Pryč jsou ty doby, kdy velký buben byl opravdu veliký a táhla ho ve vojenské kapele kobyla na vozíku. Ta se sice občas splašila a utekla i s bubnem, když se vedle pochodujícímu činelistovi pěkně povedl akcent na první, ale na lidech a koních v kapele se začalo šetřit až na přelomu předminulého století s minulým v malých jazzových kapelách. Dřív bylo lidí na všechno dost, i když jich bylo na počet míň.
A s šetřením lidských zdrojů přišla taky ergonomizace bicích souprav - juj, to zní chytře. Prostě jak to udělat, aby toho bubeník měl v dosahu víc, ne-li co nejvíc. A tak bubeníka posadili, kobylu snědli a filcovou paličku na velký buben strčili do pedálu. Jenže ani nejlepší bubeník si obvykle nedá nohu za krk, a i když třeba dá, moc toho tak neuhraje. Velký buben tedy musel ležet před bubeníkem v místě, kde taky pohodlně dosáhne na všecko rukama. Udělat z něj zároveň servírovací stolek pro něco ostatního bylo tedy nabíledni. Ovšem shora kulatý, z něhož všecko neupevněné padá.
Mohl jsem začít v pravěku, ale snad jsem se i tímto oslím můstkem logicky dostal k uchycení malého kotle ke šlapáku. Možnost je v podstatě dvojí - buď jde upevňovací tyč či trubka rovnoběžně se stěnou kotlíku, nebo je k ní kolmá a prochází jí. Na straně malého kotle pak může přistát buď v přírubě na jeho lubu, anebo, nedávno velice módně, i na jeho ráfku. O tom příště. Rozměrově se časem ustálilo dvojí provedení. Kolmou trubku reprezentuje 7/8” uchycení vytvořené firmou Pearl následovaná levnějšími značkami. S tyčemi rovnoběžnými se stěnou bubnu, nevím, jestli začala, ale asi nejvíc se prosadila firma Ludwig a hrdě pokračují firmy Tama, Gretch, Drum Workshop. Anebo Gretch začal, není to jedno? Na vysvětlenou - trubka je dutá, tyč je plná. Zamysleme se zde přímo hlavou nad oběma.
Výhodou trubky s kloubem kolmé k lubu je, že může být poměrně dlouhá, a kotel se tak může dostat od šlapáku poměrně daleko, což ocení hlavně ti, co používají malý kotel jenom jeden.
Trubku kolmou ke stěně bubnu měly i legendární sady Amati ze 70. let uplynulého století. Legendární proto, že tehdy nic jiného k mání nebylo, a narazíte proto na ně občas i dnes. Trubka z poměrně měkké oceli a aretace šikmým šroubkem M6 s ošizeným rozložením síly do plochy byla téměř smrtelná, trubky se v tom místě bortily. Prodávaly se proto i jako náhradní díly a prodalo se jich dost. Neexistence dvojkopyta na šlapák znamenala, že v místě vedle sebe blízkém páčily dřevo dvě kopyta silou proti sobě, takže občas se z bubnu úspěšně vylomila.
Rovnoběžná tyč musí být vroubkovaná, protože na hladké by se bubny neudržely. Jejich tloušťku i s vroubky mi šuplera předváděla od 9,6 do 10,8 mm. Kopyto na malém kotli je stejné jako kopyto pro nožky na kotli velkém a šroubuje se jen dvěma šroubky bez nutnosti probourat stěnu kotle dírou nějakých 23 mm nebo víc, pokud má kopyto přírubu i dovnitř jako u kolmé trubky. Nosné svislé společné trubky jsou vyváženější a bubny na nich taky dostanete snáz těsně k sobě, máte-li dva, než na dlouhých trubkách Pearl. Nemusím býti nestranným, a proto v téhle věci fandím tyčkám. Příště ty ráfky.
