Dnešní, již patnáctý a tudíž částečně výroční, díl seriálu X-beat Generation bude v souladu s názvem věnován třem velkým legendám, třem hráčům, kteří ovlivnili vývoj bicích víc než většina ostatních dohromady, a kteří během velmi krátké doby posunuli jak styl hry, tak techniku o obrovský kus kupředu. Jejich hráčské postupy i sound působily ve své době jako pořádná nálož TNT - a působí tak ostatně dodnes.
Tato velká trojka přišla s revolucí v době, která sama o sobě byla tak revoluční, že se zdálo prakticky nemožné, aby se objevil ještě nějaký další výrazný vývojový skok podobný tomu, který nastal na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v souvislosti s nástupem hardrocku a artrocku. Ale stalo se. Jako mohutná a majestátní pyramida se z oceánu neuvěřitelně barevné hudební scény té doby vynořil obrovský ledovec jménem jazzrock. A právě jeho vrchol - mimochodem stále velmi dobře viditelný - představují tito tři hráči.
01. CHROME VANADIUM
Pro lepší pochopení jejich přínosu a získání celkového přehledu bude vhodné zaměřit se napřed na okolnosti vzniku a základní principy jazzrocku, a získat tak klíč ke správnému pochopení toho, co jazzrock skutečně znamená, kde se vzal a... kam zmizel.
Předně je důležité si uvědomit jednu věc: ačkoliv pojmenování stylu vzniklo spojením slov jazz a rock, měl reálný jazzrock k pouhé kombinaci těchto žánrů v podstatě dost daleko. Jazzrock totiž přišel s vlastními a zcela originálními výrazovými prostředky, novými postupy, specifickými rytmy a zejména naprosto novým typem soundu, které se předtím v rocku, natož pak v tehdy již vývojově víceméně uzavřeném jazzu, vůbec nevyskytovaly. V principu tak šlo o zcela nový zvukový, kompoziční a zejména aranžérský model, přesněji řečeno o jistý druh hudebního futurismu, který hleděl daleko za obzory tehdejší (a koneckonců i současné) scény, přičemž jeho spojnice s původními kořeny byly zcela minimální. Za jeho vznik lze vděčit mimořádně příznivé době, která přála nejrůznějším experimentům, a která sama vytvářela pro tyto experimenty ideální živnou půdu, stejně jako výrazným individualitám, které tento styl definovaly a konkretizovaly. V kontextu s tímto základem se může jevit označení jazzrock jako poněkud omezující, což platí i pro alternativně užívaný termín fusion. Určitě však nějaký principiální důvod, proč byl tento styl nazván právě takto, existovat musel. Co měl tedy jazzrock skutečně společného s jazzem? Určitě orientaci na osobité a silně individualistické hudební vyjádření, dále výrazné začlenění rozsáhlého prostoru pro improvizace (což se týká zvláště koncertních provedení skladeb) a konečně i vysokou instrumentální úroveň všech hudebníků. A co na druhé straně převzal z rocku? Jednoznačně extrovertní dravost a extatickou vypjatost projevu (jazzrockové sestavy ostatně často svoje hardrockové konkurenty v tomto směru i překonávaly - stačí jen vzpomenout na rané koncerty Mahavishnu Orchestra či strhující improvizační orgie RTF) a samozřejmě typ soundu. Velmi podstatnou shodou s rockovými kapelami bylo i stejné obsazení a typy využívaných nástrojů (tj. prakticky výhradní použití elektrifikovaných nástrojů, stejně jako mohutné nasazení nejrůznějších efektů využívaných prakticky na libovolné instrumenty včetně bicích, zatímco dechové a další akustické nástroje, typické pro klasický jazz, byly v jazzrocku využívány zcela minimálně a obvykle nebyly do základní sestavy zařazovány vůbec). Dalším prvkem spojujícím jazzrock s hardrockem byla také výrazná doprovodná ostináta tvořící základ skladby, nad nímž se rozvíjely dlouhé sólové plochy.
Ve výsledku si tak jazzrock přinesl z jazzu určitý vnitřní princip, zatímco z rocku převzal vnější znaky projevu a definici zvukového modelu. Mezi těmito dvěma póly vysokého napětí pak sršely jiskry nevídané hudební souhry a geniálního kouzla okamžiku, založeného na téměř telepatických schopnostech všech zúčastněných. Ze dvou odlišných stylů vznikl tímto způsobem styl třetí, přinášející úplně nový druh neuvěřitelně bohatého hudebního spektra s velmi silnou emocionální atmosférou a vyžadující i nový posluchačský přístup. Jazzrock tak svojí syntézou zdánlivě cizorodých složek vytvořil unikátní hudební žánr nebývale vysoké kvality, podobně jako sloučením různých prvků ve správném poměru může vzniknout zcela nový materiál, spojující ty nejlepší vlastnosti látek původních.
