Elektrická kytara - čistý zvuk
V pátém díle se pustíme do elektrické kytary. Za prvé se seznámíme s jejím ryzím, neefektovaným zvukem. A opět aranžér vysvětlí, jak pro nástroj správně psát, a zvukař doplní, kterak jej správně snímat.
Aranžér
Elektrická kytara se řadí mezi strunné nástroje drnkací. Znamená to, že její tón je vybuzen - vygenerován trsnutím na strunu. Ta kmitá a vyluzuje tón. Protože jde o struny kovové, drnknutí probíhá převážně trsátkem (nehet by si kytarista o tvrdé kovové struny brzy zlomil). Podle síly a místa, kde drnkneme, vznikne sytější či hebčí tón. Čím silněji udeříme, tím bude tón hlasitější i plnější vyšších harmonických.
Tip: Hebký zvuk s menším počtem kmitů vygenerujeme tam, kde leží tzv. uzly, tedy body, ve kterých prochází základní vlna a její násobky nulovou polohou - v polovině, čtvrtinách, osminách atd. struny. Mimo uzlů, vybudíme naopak tón mnohem průraznější.
Paralelní akordy jdou zahrát snadno
Nástroj, stejně jako akustická kytara, má celkem šest strun (píšeme, jak znějí) E, A, d, g, h, e1. Jak vidno, jedná se o kvartové ladění, jen mezi strunami g a h se rozprostírá interval velké tercie. Rozložení základních tónů má svůj důsledek - na nástroj se velice lehce interpretují paralelní intervaly, které mají blízko k čisté kvartě, paralelní mollové sextakordy (vycházející z poměru g, h, e1) nebo paralelní durové kvartsextakordy (vycházející z poměru d, g, h) - viz obr. Paralelní posuny.
Pravidlo: Na elektrickou kytaru lze vůbec relativně snadno hrát další paralelní trojzvuky durové, mollové, zvětšené i zmenšené. Přirozeně se levou rukou chytají a posouvají. Dobře se drží i šestizvuky durového a mollového kvintakordu, a to formou tzv. barré hmatů, kdy ukazováček přemostí celý krk a přitlačí tak pevně struny na spodní pražec daného políčka - viz obr. Barré Gm a B.
Fígle se snímači
Zvukař
Na barvě elektrické kytary se kromě způsobu hry podílí konstrukce nástroje, snímače i zesilovač, ruku v ruce se způsobem snímání.
Pravidlo: Rozlišujeme dva základní druhy snímačů, a to jednocívkový (single coil) a dvojcívkový (humbucker). Jednocívkové snímače mívají zpravidla slabší signál a spíše vyšší, ne basový tón. Snímače dvojcívkové disponují signálem silnějším, basovějším tónem a nevykazují přílišné detaily ve vyšších frekvencích.
U novějších kytar objevíme častěji snímače dvojcívkové, které se dají tzv. „rozepnout“ na dva jednocívkové. Z osobní zkušenosti preferuji čistý kytarový zvuk jednocívkového snímače nebo kombinaci dvou jednocívkových snímačů, a to hlavně kvůli větší barevnosti ve vyšších frekvencích.
Pozor: V případě kombinace dvoucívkového snímače s jakýmkoliv dalším snímačem si ohlídejme hlasitost. I se ztlumeným potenciometrem generují oba velice silný signál a dokážou snadno přebudit vstup na zesilovači nebo dokonce i DI boxu (výjimkou jsou poloakustické „duté“ kytary, které mají dvoucívkové snímače často slabší).
Téměř každá elektrická kytara má též potenciometr - „tónovou clonu“, jež změkčuje ostrost ořezáním vyšších frekvencí.
Tip: Tónová clona se hodí hlavně v případě, kdy se zvuk jeví příliš agresivní nebo tenký. Využijeme ji i při hře s wah wah pedálem - stažením tónové clony se zbavíme nepříjemných frekvencí v krajní poloze pedálu.
Nebojte se prázdných strun a protipohybu
Aranžér
Samozřejmě že pestřejší a vůbec muzikálnější je spojování akordů tak, aby byly využity prázdné struny, které znějí nejplněji, a aby vznikal protipohyb vytvářející kontrapunktické melodie. Takové spojování je přirozené a, světe div se, i barevně vyrovnané! Intervalové poměry v akordech na sebe totiž plynule navazují a vzájemně jednolitě prorůstají - viz obr. Kontrapunkt.
Důležitou roli hraje i to, zdali má elektrická kytara ozvučnou skříň - korpus (např. starší typy gibsonů) nebo jen masivní tělo (telecaster, stratocaster, les paul).
