Bass profil - Pino Palladino

Ibrahim Hassan, 10. 12. 2014

Bass profil - Pino Palladino

Král bezpražcové baskytary

Pokud budete hledat někoho, kdo je synonymem pro bezpražcovou baskytaru v popu a rocku, je Pino Palladino jasnou jedničkou. Ne že by hrál jen na tenhle nástroj, ale díky několika deskám, především z první poloviny osmdesátých let, je jeho status v této oblasti vpravdě ikonický. Vedle kariéry sessionového hráče, kdy ve studiích natočil desítky alb pro jiné umělce, se stal také členem The Who, John Mayer Tria a v roce 2013 také členem industriální party Nine Inch Nails Trenta Reznora.

Začátky

Pino Palladino se narodil 17. října 1957 ve velšském hlavním městě Cardiffu do rodiny italských přistěhovalců. Již od dětství miloval hudbu, ale aktivně se k ní dostal až ve čtrnácti letech, kdy s kamarády ze sousedství založil svou první kapelu. Prvních pár let hrál na kytaru, ale v roce 1973 si zkusil zabrnkat na spoluhráčův Rickenbacker a, dle svých vlastních slov, měl pocit, jako by se vrátil domů. Koupil si Fender Precision a začal cvičit na baskytaru. Učil se především od svých vzorů, mezi něž patřili James Jamerson, Danny Thompson (britský folkrockový basista), Norman Watt-Roy (Ian Dury), Larry Graham, Michael Henderson, Bootsy Collins, Paul Jackson, Jaco Pastorius, Anthony Jackson, Doug Rauch (Santana) a také klávesové basy Stevieho Wondera. K bezpražcové baskytaře se dostal relativně brzy, již v osmnácti letech, ale ještě pár let trvalo, než se s tímhle nástrojem tolik proslavil.

První profesionální angažmá získal v lokální televizi TV Cardiff v roce 1978 a ještě týž rok si ho odtud vytáhl Jools Holland, bývalý klávesista a kapelník Squeeze, a angažoval ho ve své doprovodné kapele. S Joolse Pino nahrál také album Jools Holland and His Millionaires. V kapele Joolse Hollanda strávil Pino několik let a díky němu si pořídil svoji další bezpražcovou baskytaru, která byla pro Pina v osmdesátých letech signifikantní. V roce 1982 hráli v New Yorku a Pino si tady v obchodě Sam Ash koupil Music Man StingRay ’79.

Steve Jordan o Pinovi

Pino je neskutečně dobrý v mnoha věcech - jako muzikant, skladatel, aranžér a jako někdo, kdo má celkový přehled o skladbě a také má uši, které slyší všechno. Tohle všechno se koncentruje do skvělých basových linek. Ale co ho odlišuje od ostatních basistů, je jeho vkus. Nikdy jsem ho neslyšel, že by zahrál nějaký špatný nápad! I těm nejlepším se někdy stane, že zahrají něco, co se ne úplně hodí do skladby, ale Pino ne. Hned první nápad, který zahraje, tak naprosto sedí - a když už si myslíte, že nic lepšího nemůže být, on přijde s něčím ještě lepším. Je to komplexní basista, jeho groove ve funku je až absurdní, a pak najednou otočí a zahraje tu nejmelodičtější linku, kterou jste kdy slyšeli.

Session kariéra

Tento nákup se ukázal jako šťastný, neboť po návratu z turné do Londýna se Pino dozvěděl, že Gary Numan hledá hráže na bezpražcovou baskytaru a zúčastnil se konkurzu. Byl vybrán a zúčastnil se tak natáčení dnes již legendárního alba I, Assassin, jež vyšlo v roce 1982. Tato deska vytáhla baskytaru do popředí, téměř na úroveň zpěvu a basa tu zněla jako tehdy moderní syntezátorová basa. Skvěle se to odráží ve skladbě White Boys and Heroes, kde Palladino natočil dvě proplétající se bezpražcové linky přes sebe. Sám Gary Numan přiznává Pinovi obrovskou zásluhu na celkovém vyznění desky: „Byl neskutečný. Přicházel s úžasnými linkami, písničku po písničce. Díky jeho hře jsem baskytaru vytáhl na úroveň zpěvové linky.“

Pokud mu angažmá u Gary Numana pootevřelo dveře do sessionové kariéry, díky desce No, Parlez Paula Younga tyto dveře rozkopl dokořán. Z desky totiž pochází britský hit číslo jedna Wherever I Lay My Hat (That’s My Home), jehož zářným momentem je basová linka. Celá skladba začíná basovou melodií, která se táhne jako doplněk zpěvu přes celou skladbu.