02. BICÍ V JAZZROCKU
Bude to možná znít na první pohled trochu nadneseně, snad až přehnaně, ale je to tak: jazzrock, to jsou v první řadě bicí. Mnoho jazzrockových nahrávek dokonce zní - a určitě ne náhodou - jako kdyby byly stavěny právě od bicích. Jako kdyby byly zrovna bicí tím základem, od něhož se odvíjí vše další a na němž do značné míry závisí i celkové vyznění výsledku. Výrazná kytarová ostináta, tak typická pro skladby vrcholného jazzrocku, jsou často doprovázena natolik signifikantními a sugestivními rytmy, že si člověk nutně klade otázku, zda bicí skutečně doprovázejí kytaru, či je to spíš obráceně. Anebo dokonce, jestli na počátku kompozice byl opravdu kytarový motiv, nebo naopak rytmický vzorec bicích. Konečně, vše je umocněno i výrazně dominantní zvukovou rolí soupravy, která na mnohých jazzrockových nahrávkách obsazuje značnou část celého zvukového spektra a všem ostatním nástrojům ponechává sotva polovinu dostupného akustického prostoru. Korunou všeho pak jsou excelentní, nápadité a často přímo extrémisticky technické breaky.
Jazzrock sedmdesátých let slovo "groove" prakticky neznal!
Vrcholná souhra s ostatními hráči byla základem a okamžitá, pohotová a přitom netriviální reakce na neočekávané změny podmínkou. Podtrženo a sečteno, jazzrock 70. let představoval pro bicí to nejplodnější a nejzajímavější období, v němž měl bubeník vůbec největší prostor pro osobité a vrcholně individuální vyjádření. Vůbec tedy není náhodou, že hráči na bicí v této době určovali trend vývoje, sound nahrávek, a představovali v kapele členy minimálně rovnocenné klasickým "frontmanům" v podobě zpěváků či sólových kytaristů. Navíc kromě účinkování u slavných kapel vydávali i vlastní desky, které nejen že byly komerčně velmi úspěšné a současně i vrcholně stylotvorné, ale které dodnes představují kvalitu, na níž se zub času nijak nepodepsal.
Doslova zhmotněním všeho, co zde bylo řečeno, jsou tři hráči, tři velké osobnosti, tři skutečné legendy jazzrocku: Alphonse Mouzon, Billy Cobham a Lenny White!
Jejich představení nebude tentokrát spočívat ani tak v biograficky pojatých profilech, přinášejících možná detailní, avšak vnitřní logikou nijak neuspořádaná fakta či z kontextu vytržené citáty, jako spíše ve vzájemném porovnání jejich stylů a nastínění jejich originálních, v něčem velmi podobných, v mnohém ale také velmi odlišných přístupů. Základem tohoto popisu přitom bude snaha o podchycení podstatných momentů a současně postihnutí celkové atmosféry doby, tedy prvku, který byl pro jazzrock klíčový, a který tudíž
může i zpětně přispět ke správnému pochopení role těchto velkých hráčů.
03. LEGENDY V KRYCHLI
ALPHONSE MOUZON
Přehledná a velmi logicky stavěná hra posouvá Alphonse Mouzona velmi blízko rockovému pojetí, přestože jeho neuvěřitelná schopnost reakce na spoluhráče překonává i mnoho jazzových bubeníků. Celkově rockové vyznění umocňuje i úderný a hutný zvuk soupravy s poměrně výrazným prvkem tlumení při studiové práci. Silně akcentovaný malý buben odkazuje na hardrock, podobně tak i breaky mají často hodně blízko k tomuto stylu, například když Mouzon hraje zcela nejazzově rovné sextolové vyhrávky přes řadu kotlů na styl Bonhama. V delších sólových vstupech však rozehrává náročně rytmizované a technicky složité sekvence, které navzdory komplikované struktuře detailů udržují skvěle čitelný tvar základní kostry a vyznačují se dokonale logickou stavbou. V porovnání s Cobhamem jsou jeho hra i sound méně agresivní, oproti Whiteovi pak působí možná o něco přímočařejším a určitě rockově údernějším dojmem. Mezi velmi typické poznávací znaky hry Alphonse Mouzona patří nepravidelně otevíraná hi-hatka podpořená velkým bubnem.