Tip: Ozvučná skříň („dutá“ kytara) s tenkou ozvučnou horní deskou vytvoří akusticky hebčí základní tón, jež obsahuje diskrétní (čitelné a hlasité) alikvóty s minimální příměsí spojitých spekter. Naopak plné tělo kytary, navíc z hustého dřeva vyprodukuje základní tón odpovídající jeho složení. Je plný spojitých spekter, to znamená cinkavý (blíží se zvuku skla či kovu) a velice ostrý. Agresivnější, průraznější, avšak již méně kultivovaný.
Jak již bylo řečeno, jedním z klíčových prvků jsou snímače. Působí vlastně jako počáteční filtry. Zaměřují se na určité pásmo - basy, středy výšky - a ostatní polohy ořežou. Zapojením a vícecestnou kombinací snímačů tak můžeme získat zvuk tupější, basovější, brilatnější nebo silně cinkavý.
Dynamiku dotváří potenciometr na nástroji i zesilovači
Původní signál ovlivňujeme potenciometry - dynamickým ubíráme či zesilujeme úroveň signálu, korekcemi měníme úroveň basů, výšek a středů. Další nezbytnou součástí nástroje je zesilovač, který buď existuje ve formě komba (zesilovače a reproduktoru v jednom boxu) nebo kabinetu (zesilovače) a reprobedny zvlášť. Účelem zesilovače je signál zesílit, ale také jej dotvořit barevně. Minimálně opět korekcemi.
Pravidlo: Elektrická kytara zní o oktávu níže, než se píše. Např. horní prázdná struna e2 zní ve skutečnosti jako e1.
Síla čistého kytarového tónu rychle poklesne
Čistý tón kytary se vyznačuje podobně jako ostatní drnkací nástroje velice rychlým poklesem. Ve zlomku vteřiny jeho hlasitý začátek/trsnutí poklesne až do několikrát tišší dynamiky. Proto se čistý kytarový zvuk v rockové sestavě používá převážně pro doprovod, kdy posluchač zachytí základní drnknutí akordu, než jeho síla poklesne a ostatní nástroje jej přehluší.
Pravidlo: Notace probíhá buď formou akordových značek nebo vypsáním konkrétních not. V případě akordických značek bývá v osnově zaznamenán rytmus doprovodu, obvykle do určité míry shodný s rytmem bicích a baskytary - viz obr. Rytmický doprovod.
Při hraní akordů můžeme využít tzv. arpegia - rozkládání akordů, a to pomaleji nebo rychleji.
Samozřejmě že čistým zvukem lze hrát melodie, dvojzvuky i riffy. Podobné aranžmá známe například důvěrně z hudby 60. let - Beatles, Animals, Olympic atd. Vzpomeňme si na nezaměnitelné jazzové oktávy. Vždy v takových případech musíme myslet na to, že instrumentace ostatních nástrojů má být průhlednější i tišší, aby čistou kytaru nezamaskovala.
Kdy snímat linkou a kdy mikrofonem?
Zvukař
Metod nahrávání elektrické kytar existuje přehršle. V dnešní době díky „neomezenému“ počtu stop při natáčení do počítače můžeme kombinovat různé přístupy. K výhodám zaznamenávání prostřednictvím linky patří nesporně fakt, že probíhá rychle (co do chystání) a nabízí možnost kdykoli později změnit zvuk efektem. Kytaru můžeme zapojit do DI boxu a potom do mikrofonního předzesilovače nebo rovnou do předzesilovače, má-li vstup pro nástroj (instrument input).
Tip: Disponuje-li předzesilovač kompresorem, doporučuji využít jej alespoň mírně - komprese se na čistou kytaru hodí téměř vždycky.
Kytara linkou zní velmi blízko, někomu se může zdát tenká, pro někoho je to naopak žádoucí. Linkou můžeme snímat i kytaru, kde je zapojen kytarový efekt či procesor. V tom případě je lepší kompresor nepoužívat na předzesilovači a umístit jej až na místo, kde vychází signál z efektu či procesoru. Máme-li tu možnost. Příklady: RHCP, Nine Inch Nails, Marylin Manson atd.
Co najdeme na panelu komba
Současná kytarová komba nebo zesilovače, ať lampové, tranzistorové, modelingové či různě kombinované, mají v zásadě podobné ovládání, jsou-li jedno nebo vícekanálové. U vícekanálových najdete tzv. clean či rhythm kanál, což je cesta s nejmenší možností vybuzení vstupu a tím i s nejčistším nebo nejméně zkresleným zvukem. Základní ovládací prvky tvoří: gain (u některých volume) - vybuzení vstupu, volume (u některých master, u některých chybí) - hlasitost, treble - výšky, mid (middle) - středy, bass - basy, presence - ostrost obrysu, reverb - dozvuk (ne délka tónu). U jednokanálových i vícekanálových zesilovačů se zkreslující odbočkou bývá kolečko gain umístěno dvakrát: na pre - předvstupním a post - povstupním zesílení.
Příště nás čeká kytara efektovaná.