Po této desce se s nabídkami roztrhl pytel. Jak Pino vzpomíná: „Všichni mi začali volat a chtěli stejnou basu, jakou jsem natočil u Paula Younga.“ Během osmdesátých let tak Pino hrál na deskách Dona Henleyho (The Eagles), Davida Knopflera (Dire Straits), Chrise DeBurgha, Phila Collinse a dalších. Jednou z prvních desek byla také sólovka Davida Gilmoura About Face (1984), kde Pino vytvořil fantastickou rytmiku s Jeffem Porcarem (Toto). Netřeba snad zdůrazňovat, že i přes skvěle šlapající groove tu Palladino opět dostává prostor pro melodické pasáže.

Na počátku devadesátých let začíná Pino experimentovat i s nástroji a vedle bezpražce se vrací k pražcové baskytaře, a dokonce zkouší i šestistrunku. Tato dekáda znamená také rozšíření Palladinovy působnosti mimo mainstream, který také nezanedbává. Vedle desek Eltona Johna The One (1992), Richarda Wrighta Broken China (1996) nebo Seala Seal (1991) a Seal II (1994) se tak objevuje na deskách Roye Hargrovea a The RH Factor, B. B. Kinga Deuces Wild (1997), D’Angelova Voodoo (2000) a dalších.

Baskytary:

Fender Precision ’61

Fender Precision ’63

Fender Precision Pino Palladino

Fender Jaguar

Music Man StingRay ’79

Moon Larry Graham Signature J-Style

Lakland Joe Osborne J-Style

Status (bezhlavicová, šestistrunná)

Lakland 55-94 Deluxe ’96

Squier Jazz ’82

Ampeg AUB-1 ’67

Aparát:

Ampeg SVT-VR Vintage Reissue (2x zesilovač)

Ampeg SVT-810AV (2x kabinet 8 x 10”)

Phil Jones PJB Briefcase (kombo)

Ashdown ABM 900 (zesilovač)

Ashdown ABM 500 EVO (zesilovač)

Epifani T-212 (2x kabinet 2 x 12”)

Efekty:

Boss OC-2 (octaver)

Raven Labs MDB-1 (mixer/di box)

Struny:

Thomastik-Infeld medium-light

La Bella heavy-gauge flats

Rotosound Swing roundwounds

The Who, John Mayer a Nine Inch Nails

Když na konci června 2002, pouhé dva dny před zahájením turné The Who, zemřel John Entwistle, Pino Palladino byl první, koho zbývající členové chtěli do kapely. Pino se celý repertoár naučil za pár dní a kapela tak mohla vyjet na turné, jehož začátek se tak posunul jen o dva dny. V roce 2006 s kapelou natočil i první studiové album po čtyřiadvaceti letech Endless Wire. Pokud si projdete třeba basové fórum talkbass.com, zjistíte, že většina basistů oceňuje způsob, jakým Pino zachovává Entwistlovy linky a přitom je hraje po svém.

V roce 2005 přišla nabídka zahrát si na benefičním koncertě společně s kytaristou Johnem Mayerem a bubeníkem Steve Jordanem, se kterým se během let Pino už několikrát potkal. Přestože mělo jít o jednorázovou akci, všichni tři se natolik nadchli, že spolu natočili desku Continuum (2006) a koncertně spolupracovali do roku 2010.

Pino o působení ve více kapelách

Dokážu si představit, že bych byl jen v jedné kapele. Ale mám rád tolik různých hudebních stylů, že mi vyhovuje hrát s různými muzikanty. Vedle The Who a John Mayer Tria mám v Londýně několik projektů, jako JimJam s kytaristy Jimem Mullenem a Hamishem Suartem, Mere Mortals s DJem I.G. Culture a Tweeters s Dominicem Millerem a Manu Katchém. V poslední době jsem hodně na turné, proto jsem musel omezit spolupráci s různými hiphopovými umělci.

Pino pokračoval v sessionové kariéře i v novém tisíciletí a objevil se na deskách Jeffa Becka Emotion & Commotion (2010), Erica Claptona a JJ Calea The Road to Escondido (2006), Paula Simona Surprise (2006) nebo Adele 21 (2011).

V roce 2013 natáčel baskytary na desku Nine Inch Nail Hesitation Marks a Trent Reznor ho požádal, aby s kapelou odjel i turné na podporu alba. V rámci turné se odehraje i koncert v Praze, takže se máme na co těšit.

Diskografie:

Výběr spolupráce:

Gary Numan: I, Assassin (1982)

David Knopfler: Release (1983), Behind the Lines (1985), Cut the Wie (1987)

Paul Young: No Parlez (1983), The Secret of Association (1985), Other Voices (1990)

Pete Townshend: White City: A Novel (1985)

Chris DeBurgh: Into the Light (1986)

David Gilmour: About Face (1984)

Tears for Fears: Seeds of Love (1989)

Richard Wright: Broken China (1996)

Steve Lukather: Luke (1997)

Jeff Beck: Who Else! (1999), Emotion & Commotion (2010)