Efekty - Letem kytarovým světem

A už jsme zde opět s článkem, kdy se budeme věnovat kytarovým efektům. Lépe řečeno, přiblížíme si firmy, které všechna ta mršítka (sic), jak je jim občas láskyplně říkáno, vyrábějí.

Dnes nás čeká exkurze do historie značek Electro-Harmonix a Morley. Neodpustím si na základě některých vašich e-mailů poznámku: Zařazení efektových zařízení k jednotlivým osobnostem není rozhodně tak typické a určující, jako je tomu například u kytar či aparátů. Výjimky zde jsou, samozřejmě, zejména u wah pedálů a zkreslovadel, ale určitě je třeba poznamenat, že u námi dále uvedených jmen je lepší doplnit si tyto informace dle mého dalšího letitého seriálu Pódiové sestavy slavných kytaristů.

Jedna z firem je už přímo klasikou. Sice měla v jednom období namále, ale šikovně to ustála a v současné době dokáže pořádně konkurovat zaběhlým kolosům v tomto ranku (zejména v oblasti modulací). Druhá z nich možná zase tak známá není, ale zato to, co vypustí mezi dnes už velmi kritické uživatele, stojí za to.

Electro-Harmonix

Jeden kamarád mě nedávno potkal, slovo dalo slovo a náhodou jsme se dostali na debatu o jednom tématu v rámci Letem kytarovým světem. Když jsem mu říkal, že teď jsou některé díly věnovány kytarovým efektům, tak to komentoval asi takto: „Efekty? Jiné firmy? Stejně jsou tady všichni ,nabossovaní‘...“ Když jsem mu uvedl jen ze svého nejbližšího muzikantského okolí, co kdo používá za krabice, docela zíral... A to je právě ono. I když určité firmy drží v mnoha ohledech svůj primát, ať už z historického hlediska či svou kvalitou a vycházením vstříc potřebám kytaristů, přesto je řada značek, který tento zaběhnutý post dokážou napadnout. Sice ne asi v celkovém rozsahu (i když výjimky tu jsou), ale rozhodně z hlediska určitých výrobků. Pojďme se podívat tedy na Electro-Harmonix, firmu, která proslula mezi kytaristy tím, že za prvé se snaží maximální měrou zachovat původní tón nástroje, za druhé řada jejích sérií je známá minimálním počtem ovládacích prvků (což jde vlastně ruku v ruce s předchozím bodem), za třetí se nebojí ani druhého extrému a některé její efekty nabízejí široké možnosti úpravy signálu (vždy je ale zachován maximální uživatelský komfort), za čtvrté mají velmi robustní konstrukci (přitom ale dost lehkou) a za páté - je to prostě legenda. A vypadají i jinak, přitom ovšem nejdou cestou všelijakých patvarů, ale jejich ergonomie se nese zcela v duchu amerického pragmatismu.Společnost založil v říjnu roku 1968 v New Yorku rhythmandbluesový muzikant, klávesista Mike Matthews. Nejdříve pracoval pro IBM. ale potom se rozhodl, že by se mohl zkusit živit jako profesionální klávesista. Protože nechtěl vystavit svou manželku nepříjemnostem nulového konta (nedělal si příliš iluze o tom, že by najednou jako muzikant prorazil), popřemýšlel, jak přece jenom vydělat nějaké peníze a nevzdálit se přitom moc z hudební oblasti. A tak se dal dohromady s Billem Berkem, opravářem audio aparátů, který dodal základ na elektronický obvod pro první pokus, fuzz pedál. Matthews ho začal distribuovat přes Guild Guitar Company a výrobek se stal velmi žádaným doplňkem vybavení kytaristů. Jako hlavní příklad lze zde uvést I Can’t Get No (Satisfaction) Rolling Stones, ještě více tento zvuk zpopularizoval Jimi Hendrix. A to natolik, že další verze dostaly název Foxey Lady.

Když Berko za dosud stále nevyjasněných okolností odešel, Matthews se spojil s elektroinženýrem Robertem Myerem, bývalým kolegou z IBM. Dohromady začali vyvíjet pedál, který by přímo pro Jimiho Hendrixe vyprodukoval zkreslený a přitom dlouhý tón. Během zkoušek krabice, pracovně nazvané distortion-free sustainer, viděl, že Myer zkoušel velmi malou krabičku. Když se ho zeptal, co to je, Myer odpověděl, že pracuje na line boosteru, zařízení, které má zesílit signál z kytary. Matthews rychle rozpoznal potenciál tohoto zařízení, který byla už jenom v neuvěřitelné jednoduchosti (jeden tranzistor). Takto vznikla krabice (lépe řečeno nejdřív krabička připojované přímo k výstupu na kytaře), označená Linear Power Booster (LPB-1), která udělala pro Matthewse právě ten důležitý a zásadní průlom do světa hudby. Chtěli ho najednou prostě všichni. V době lampových zesilovačů umožňovalo toto zařízení silnější, jasnější a mohutnější signál, který daleko lépe vybudil elektronky. Zvuk byl přímější, táhlejší - no prostě právě tento pedál a jeho další varianty se staly základním kamenem nové společnosti.

