství jakkoli těžké, smysl života nalezla již v útlém mládí. Ve čtyřech letech viděla hrát slavného klasického cellistu Yo Yo Ma, a to u ní rozhodlo. V tu chvíli si totiž uvědomila, že chce dělat něco kolem hudby. Během jednoho roku se sama naučila základy hry na housle natolik, že byla přijata do amatérského orchestru Chamber Music Society, který byl otevřený jak dětským, tak dospělým hudebníkům. S touhle kapelou zůstala do svých patnácti, v závěru působila jako koncertní mistr.

V té době už ale také objevila kontrabas a nepřeberné a neobvyklé možnosti, které tento nástroj v sobě ukrývá. Najednou pro ni nebylo dost hrát v oblastním souboru. Za krátkou dobu hrála po místních klubech blues, funk, hip hop a další styly. K tomu sama poznamenává: „Srandovní na tom celém bylo, že jsem byla autorkou písniček, ale neměla jsem žádnou zkušenost s láskou. Psala jsem texty o červených vozech, hračkách a dalších věcech, které zaměstnávají dětskou mysl. Nikdo netušil, o čem to vlastně zpívám, ale líbilo se jim, jak to zní, a tak mi to žrali.“

V šestnácti letech Esperanza definitivně opustila střední školu a odešla studovat hudbu na Portlandskou státní univerzitu. Byla nejmladší hráčkou na kontrabas, a navíc hrála jen rok a půl. Ostatní hráčky měly za sebou osm let cvičení. Přesto se jim Esperanza snažila vyrovnat a za úspěch bere to, že ji učitelé vůbec na škole nechali.

Všechno se ale dalo do pohybu až na Berklee School of Music. V sedmnácti letech se Esperanza přesunula na východní pobřeží Spojených států a po třech letech zrychleného studia nebyla odměněna jen titulem bakalář hudby, ale podepsala v roce 2005 smlouvu s Berklee jako učitel hudby, což ji udělalo nejmladší učitelkou v historii Berklee. Nemalým úspěchem je i získání prestižního stipendia od Boston Jazz Society pro výjimečné muzikanty.

Během studií a učení na Berklee měla Esperanza příležitost zahrát si s mnoha výjimečnými muzikanty. Poté, co se přesunula na východní pobřeží, hrála s takovými umělci, jako jsou legendární baskytarista Stanley Clarke, kytarista Pat Metheny, zpěvačka Patti Austin, pianista Michel Camilo, vibrafonista Dave Samuels a saxofonisti Donald Harrison a Joe Lovano. Na spolupráci s posledně jmenovaným vzpomíná: „Spolupráce s Joem byla děsivá, ale on sám je velmi velkorysý člověk. Vůbec jsem nevěděla strachy, zda jsem schopná koncert odehrát, ale on ve mne měl absolutní důvěru. Byla to úžasná zkušenost.“

S Patti Austin zase Esperanza pochopila, co to znamená jet dlouhé turné. V roce 2005 (již během svého prvního semestru na Berklee) s Patti vyrazila na turné „For Ella“ a koncertuje s ní další tři roky. Sama se k tomu vyjadřuje: „Naučila jsem se, co to znamená tour. Můžete si myslet, že je to sranda a úžasná záležitost. Ale pak se naučíte, co to opravdu znamená – jak být vždy součástí souboru, ať se děje cokoli. Naučila jsem se, jak zahrát každý večer tutéž hudbu, a přesto ji udržovat svěží a zajímavou. Naučila jsem se, jak doprovázet zpěváka, což je nesmírně důležité. A navíc, přitom jak jsme hráli spoustu klasických amerických písní, hráli jsme též spoustu bebopu.“

V roce 2006 Esperanza vydává, společně s pianistou Aruan Ortizem a bubeníkem Francisco Melou, album Junjo. Tahle deska pro ni znamenala definitivní průlom. Uvedlo ji totiž jako vedoucí akustického tria. Album bylo kritikou velmi dobře přijato jako zajímavý mix afro-kubánských rytmů a melodií, nad nimiž se vznáší bezeslovný zpěv Esperanzy. A v neposlední řadě tahle deska vydláždila cestu pro eponymní album, které vyšlo o dva roky později pod názvem

Esperanza

Na tomto albu je Esperanza doplněna svými spoluhráči z kapely, pianistou Leo Genovesem a bubeníkem Otisem Brownem. Doplnili je kubánský perkusista a bubeník Horacio „El Negro“ Hernandez a veterán z New Orleansu, saxofonista Donald Harrison Jr. Na albu se též objevili další hosté, Nino Josele na kytaru, Ambrose Akinmusire na trumpetu, Jamey Haddad na perkuse a dvě doprovodné zpěvačky – Gretchen Parlato a Theresa Perez.

