Zpočátku jsem si myslel, že mě téma perkusí uživí hodně dlouho, ale ono toho zase tolik není, i když se na první pohled výběr zdá jako nepřeberný. Podle spisku páně Miroslava Kotka Bicí nástroje (vydal Panton v roce 1983), z něhož tu zřídka čerpám moudro či inspiraci, tentokrát trochu víc, patří kovové perkuse mezi nástroje samozvučné, tedy idiofony, ježto znějí celou svou hmotou. Z nich jsou pak vyděleny jednak metalofony čili idiofony kovové, jiným pojmovým filtrováním „nástroje se zvukem neurčité výšky“, čímž jsem se vyzul z různých zvonkoher,
včetně japonského orugoru, tubafonu, taky celesty, lyry i vibrafonů, které jsou obvykle nějak laděné, a které proto ponecháme jiným a na jiné místo, asi i pro jiný časopis. Ale do háje s teoriemi, popíšu, pokud možno prudce moudře, co zbylo.
Chřestidlem budiž nazývána obruč kruhového, polokruhového, v poslední době i úplně jiného tvaru, po jehož obvodu jsou nasázeny dvojice kruhových, talířovitě vytvarovaných plíšků, které po lehkém úderu či jiném aspoň trochu razantnějším pohybu třesknuvše o sebe vydají charakteristický zvuk. To nejspíš víte, nejste Marťani, ale chtěl bych tím upřesnit pojem „tamburína“, tradiční to italský a španělský lidový nástroj. Ten má přes plochu oné obruče ještě nataženou bubnovou blánu, je to tedy spřeženec bicího nástroje blanozvučného a kovozvučného. Místní obchody obvykle jako „tamburíny“ označují právě chřestidla a tamburínu, pokud ji mají, buď vůbec neodlišují, nebo ji pojmenovali „tamburína s blánou“. Chřestidlem zase Kotek nazývá úplně jiný krám. Zmatení jazyků, jak po pádu věže babylonské.
V bigbítu poměrně málo používaný, byť jinde hutně rozšířený, je triangl. Tyč z tvrdého ušlechtilého kovu ohnutá do tvaru rovnostranného trojúhelníka, na koncích nesvařená. Důvod jejího nerozšíření mezi rockery vidím jednak v jeho něžně cinkavém zvuku, který se mezi kytarami moc neprosadí, jednak v tom, že na něj potřebujete speciální kovovou paličku.
Docela zajímavým perkusivním mutantem je flexaton. Je to na držáku pendlující pružný plíšek s připevněnou pendlující pružnou paličkou, která takto tedy pendluje na druhou. Přiladit se trochu dá tlakem prstu na plíšek, ale dost nepřesně. Na to, jaká je to ptákovina, za ni obchodníci chtějí peněz jak za kozu.
O čem se pan Kotek nezmiňuje, jsou chimes, tedy zvonkohra ze zavěšených kovových tyček různé délky v řadě hustě vedle sebe, rozeznívaná malou kovovou paličkou. Těžko si lze představit, že budete trefovat jednotlivé segmenty, proto zbývá vodorovné přejíždění paličkou sem nebo tam podle toho, jestli má znít shora dolů nebo naopak.
Na místě, co mi zbylo, ještě můžu osvětlit rozdíl mezi gongem a tamtamem (bacha - tom tom je buben). Zatímco gong je metalofon laděný, tamtam, byť podobně vypadá a podobně se do něj buší malou či větší filcovou paličkou, má výšku tónů, či vlastně spektra, neurčitou. Často se pojmy zaměňují, tedy tamtam jest nazýván gongem. Ale slova jsou jen vítr v hubě, hlavně, když si rozumíme.