LPB-2 Booster

Osobně mám krabičky velmi rád. Už z dob, kdy člověk hrál na řadu všech možných doma dělaných aparátů a nástroje, kterým, při veškeré úctě k „Diamantkám“ a „Iriskám“, přece jenom dost parametrů chybělo a krabice mu dovolovaly značně se přiblížit k vysněnému zvuku. A právě na samém počátku osmdesátých let jsem se dostal k LPB-2 Boosteru - a mám ho dodnes. Pamatuji si, když jsem ho ze zvědavosti rozebral, tak jsem byl trochu překvapen - robustní, poměrně velká krabice, a vevnitř? No skoro nic! Neuvěřitelně jednoduchý obvod, jeden tranzistor, pár drátků - nejvíce místa tam zabíralo přepínání a úložiště na baterii. Ale co tato krabice dovedla... Měl jsem ji na samém konci efektového řetězce (v osmdesátých letech jsem to hodně přeháněl, na pódiu jsem se jednu dobu dostal až k patnácti zařízením) a používal jsem ji k zesílení na sóla, u kterých jsem samozřejmě nechtěl, aby se mi nějak změnil zvuk. A už tehdy jsem si uvědomil přednosti těchto pedálů, totiž jednoduchost, praktickou nerozbitelnost (po třiceti letech mi odešel jen nožní přepínač - byl ještě původní) a co největší zachování charakteristiky původního signálu.

A což teprve, když jsem přešel z tranzistorových aparátů na lampové. Prostě... Neměnil bych ji ani za nic. To není fráze.

Matthews, vida nastalý úspěch, založil společnost Electro-Harmonix a prvním produktem byl Axis Fuzz pedál (původně Foxey Lady, distribuovaný původně přes Guild). Během prací na dalším efektu, zkreslovadle Big Muff, společnost vyprodukovala nadstavbové pedály k LPB-1 - šlo o populární „dvojku“, která se už nepřipínala k výstupu kytary, ale byla na zemi. Do této kategorie pak patřily další boostery, jako Treble Booster, Bass Booster a další.

Když přeskočíme další modely (základní přehled současné produkce najdete v příloze) a soustředíme se na vývoj společnosti, tak v polovině osmdesátých let se značka dostala do výrazných problémů, které překonala až na začátku devadesátých let. Značka se vrátila jak produkcí lampových zařízení, tak i dočasným postoupení či spíše přenesení licence v zájmu dosažení co největší úspory (éra SovTek). I když se značka zrenovovala poměrně rychle, poznala, že i přes zájem o lampová zařízení kytaristé stále utrácejí největší peníze za klasické vintage krabičky. To přimělo společnost k tomu, aby přistoupila k výrobě klasických značek, byť třeba v novém kabátě (snaha o zachování původního designu byla ale maximální) a s některými drobnými vychytávkami.

Roku 2006 se firma vydala další cestou, kdy začala zmenšovat rozměr svých krabic (jako staromilce mne to moc, abych se přiznal, nenadchlo) a rozjela série Nano a Micro.

Electro-Harmonix se dala ale i další cestou. Do svých krabic začala kumulovat více efektů najednou. Kytaristé tak mají možnost v jednom zařízení používat i více efektů, často najednou. Vedle klasických již záležitostí, jakými jsou Stereo Electric Mistress (flanger + chorus), Big Muff Pi (distortion + sustainer) či třeba lampový Tube Zipper s dvěma 12AX7 (envelope filter + distortion) mezi jinými začala firma nabízet zařízení, kde jsou i tři efekty. Máme zde na mysli kupříkladu Deluxe Memory Man (delay + chorus + vibrato), Stereo Polychorus (chorus + flanger + slapback echo) a další.

U těchto zařízení nejde jen o doplněk k základní funkci (většinou v popisu uvedené jako první), ale často jsou ony další efekty plnohodnotné (takže klidně může být prohozeno jejich pořadí).

Navíc firma produkuje i krabice, které v sobě sdružují i čtyři efekty - v podstatě se tedy jedná už o multiefekty. Patří sem kupříkladu Worm (wah + phaser + vibrato + tremolo a čtyři mody) či populární Holy Stain (distortion + reverb + pitch + tremolo).

