Oba předchozí díly přinášely konfrontaci dvou různých přístupů dvou hráčů: první formou srovnání úsporného beatového setu Ringo Starra s průkopnickou rockovou sestavou Gingera Bakera, druhý pak v podobě kontrastu Bonhamova neměnného rozestavení setu s variabilní soupravou Mitche Mitchella. Dnešní díl bude v tomto směru stejný - a přece jiný.
Část třetí: Dříve & dnes
Stejný bude v tom, že opět přinese dva různé přístupy - zásadně odlišný však v tom, že nebudou představeni dva hráči, ale pouze jeden. Tím hráčem nebude nikdo jiný než legendární hardrockový bubeník, který nejen že byl u samých začátků rockového stylu hry, a prakticky po celou vrcholnou éru hardrocku patřil mezi nejprogresivnější hráče, ale který je velmi aktivní dodnes, a přestože se složení jeho soupravy už vcelku ustálilo, během téměř čtyřiceti let prodělalo značný vývoj. Určitě bude zajímavé srovnat jeho vybavení z dob začátků s tím, které používá dnes - a to nejen ve smyslu konfigurace setu, ale i po stránce konkrétních značek jednotlivých součástí. Ještě abych nezapomněl jméno toho hráče: Paice. Ian Paice.
dříve
Ian Paice začal hrát na bicí přibližně ve čtrnácti letech, po předchozím krátkém a relativně beznadějném pokusu o studium hry na housle, jehož nejcennějším výsledkem bylo zjištění, že v jeho případě tento nástroj zní podstatně lépe, když do něj klepe, než když na něj hraje. Kromě perkusivní kvality houslí byl u počátků jeho zájmu o bicí také film The Gene Krupa Story. Jak sám Paice uvádí, poprvé ho ale zaujala spíše vizuální stránka - zájem o vlastní hru se dostavil až následně. Po shlédnutí filmu se pokusil sestrojit vlastní bicí soupravu s využitím plechových krabic od sušenek. Když jeho otec viděl, že zájem postupem času neopadá, koupil mu v patnácti letech první bubny. Jednalo se o set Gigster s povrchovou úpravou red glitter v ceně 32 liber. Bubny měly prastarý ladicí systém se šrouby přečnívajícími ráfek a pravé přírodní kůže, které často praskaly a které nebylo možné naladit na jakýkoliv trochu vyšší tón. Jediný sound, který se z nich dal dostat, měl typicky be-bopově potemnělý a zastřený charakter - a ten Ian zrovna moc v oblibě neměl. Po několika měsících tedy dostal první skutečnou a normálně využitelnou soupravu Premier, v barevném provedení aquamarine pearl, což byl temně modrý odstín v té době velmi módní perleti.
Po vzoru Ringo Starra si pak ve druhé polovině šedesátých let pořídil bubny značky Ludwig v povrchové úpravě Oyster Black, které používal od vzniku Deep Purple až do roku 1970. Poté, ovlivněn Carminem Appicem ze skupiny Vanilla Fudge, přešel na výrazně nadměrné velikosti bubnů. A tak zatímco v začátcích Deep Purple používal sestavu tvořenou velkým bubnem 22 ", tomem 13 " a floor tomem o průměru 16 ", přešel přibližně počátkem roku 1970 na soupravu doslova obřích průměrů: velký buben 26 ", tom 16 ", a konečně dvojici floor tomů o neuvěřitelných průměrech 18 a 20 "! U této "velkorážní" soupravy se však objevil jeden záludný problém s uchycením 16" tomu na velký buben. Standardní držák, montovaný běžně na velký buben, totiž nebyl na tak těžký kotel dimenzován, a i kdyby dokázal tento tom udržet, velký buben by ztrácel stabilitu. Bylo potřeba sáhnout k jinému řešení. Paice se nakonec rozhodl umístit tento tom na běžný stojan malého bubnu. Tam však narazil na zásadní překážku, neboť většina stojanů umožňovala uchycení pouze standardního malého bubnu o klasickém rozměru 14 ". Některé se daly roztáhnout na větší šířku, žádný z nich však nepřekonal 15 ". A to stále nestačilo. Už se zdálo, že bude nutné učinit kompromis a od tohoto extrémního kalibru ustoupit, když se nakonec objevil jeden unikátní starý stojan, který se na požadovanou velikost rozevřít dal. Problém byl vyřešen a tato Paiceova souprava z počátku sedmdesátých let tak představuje dodnes jedny z vůbec největších běžně používaných bubnů.
