Přemýšlejte...
Šestý díl našeho miniseriálku je zároveň dílem posledním. Během těch předchozích jsme se pokusili nastínit možná řešení některých obtíží, které mohou bránit snazšímu, rychlejšímu, přesnějšímu nebo nedejbože jakémukoli myslitelnému hraní. Jak by ale určitě potvrdily tucty basáků a bubeníků, kytaristických nešvarů by se (alespoň z jejich úhlu pohledu) ještě pěkná řádka našla. V posledním díle se soustředíme na jediný, který ovšem hrozí i těm, jimž se zlozvyky a problémy v technice hry vyhnuly a vyhýbají obloukem.
Tento zlozvyk by se dal polopaticky shrnout zhruba ve smyslu "potřeba zahrát vše, co jsem se naučil za celý život, v jedné písni, aniž by to nutně navazovalo." Člověk zkrátka vystřídá během písničky veškeré dosažitelné techniky a má pak pocit, že lépe už to snad ani nejde, v publiku jsou určitě samí "takykytaristé" a teď budou valit oči... Je trochu škoda, že lidé většinou moc nepřemýšlejí nad tím, co hrají a proč. Na zkoušce se třeba uplácá beglajt, který sedí, k němu refrén a nakonec kytarista vystřihne sólo, s tím, že se časem vyvrbí. Důsledkem toho je, že pak i ve studiu párkrát něco nahraje, a potom se to snaží nějak sestříhat. Sólo by ale mělo být vystavěné, mělo by mít smysl, mělo by mít motiv, na němž stojí. Pak už není použitá technika tak důležitá - pochopitelně by se měl klást důraz na intonaci, vibráta a snažit se, aby sólo mělo energii. Proto opravdu nikdy není na škodu mít ho dopředu rozmyšlené nejen z technického, ale i z hudebního hlediska, což se podle mě u nás často opomíjí. O něco trochu jiného jde při koncertě, tam si toho člověk samozřejmě může dovolit víc, ale i tak má tenhle přístup něco do sebe - nemusíš se už koncentrovat na to, co budeš hrát, ale jen na to, jak to zahrát co nejlépe nebo v ideálním případě ještě něco přidat.
Za sebe si troufnu tvrdit, že nejen při přípravě sóla, ale kytarového partu vůbec, má jedna minuta přemýšlení cenu třeba deseti minut jeho cvičení. Člověk se pak alespoň při pozdějším poslechu vlastní nahrávky nemusí ptát sám sebe "PROČ?" a omlouvat se slovy, že teď (po týdnu, měsíci, roce...) by to nahrál ale úplně jinak. A úplně na závěr jsme si dovolili celý seriálek tak malinko shodit: Nerad bych, aby těch šest dílů vyvolalo dojem, že technika je jenom jediná dobrá. To ne, třeba jen o tom, jak držet trsátko (nebo hrát bez trsátka?), by se dalo dohadovat docela dlouho a nedalo by se rozsoudit, kdo má pravdu. Technika by měla pomáhat zahrát to, co má člověk v hlavě, a pravý zlozvyk je jen ten, který mu v tom brání - proto by se měl hráč vždycky hodnotit ne podle toho jak hraje, ale podle toho co hraje. A pokud hraje dobrou hudbu, nemůže mu nikdo nic vytknout.
