Kirk Běhunek patří už řadu let k nejzajímavějším postavám české hard ‘n’ heavy scény. Jako muzikant ale vždycky zároveň pokukoval přes hranice a nedávno se dočkal i se svou kapelou Seven opravdu pikantní odměny. Nové album nazvané Freedom Call (psáno pro časopis Muzikus 11/2011, pozn.) vyšlo na značce Nuclear Blast. Pojďme nyní stručně zmapovat, která alba, které kapely a kteří výsostní hráči Kirka provázejí na jeho celoživotní posluchačsko-fanouškovské pouti.
Jaká muzika tě ovlivnila na samém počátku?
Když jsem byl ještě úplně malinkej, samozřejmě mě doma potkávaly takové ty obvyklé věci - především ABBA. Z hlediska dalšího hudebního směřování znamenali zásadní průlom Sweet, písničky jako Action nebo Fox on the Run. Na kotoučáku jsem měl album Give Us a Wing a to jelo pořád. Jeden kamarád to měl na LP, já o tu desku hrozně stál, tehdy jsem mu kromě peněz dal snad ještě nějaké známky... Pak jsem si ji nesl domů přes náměstí a měl jsem v tu chvíli pocit, že mám naprosto všechno, co potřebuju.
Postupně se ti rozhled rozšiřoval stále víc k dobovým hardrockovým klasikám... Měl jsi odjakživa tendence k té jakoby temnější stránce věci?
Především mě přitahovala energie ve zvuku kytar. Hrával jsem tehdy hokej, a jakmile se ozvala hřmotná kytara, úplně to v člověku vybuzovalo adrenalin.
Co tvé první koncerty?
Chodili jsme na různé místní akcičky, když mě rodiče pustili, nejdřív za okno, pak dovnitř, ale brzo domů... První takový větší koncert asi byl Elán v Českých Budějovicích. Když mi pak bylo asi osmnáct, dostal jsem se s partou do Maďarska na Metallicu. Jeli zrovna nově s Jasonem Newstedem, protože Cliff už byl po smrti, a hráli z And Justice for All, ale taky hodně ze starších desek. Cestovali jsme tam škodovkou „sto ětkou“... To už je dneska nepředstavitelný.
Když posloucháš hudbu, vnímáš ji vždycky optikou kytaristy, nebo se od toho dokážeš odpoutat a vnímat nahrávku nebo koncert jako celek, aniž by tě pořád zaměstnávala kytara?
Myslím, že to jde, a snažím se o to. Někdy vnímám celek bez pitvání detailů, jindy se zase soustředím na něco konkrétního... Byl jsem na koncertě Toto, kde samozřejmě exceloval Steve Lukather, Simon Phillips na bicí, ale já celou dobu koukal na Porcara, protože udělal sice za celý koncert asi jeden krok, ale hrál na tu basu tak, že jsem se nemohl odtrhnout. Je taky dost muziky, na které mi něco nesedí, třeba zpěv nebo samotný styl - například country. Ale stejně si v tom najdu něco přínosného.
Kdo z tvých hrdinů se nakonec do nemilosrdného výběru TOP 10 nevešel?
Mohl bych vyjmenovat stovky, ale řeknu tři. Glenn Hughes - můj oblíbenec už od Burn (Deep Purple), skvělý hráč, jedinečný zpěvák, navíc pořád velice vitální a pracovitý borec, což je neuvěřitelný po tom, čím v životě prošel. Ritchie Kotzen - vzpomínám, jak kdysi hrával třeba s Gregem Howem instrumentální desky hozené téměř do jazzrocku. Dneska už je úplně jinde, spíš písničkář, ale já mám pořád radši ty staré vypalovačky a technické věci, které byly zejména s ohledem na jeho věk úžasné. Michael Schenker - v dobách začátků jsem nemohl vynechat UFO, Doctor Doctor... Ale teprve s odstupem času jsem si snad z nějaké nostalgie dohledal všechny jeho sólové nahrávky, viděl jsem živák z Japonska, kde je s kytarou ohnutý až k zemi... Až zpětně jsem si uvědomil, že mě taky výrazně ovlivnil.
KISS - Double Platinum (1978)
Tehdy na přelomu 70. a 80. let pro nás nebylo snadné se k nějakým nahrávkám vůbec dostat. Jednou mi sousedka přivezla desku z Vídně, a když jsem to rozbalil, místo domluvených Beatles to byli pomalovaní Kiss. Ta deska mě úplně „srolovala“, každej den mi hrála před spaním, ráno před cestou do školy... To bylo nejvíc.
