K povídání o zlozvycích jsme se usadili se zvukařským guru Václavem Vlachým v jeho hradeckém bytě. Seriál, jehož první díl právě čtete, vznikl na základě našeho tříhodinového rozhovoru o tom, jaké mýty či polopravdy kolují mezi (nejen) méně zkušenými studiovými zvukaři. Nadhazoval jsem problematická tvrzení, postupy či dogmata (zde vytištěno tučně), se kterými jsem se setkal u některých "zvukových mistrů". Václav si pak dal tu práci a uváděl je na pravou míru. Probrali jsme vše od snímání, přes mixáž až ke zvukařské etice. Než se tedy dostaneme k problematice snímání jednotlivých typů nástrojů, podívejme se na několik obecnějších principů.
Nástroje je lepší nahrávat vždy postupně. Jedině tak se zbavíme přeslechů, které jsou nežádoucí.
To záleží hlavně na tom, co přijede za kapelu. Jsou takoví muzikanti, kteří zvlášť ani nahrávat nemůžou, ztratilo by to šťávu. Samozřejmě jsou projekty, kde se kvůli "vyčištění" nahrává všechno postupně, ale jedná se nejčastěji o autorská CD, kde si všechno řídí jeden člověk. Co se ale týče kapel, nemám s nahráváním postupně do stop dobré zkušenosti, minimálně základy by se měly točit dohromady. Je to ovšem limitované i prostorem studia - pokud máte někde ve sklepě domácí studio a mikrofony jsou blízko u sebe, ke každému zvuku přidávají ostatní mikrofony ten prostor - sudovitý zvuk, který později už nejde dát pryč. V takovém případě asi jiná možnost než nahrávat postupně není.
K přeslechům ale dochází i ve větších studiích...
Samozřejmě, ale mikrofony jsou tam mnohem dál od sebe, takže přeslechy nejsou tak výrazné. Navíc, pokud je místnost akusticky dobrá, mírné přeslechy dodají zvuku šťávu a atmosféru a jsou žádoucí.
Akustický prostor je nejlepší co nejvíce zatlumit, prostorové odrazy můžeme nasimulovat později při mixu...
Pokud máme studio malé, jinak to ani nejde. Zvuk se pak blíží venkovnímu prostoru bez odrazů. Když ale v takové místnosti dáme na každou zeď metrové obložení, už se nám tam nevejde muzikant. Studio by prostě mělo mít určité minimální rozměry, jinak se těžko nahrává. Dneska jsou však běžná domácí studia a tam je to často problém.
Vstupní signál je dobré již při nahrávání trochu zkomprimovat a upravit ekvalizérem.
Pokud se natáčí jen přes čistý polovodičový předzesilovač, nemá smysl zapojovat nějaké externí procesory - jakoukoli úpravu, kterou udělám teď, už nemohu později změnit. Například když začnu komprimovat nástroje a nemám tam ještě další věci, těžko říct, jak to bude vypadat, až tam bude všechno. Té komprese se už nezbavím. Odkomprimovat čistě teoreticky trošku jde, ale zvuk se tím nadále przní. Lampové modely předzesilovačů ale mívají kompresor často zabudovaný a ten funguje trochu jinak než např. pluginy. Pokud např. natáčím sólovou zpěvačku a vím, že na jejím hlase zní dobře výšky přidané na předzesilovači a i komprese, není důvod to nepoužít. Většinou je ale lepší méně než více, abychom to případně později mohli udělat digitálně jinak.
Pokud ale nahrajeme zvuk neupravený, máme při mixu příliš mnoho možností a zdržuje to.
Obecně bych s tím nesouhlasil. Jde o systém práce. Např. rockové kapely mívají většinou podobné nástrojové obsazení. V digitálu si tak můžeme předem nastavit efekty pro jednotlivé stopy - ale pouze na poslech, a nahrávat zvuk čistý. Naopak si myslím, že nastavování efektů už při natáčení zdržuje muzikanty od práce, někteří pak kvůli tomu ztratí i chuť do hraní. Myslím, že to do záznamu nepatří - máme-li to nastavit dobře, chvíli to trvá.
Na aplikaci X se používá zásadně mikrofon Y a jiný ani nebudeme zkoušet.
Každý zvukař by v tom měl mít jasno a mít vytypovanou nějakou základní řadu mikrofonů, vědět, po čem sáhnout. Např. se zpěváky je ale velké laborování. I ty nejdražší mikrofony s některými hlasy nesedí, musí se hledat jiná cesta. Někdy může paradoxně např. nástrojový mikrofon Shure SM57 za čtyři tisíce fungovat lépe než Telefunken za sto osmdesát tisíc. Ty drahé mikrofony bývají krásné, brilantní a ostré, ale některým hlasům to může ublížit. Podobně to funguje i u nástrojů.
Pokud to jde, je dobré nahrávat linkou.
Ve studiu je s tímto třeba laborovat. Linka je dobrá u klávesových nástrojů, tam není co řešit. Snad kromě leslie beden. Dalším takovým nástrojem je baskytara, pokud nám tedy jde o čistý zvuk bez nějakých extravagancí. U elektrických kytar je to věc na zvážení. Zvuk z procesoru se dá dnes navíc míchat se zvukem z aparátu. U akustických nástrojů ale snímač bere pouze jeden bod z nástroje, výjimečně několik bodů. Nejde o to, že by to byl nekvalitní přenos, ale je to prostě jediný zvuk např. na korpusu, celý nástroj to nereprezentuje. Pokud ale použijeme kvalitní mikrofon dostatečně daleko od nástroje a hrajeme např. na dřevěné podlaze, dosáhneme zvuku podobného tomu, jak jej slyšíme pouhým uchem.