Mouzon se uvedl spoluprací s jazzrockovými průkopníky Weather Report, nesmírně zajímavé bylo i jeho působení v kapele dalšího průzkumníka neprobádaných hudebních kontinentů - Larryho Coryella. Vše korunují jeho sólová alba, která jsou možná poněkud ve stínu těch, jež vydali Cobham a White, nicméně kvalitou se jim určitě vyrovnají.
BILLY COBHAM
Cobhamovu hru charakterizuje kromě jiného i velmi zajímavý kontrast až nezvykle nenápadných a umírněně hraných pasáží se značně agresivními vstupy a místy až přímo "útočnými" breaky. Neuvěřitelná hráčská technika je tak často dávkována poněkud nezvyklým, téměř digitálním stylem 0/1.
Sestupné breaky v ďábelsky rychlých hodnotách na výrazně odladěnou škálu kotlů jsou dalším z charakteristických znaků tohoto hráče; ostatně právě on byl průkopníkem rozsáhlé sady tomů doplňující bicí soupravu - tedy prvku, který se stal pro jazzrockové hráče velmi typickým.
Cobham je dodnes velmi aktivní, vydal v průběhu let obrovské kvantum sólových desek a účastnil se studiových nahrávek mnoha dalších hudebníků. Nejproslulejší však stále jsou - a nejspíš už asi zůstanou - právě ty, které natočil během explozivní jazzrockové revoluce. Cobham se výrazně prosadil počátkem sedmdesátých let, kdy nastoupil k legendární sestavě Mahavishnu Orchestra. S touto kapelou, která definovala hodně z toho, co poté vytvořilo základ jazzrocku, se dostal na vrchol popularity a tato pozice mu následně umožnila vydat sólové album Spectrum. Velmi jazzrockové, velmi přelomové, velmi úspěšné a velmi... bubenické album. Bicí totiž netvoří jen dominantní složku všech skladeb, ale prezentují se i sólovými vstupy mezi jednotlivými kompozicemi. Cobham tímto počinem posunul bicí do skutečného centra zájmu a provedl v éře jazzrocku totéž, co Gene Krupa o nějakých čtyřicet let předtím v éře jazzu: učinil z bubeníka hlavní atrakci kapely!
LENNY WHITE
Hyperkreativní hráč s výjimečnou schopností "nakopnout" kapelu. Tak by se dal stručně, možná poněkud lidově, avšak velmi přesně charakterizovat Lenny White. Přitom se ona schopnost "nakopnout" netýká jen jeho typického rytmického předstihu a hráčského feelingu, který dokázal kapele vždy udělit doslova nadzvukovou rychlost, ale i schopnosti ovlivnit celkový přístup kapely, definovat ideu hudebního projektu a načrtnout vizi budoucího výsledku. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že jsem dlouho považoval za jasně vůdčí osobnost RTF Chicka Coreu, ale teprve poté, co jsem slyšel všechny sólové desky Lennyho Whitea, zjistil jsem, nakolik celkový výraz této slavné sestavy ovlivnil právě on. Je dokonce dost možné, že jeho vliv na vrcholné desky RTF byl přímo zásadní, přestože jinak šlo o velmi kolektivní díla. Porovnáním veškerých následně vydaných sólových alb všech zúčastněných - tedy Chicka Corey, Ala DiMeoly, Stanleyho Clarkea a konečně Lennyho Whitea - se totiž objektivně ukazuje, že největší podobnost s deskami RTF je právě u těch, které vydal White. Ostatně není náhodou, že transformace RTF od akusticky laděné sestavy s latinskými prvky ke zběsile progresivní, totálně elektrifikované a pěkně zdivočelé jazzrockové bandě proběhla právě po příchodu tohoto hráče.
Dynamický úder, skvělý - a v pozdějších dobách doslova futuristický - sound bicích, unikátní, mohutně rezonující sada kotlů v kombinaci s extrémně ostře laděným malým bubnem a značně neortodoxně hranou hi-hatkou (prakticky vše přes hranu stále mírně pootevřených činelů) - to jsou hlavní znaky tohoto hráče, který patří v celé historii bicích k těm nejosobitějším.
Tolik tedy základní nastínění stylu jazzrock a zběžné představení tří velkých legend tohoto žánru. S jejich působením ve slavných kapelách a zejména s jejich sólovými projekty, které prozradí hodně nejen o jejich hře, ale možná i o jejich osobnosti, se seznámíme příště.
