Dnes si přiblížíme časté pojmy z problematiky ladění a to: teorii alikvót a rozdíl mezi přirozeným a temperovaným laděním.
Ve čtvrtém díle jsme si řekli, že pokud je tón dostatečně dlouhý a nejde o jednoznačně elektronicky vytvořené zvuky sinusových tónů, najdeme u něj další podtóny, které jsou k základnímu tónu v daných intervalových poměrech a spoluvytvářejí jeho barvu, spektrum.
To jsou ty alikvóty.
Někdy se jim říká partiální, částkové, vrchní harmonické. Když drnkneš do struny, ta ti nekmitá pouze v celé své délce, ale i v polovině, třetině, čtvrtině atd. Tím vznikají další vyšší tóny, jejichž kmit se rovná dvoj troj čtyř atd. násobku kmitání celé struny.
Takže třeba v tónu C zní další tóny?
Ano. Zrovna u toho C tak vedle základního tónu zazní c, g, c', e', g', b', c'', e'', fis'' atd. Frekvence jsou v poměru 1 : 2 : 3 : 4 : 5 atd. Harmonická řada tak postupuje v intervalech oktáva, kvinta, kvarta a dál, až stále k menším intervalům.
Jak se liší přirozené a temperované ladění?
Základním rozdílem je to, že přirozené ladění, které je typické pro strunné nástroje, kde se výška tónu tvoří zkracováním struny, je odvozeno od intervalových poměrů alikvótních tónů. Ovšem naladíme-li od nějakého základního tónu absolutně čistě kvintu a dáme ji dvanáctkrát nad sebe, výsledný tón, enharmonicky shodný s tónem vzniklým se sedmou oktávou základního tónu, je o něco vyšší. A protože je relativní sluch daleko více citlivý na sladění oktáv než kvint, při ladění klávesových a dechových nástrojů se přesnost u kvint a dalších intervalů "rozhodí" tak, aby se dodržela stejnoměrnost všech dvanácti půltónů čisté oktávy. A to je temperované ladění.