BLACK SABBATH - Paranoid (1970)
Sabbati přišli po Kiss jako další krok k ještě hutnější a těžší hudbě. Dostala se ke mně nahrávka na kazetě, dokonce to myslím bylo nahrávané z kazeťáku na kazeťák přes ruchový mikrofon - v jednu chvíli bylo slyšet, jak v pozadí projede okolo traktor... Ale jakmile jsem slyšel riff v Iron Man, ten Iommiho zvuk mě naprosto fascinoval.
IRON MAIDEN - Piece of Mind (1983)
Pak přišel heavy metal... Samozřejmě kolem nás už běžely předchozí desky, viděl jsem fotky kapely, Eddieho na obrázcích, ale pak jsem si koupil Piece of Mind a teprve tohle byl pro mě zásadní milník. Od obalu počínaje, přes zvuk, sílu písniček až po Dickinsonův zpěv, je to pro mě po všech stránkách top.
METALLICA - Master of Puppets (1986)
Stejný případ jako Maidni - Kill ’Em All i Ride the Lightning byly zásadní desky, ale Master je překonal. Hráli jsme už s kapelou Fade to Black a Creeping Death, ale ta rychlost a intenzita Master of Puppets mě „zabila“. Navíc na svou dobu je to zvukově úžasná nahrávka. A když jsem je pak navíc viděl v Maďarsku, všechno do sebe zaklaplo.
OZZY OSBOURNE - Ultimate Sin (1986)
Když jde o kytaru u Ozzyho, Randy Rhoads se mi moc líbil, ale Jake E. Lee mi přijde hrozně opomíjený. Nejen že psal úžasný songy, ale i věci po Randym hrál naprosto s přehledem. Tahle deska je pro mě fantastická a Shot in the Dark jako finálovka to úžasně korunuje. Dodnes ji poslouchám.
WHITESNAKE - Whitesnake (1987)
Desítka je opravdu přísné síto. Když už jsem s těžkým srdcem vynechal Thin Lizzy, v tomhle případě už to Johnu Sykesovi nemůžu udělat. Myslím, že tahle deska je jeho skladatelský vrchol. Jinak Whitesnake se mi líbili díky silným skladbám, výrazným melodiích a jistěže díky Coverdaleově hlasu, který je svou barvou a výrazem jedinečný.
STEVE VAI - Passion and Warfare (1990)
Spousta kytaristů samozřejmě hrála a hraje luxusně, ale těch, co by celé to rockové pojetí posunuli zásadně dál, už od dob Hendrixe moc nebylo . Zasloužil by si tady být např. Eddie Van Halen. Vyberu ale Steva Vaie, který s touhle deskou z hlediska experimentů a vynalézavosti odvedl úžasnou práci. Třeba Joe Satriani hraje melodičtěji a líbivěji pro lidi, ale Steve je jenom jeden.
MR. BIG - Lean into It (1991)
Mr. Big tu mám hlavně díky Paulu Gilbertovi, který spojil sílu několika specifických herních stylů. Malmsteen má nějaký styl, Vai má nějaký... A Paul Gilbert to spojil dohromady a především má neskutečné rytmické cítění. I když hraje sóla, tak vše nekompromisně staví na rytmu. Je výtečný s Mr. Big, sólově i s Racer X.
DREAM THEATER - Awake (1994)
Líbilo se mi na nich, že přišli s muzikou pro spoustu lidí naprosto nestravitelnou, a přesto si dokázali najít kvanta posluchačů a dokázali jim, že i komplikovaná hudba se dá poslouchat. Na Awake je navíc hit za hitem. Dobře, vycházejí z Yes, Rush... Ale vystřelili tu pomyslnou laťku nahoru a stejně na sobě pořád dřou a posouvají to dál. A jejich nová deska je zase skvělá.
ALTER BRIDGE - One Day Remains (2004)
Snažím se poslouchat i co nejširší paletu novější muziky, od Stuck Mojo, Sevendust až třeba po In Flames... Alter Bridge mě oslovili směsí heavy metalu a americké alternativy, oproti Creed jdou trochu víc ke kořenům. Jsou to vynikající písničky, ale přitom to zní dost tvrdě. Postupem času jsem taky zjistil, že Mark Tremonti vychází z podobného okruhu kytaristů jako já.