Jako povrchovou úpravu volil Ian Paice obvykle stříbřitou fólii připomínající metalízu a nazývanou "silver sparkle". Ostatně po letech, kdy využíval nejrůznější jiné soupravy, se k této barevné úpravě vrátil u svojí současné sady Pearl Masters.
Činely používal značky Paiste, a to zejména řady 2002, která byla uvedena na trh v roce 1971.
Jak dokumentují některé snímky, ve studiu byla však používána souprava menších rozměrů, a to 24-13-16-18. Přibližně kolem poloviny sedmdesátých let, v sestavě Mk. 4 s Tommy Bolinem, používal Paice také zcela vyjímečně i set se dvěma tomy na velkém bubnu. Jednalo se o sadu Ludwig osazenou pouze horními blánami na tomech, a v duchu velkých souprav té doby rozšířenou o melodickou škálu kotlů (využití této řady lze dobře slyšet například na albu Come Taste the Band). Souprava byla opatřena speciální na zakázku provedenou povrchovou úpravou technikou airbrush. Poprvé se u této sady také objevila čtveřice kotlů po levé straně, která tvoří od té doby součást Paiceových souprav dodnes.
Počátkem osmdesátých let přešel Paice na značku Pearl, a stal se také jejím firemním hráčem. V oboru činelů zůstal věrný firmě Paiste, a stejně tak i řadě 2002. Konfigurace setu postupně krystalizovala do ustálené sestavy, která je již mnoho let neměnná. Souprava byla doplněna o dvojšlapku, zvláštností je trojice kotlů v sekci hi-hatky. Kromě podpisového malého bubnu u firmy Pearl má Ian Paice také signovanou sérii paliček u značky Pro-Mark.
Paličky Pro Mark model Ian Paice
Ber, nebo nech ležet!
Jestliže hlavní podstatou podpisového nástroje je stoprocentní přizpůsobení hráči, který ho navrhl, odvrácenou stránkou je potom fakt, že právě tato okolnost značně omezuje všeobecnou oblibu danou kompromisním přizpůsobením všech parametrů v duchu hesla "one size fits all". Neboli jinak řečeno: musíte hrát stejným typem úderu, stejným držením a stejnou dynamikou jako Ian Paice, jinak si s těmito paličkami moc nezahrajete. Jsou poněkud "těžké na hlavu", a pokud nebudete důsledně využívat odrazu nebo budete hrát na hodně povolené blány, nadřete se s nimi možná víc než ruský úderník při pokusu o dvacetinásobné překročení normy. Když si ovšem dáte tu práci trochu se jim přizpůsobit a budete nějakou (možná i delší) dobu experimentovat, začnou fungovat jako skvělý kompenzátor drobných rozdílů v dynamice a naopak odvedou spoustu silové práce za vás. Přesto - anebo právě proto - se však masově rozšířeným modelem nejspíš nikdy nestanou.
MB Pearl model Ian Paice
Král je mrtev - ať žije král!
Nemálo hráčů se prostě zblázní - pokud dostane možnost vytvořit signovaný malý buben. "Že nejde osázet pravými diamanty?! Okamžitě odstupuji od smlouvy!" Ne tak ale Ian Paice. Navrhnout jako podpisový nástroj prostý ocelový buben, notabene těch nejklasičtějších rozměrů, který je vylepšený jen o několik drobných a výhradně ryze funkčních úprav - bez zlaceného kování, bez uměleckých rytin a bez využití kosmických materiálů, je až obdivuhodné. Celý koncept tohoto bubnu ale vypovídá také o jednom: a totiž o jisté (ať již vědomé či podvědomé) snaze nahradit chybějícího krále jménem Ludwig Supraphonic I. A to je jistě dobrá idea. Oproti Ludwigu má tento velmi vydařený buben pouze dva nedostatky: jednak chybí zázračná slitina Ludalloy a potom také bezešvá technologie výroby. I tak je ale Pearl model Ian Paice jednou z nejlepších možností, jak se co nejvíce přiblížil onomu legendárnímu zvuku, a také jak získat profesionální nástroj za celkem rozumné peníze.
mimochodem
Zdá se, že po více jak dvaceti letech systematického, nicméně nepříliš invenčního vylepšování řetězových a páskových šlapek konečně přišel někdo s opravdu novou a převratnou koncepcí: poslední model od firmy Gibraltar vypadá skutečně velmi slibně. Jestli se bude konat velká revoluce, nebo půjde jen o další exkurzi do slepé uličky, ukáže budoucnost.