Asi to už bude znít jako klišé, ale album bylo kritikou velmi dobře přijato, tedy tím je velmi decentně řečeno to, že Esperanza svým sólovým debutem vzbudila obrovský ohlas. Znamenalo pro ni první příležitost představit se obecenstvu po celém světě.

Tato deska ji představuje ve výjimečném světle jako excelentní skladatelku, zpěvačku zpívající několika jazyky, kontrabasistku a v neposlední řadě též jako suverénní vedoucí vlastní kapely, respektovanou a respektující.

Album je velmi svěží a lehounké, jakoby vlastně nebyl problém něco takového natočit. Esperanza na něm míchá různé styly posazené na jazzovém základě. Afrokubánské rytmy se proplétají s jihoamerickými, mísí se tu bluesová naléhavost s lehkostí latiny. Všechny skladby mají až neskutečný groovující tep a nad vším se vznáší zpěv Esperanzy, od jemných a něžných poloh přes africké sbory připomínající nápěvy až třeba po melodicky španělské bezeslovné popěvky. Esperanza zpívá ve třech jazycích (nepočítaje bezeslovné zpěvy), a to ve španělštině, portugalštině a angličtině.

A přesto, že je deska cele podřízena „písničce“, Esperanza dává prostor ostatním muzikantům k vyjádření. Celá deska je vlastně oslavou dnešního jazzu, se strhujícími melodiemi a harmonickými proměnami, kompaktní, s nádhernými sóly, podporujícími písničky.

Ben Ratliff, novinář z The New York Times o téhle desce napsal: „Ti, kteří milují jazz, by si měli poslechnout kontrabasistku Esperanzu Spalding, která dělá věci po svém. Má krásný tón a konzervatorní průpravu, ale to má dnes téměř každý. Co je důležitější, vždycky zní trochu jinak. V podstatě je to zpěvačka, která používá oba své nástroje ke stejnému účelu. Její hudebnost je plně integrovaná: zážitek z Esperanzy Spalding (doslova The Esperanza Spalding experience) je lehký, melodický, radostný a vždycky trochu minimalistický a vzdušný.“

Závěr

„Myslím, že existují nějaké vnější síly, které mne obdarovaly tvůrčím talentem, a já se k nim nechci chovat neuctivě, ať už se mnou má kosmos, nebesa, Bůh nebo cokoli jiného jakýkoli plán. Ale v tuhle chvíli, podle toho, co o sobě sama teď vím, to co opravdu chci, je zasáhnout lidi. Chci dělat nádhernou hudbu, ale také chci používat svůj talent, abych lidi pozvedla na duchu a možná jim ukázala určitý stupeň naděje tam, kde už žádnou ve svých životech nehledají. Moje jméno znamená ,naděje‘ ve španělštině a já chci žít tak, abych svému jménu dělala čest.“

Co k tomu dodat? Asi jen to, že Esperanza má nakročeno k úžasné kariéře, a pokud bude překračovat styly a mety se stejnou lehkostí jako dosud, dosáhne jistě obrovských úspěchů. Esperanza je pokorná a tahle vlastnost je pro muzikanta snad největším požehnáním, neboť znamená, že je schopná se dále učit a hrát prakticky s kýmkoli. Velký vzor pro ni představuje Richard Bona – to jakým způsobem působí v kapele jako basista a zpěvák v jedné osobě.

Za svou osobu mohu podotknout, že jsem se již dlouho nesetkal s tak zajímavým a odlehčeným jazzem. Naposledy snad na deskách již zmiňovaného Richarda Bony nebo Bobby McFerrina, a těším se již na další album (má vyjít album s Miroslavem Vitoušem a v době vydání tohoto čísla Muzikusu je snad již na trhu).n Esperanto má stejný základ slova jako jméno Esperanza. Jedná se o nejrozšířenější uměle vytvořený jazyk. Vymyslel ho Ludvík Lazar Zamenhof na konci 19. století jako jazyk, který by měl smazat rozdíly mezi národy. Základ vytvořil z germánských a románských jazyků, které se tehdy (stejně jako dnes) nejvíce vyučovaly na školách. V současné době existuje mnoho národních i nadnárodních asociací esperanta, nezdá se však, že by měl tenhle utopistický nápad šanci na výraznější prosazení.