Podívejme se nyní ve zkratce na jednotlivé řady. Tak například Big Muff se objevil už v roce 1969. Původní myšlenka jednoznačně napodobit zvuk Jimiho Hendrixe (Matthews s Hendrixem úzce spolupracoval) nakonec vedla k výsledku, který přinesl mix mezi fuzzem a distortionem s velmi hlubokým zvukem. Takže se aparáty již nemusely tak „přešťavovat“ a i malá komba či méně výkonné aparáty mohly vyprodukovat pořádné zkreslení s konkrétním tónem. Tato řada má samozřejmě pokračování, zcela reflektující požadavky hudební scény - máme na mysli Metal Muff, Double Muff, Micro Metal Muff nebo třeba lampový English Muff’n. Ke klasice typu LPB (ta je také již v lampové formě, LPB-2ube a je super) se blíží spíše Germanium OD.

U modulačních efektů se stal velmi populární Small Stone, v podstatě čtyřfázový phaser. A nepoužívají ho pouze kytaristé - stačí si poslechnout některé skladby Jean-Michella Jarrého... Známým se stal i Small Clone, zpopularizovaným Kurtem Cobainem, špatně si nevede ani Stereo Electric Mistress a Deluxe Electric Mistress (najdeme ho i u Davida Gilmoura).

U delaů a reverbů najdeme také proslulé typy. Řada Memory Man je u kytaristů velmi oblíbenou, osobně jsem byl nadšen z #1 Echo, což je digitální delay. U reverbů existuje ještě známější pedál a tím je Holy Grail, kterému v základním modelu stačí jeden knoflík a mody, a nazdar. Holy Grail Plus nabízí navíc i různé druhy reverbů včetně emulace pružinového hallu.

Z dalších pedálů či zařízení bych se mohl na základě svých zkušeností zmínit o některých méně standardních typech, se kterými jsem měl výborné zkušenosti (mimo LPB-2 samozřejmě). Patří mezi ně 16-second Digital Delay, což umožňuje mj. třeba záznam smyčky, trvající až přes čtyři minuty včetně vrstvení stop, kytarista zde může upravit signál v rozsahu dvou oktáv, výborný je Reverse (v podstatě slow gear) atd.

Trochu složitější je Bi-Filter, který nabízí dva envelope a LFO filtry s modulačně-oscilačními nastaveními s tak širokými možnostmi, že uživatel, ať už zvukař, technik, muzikant či DJ, je v podstatě omezen pouze mírou své představivosti o konečné úpravě zvuku.

Firma zde v podstatě navázala na tradici takových zařízení, jako byly například Musictronics Mu-Tron, produkty Beigel Sound Labs a také i Q-Tron od Electro-Harmonix, včetně některých vlastností autowahů, phaserů, flangerů...

A což třeba pulsar Variable Shape Tremolo, neboli tremolo s velmi širokými možnosti vlastního nastavení.

Velmi zajímavým se mi jevila krabice POG - Polyphonic Octave Generator, která dokáže k původnímu signálu generovat další tóny, zvýšené či snížené o oktávu. Navíc si uživatel může vybrat tři výrazná nastavení, a to generování basových tónů à la baskytara, efekt dvanáctistrunné (či osmnáctistrunné) kytary a konečně zvuk ne nepodobný klávesovým rejstříkům. Ten ve spojení s dalšími možnými efekty (delay, whammy...) včetně zkreslení vytváří opravdu silný dojem.

No jo, jenže takto bych mohl pokračovat dál...

Morley

Tato společnost dokázala i při poměrně úzce zaměřené produkci přestát mnohá období. Když si uvědomíme, že se svými wah pedály a volume pedály dokázali konkurovat mocnému Dunlopu a při nástupu dalších firem jako Boss, Ibanez, DOD apod. svou pozici ustáli, je to zcela jistě určitým měřítkem jejich přístupu. Jistě, na konci osmdesátých let byli spolknuti větší firmou, ale můžeme prohlásit, že jejich nenápadná, ale možná i o to větší obliba je jednou ze stálic světa kytarových efektů.

No tomto faktu má svůj podíl jistě i ta skutečnost, že Morley vsadili na optoelektrické ovládání zdvihu pedálu. Tím odpadlo opotřebení potenciometru, nemluvě o vlastním chodu funkce a prachu, který se velmi rád dostává do těchto míst wah a volume pedálů.

Společnost založili již v šedesátých letech v Los Angeles dva bratři, Raymond a Marvin Lubowovi. Raymond již v této době navrhl a konstruoval elektromechanickou echo jednotku, zařízení, které používalo malý rotační disk s elektrostatickou tekutinou. Zařízení umožňovalo použít efekt na nahrávkách, aniž by se umělci museli uchýlit k tehdy nespolehlivým páskovým echům či vyhledat ve studiu room-hall prostory (řada studií šedesátých a sedmdesátých let měla po ruce podobnou místnost - nebo se třeba akustická kytara točila na chodbě...).

Lubowovi se na trhu efektových zařízení nejdříve uvedli pod firemní značkou Tel-Ray Electronics. Jejich echo zařízení převzala řada firem včetně Fendera. Proslulým se stal i jejich další výrobek, který napodoboval leslie efekt bez použitá tohoto zařízení. Protože se tyto výrobky docela dobře uchytily, oba bratři se rozhodli interně je nazývat Morley, což byla zkratka takové textové hříčky. More, jako více (než třeba ostatní výrobci, takže první část názvu) a Lee jako protiklad slova Less, méně. Název se jim zalíbil, takže zakrátko skončila firma Tel-Ray a Lubovowi začali produkovat a distribuovat své výrobky pod upraveným názvem Morley.

Svým pedálům dali jednotný vzhled, masivní konstrukci a gumou pokrytý pedál. Tento svůj záměr neopustili ani v následujících letech, kdy k její produkci přibyly i další efekty, včetně distortionů, flangerů, phaserů a řady výrobků, kde se jednotlivé efekty začaly kumulovat. Můžeme zde jmenovat kupříkladu PFV Phaser Volume , ECV Echo Chorus Vibrato, WVO Wah Volume, CFL Chorus flanger, a PWF Power Wah Fuzz.

V osmdesátých letech Morley své konstrukce začal zmenšovat a přidal i možnost napájet své efekty i devítivoltovými bateriemi. Snahou bylo vyjít vstříc těm kytaristům, kteří začali používat pedalboardy a zápasili na nich s místem. Ve snaze ustát konkurenci řady velkých firem, námi jmenovaných výše, se Morley dokonce pustili i do klasických krabiček, ale velmi brzy zjistili, že by se měli držet svého, již zavedeného.

Přesto tato malá odbočka přivedla firmu roku 1989 ke kroku, kdy byla nucena přejít pod větší koncern. Stal se jím Sound Enhancement, Inc., Na výrobě a kvalitě pedálů se ale nic nezměnilo, management firmy se úzkostlivě snaží držet se prověřeného modelu. V roce 1999 se koncern přejmenoval na Stainless Industrial Company, o dva roky později přikoupil i EbTech.

Současná produkce je rozdělena na několik částí. Firma se až na velmi malé výjimky věnuje čistě pedálům, z další nabídky se mi osobně velmi líbil George Lynch Tripper, přepínač mezi aparáty a samozřejmě klasický selector ABY. Základ tvoří wah pedály a volume pedály, z těchto dvou kategorií se vyčleňují signature série a mini série. Hrál jsem na CLW, Classic Wah a líbil se mi chod tohoto zařízení. Včetně plynulého průběhu efektovaného zvuku. Výbornou vlastnost měl i PLA, neboli Steve Vai Little Alligator Volume, který nabízí dvojí zapojení - buď klasicky přímo do vstupu aparátu, nebo do smyčky. Vyzkoušel jsem si i další pedály, zejména wahy. Ptáte se mne, jestli nějaký používám? Abych řekl pravdu, ne. Nedávno jsem si chtěl vyměnit svůj klasický Dunlop Cry Baby a vyzkoušel jsem si Voxe, Morley a další. A pak jsem se pokorně vrátil k Jimu Dunlopovi. Vyrostl jsem na této charakteristice a přílišná dokonalost Morley mne sice uchvátila, ale... Chci zde ovšem zdůraznit, že jde čistě o mé stanovisko, seznam těch, co Morley používají, je dostatečnou známkou kvality těchto pedálů.

Osudové album 6: Scott Ian

Scott Ian (vl. jm. Scott Ian Rosenfield) proslul jako člen thrashmetalových Anthrax, jedné z ikon další vlny vývoje heavy metalu. Tento velký propagátor kytar Jackson a Washburn a aparátů Randall je velmi aktivní i mimo svou mateřskou kapelu - založil Stormtroopers of Death, sestavu, pohybující se ve vodách crossoveru, spolupracuje s televizí VH1 v řadě tematicky zaměřených pořadů (včetně členství v superkapelách Damnocracy, Damned Things) atd.

„Desku Alive! od Kiss jsem vlastně slyšel až tak skoro rok poté, co vyšla. Nepatřil jsem totiž k těm fanouškům, kteří sedí a dychtivě čekají na jejich album. Jenže potom jsem v rádiu zaslechl Rock and Roll All Night a to mě dostalo. Kolik mi mohlo tehdy bejt? Asi tak kolem jedenácti let.