Dalším dílem dnes pokračuje sub-seriál pojednávající o hráčském vybavení legendárních hardrockových bubeníků. Podobně jako předchozí část, představí i tato dva rozdílné a v určitém smyslu protikladné přístupy ke koncepci soupravy. Tento model "konfrontace" bude jistým schématem i pro následujících díly tohoto pojednání.
Část druhá: Klasik vs. experimentátor
Vítejte v hardrockovém ringu! Vše je dovoleno, existuje pouze jediné pravidlo: pravidla nejsou! V dnešním duelu se střetnou dva mimořádně silní soupeři se zcela odlišnou taktikou boje. Zatímco jeden staví na ortodoxním přístupu a jeho silnou stránkou je pevný základní postoj, druhý naopak pružně mění pozici a používá zcela nečekané výpady. Ano, čeká nás dnes opravdu zajímavý souboj: v modrém rohu razantní klasik Terminátor Bonzo - a proti němu v červeném rohu dynamický experimentátor Mr. Mitchell. Zápas může začít!
John Bonham
Ortodoxní klasik
Led Zeppelin byli anglickou kapelou a Bonham anglickým bubeníkem. Nechci zbytečně opakovat obecně známá fakta, ale je to nutné: jestli totiž něco charakterizovalo Bonhama, pak to byl silný, ba přímo vzorově anglický tradicionalismus. Za celé desetiletí bouřlivé a rychle se vyvíjející hardrockové éry totiž nezměnil složení základu soupravy, nepodlehl v závěru dekády trendu nesmyslně velkých (a většinou zcela nevyužitých) megasouprav, ani nahodilému experimentování se dvěma velkými bubny (přestože si jednu takovou sadu v začátcích Led Zeppelin koupil). Bonham byl prostě klasik.
Podobně jako ve hře, byl i při výběru soupravy výrazně ovlivněn americkým hráčem Carminem Appicem. Po jeho vzoru si koncem 60. let pořídil javorové bicí Ludwig, a to dokonce i se dvěma velkými bubny, ač sám hrál na jeden. Byl to ostatně právě Appice, kdo mu dojednal smlouvu u firmy Ludwig. Bonham nakonec zůstal u jednoho velkého bubnu (v jeho případě to úplně stačilo) a postupem času naopak soupravu doplnil o některé méně standardní doplňky, jako například conga, gong, a zejména charakteristickou dvojici tympánů po levé straně setu. Jejich použití lze zaznamenat například v legendárním sóle Moby Dick, zachyceném na živém dvojalbu The Song Remains the Same z roku 1975.
V té době již Bonham nepoužíval javorovou soupravu, nýbrž průhledné akrylátové bicí Ludwig, vyráběné pod názvem Vistalite. Ze šesti dostupných barev zvolil oranžovo-hnědý odstín Amber. Přední blána velkého bubnu byla opatřena jeho charakteristickým znakem tří kruhů.
Koncem sedmdesátých let přešel Bonham na ocelové bicí (opět značky Ludwig), složení setu však zůstalo i nadále stejné. Z tohoto pohledu je zajímavé, že ač základní rozestavení soupravy se neměnilo, vyzkoušel Bonham v průběhu času v podstatě všechny hlavní materiály používané k výrobě bicích. I on byl tedy v určitém směru výrazným experimentátorem - jeho signifikatní sound však zůstal zachován, ať hrál na dřevěné, akrylové či ocelové bubny.
Bonhamova souprava Ludwig z roku 1973
používaná například při americkém turné, z něhož existuje záznam v podobě alba The Song Remains the Same či stejnojmenného filmu
bubny: Ludwig Vistalite
barevné provedení: Amber
MB: 14 x 6,5 " Supraphonic (model 402)
VB: 26 x 14 "
TT: 14 x 10 "
FT1: 16 x 16 "
FT2: 18 x 16 "
symfonické tympány 24 " a 26 " (nezakresleny - umístění po levé straně, za hi-hatkou)
činely: Paiste 2002
15 " HH Sound Edge
16 " crash
18 " crash
24 " ride
20 " crash
Mitch Mitchell
Velký experimentátor
Mitchell byl sice také anglický hráč, ale díky kytarovému mimozemšťanovi s iniciály JH, s nímž získával koncem šedesátých let zkušenosti v oboru hudby z cizích galaxií, se v něm nejpíš probudila ta druhá stránka anglické povahy, která má sklon k totální výstřednosti, bláznivé excentričnosti a obecně ke všemu nestandardnímu.
Mitchell tak představuje k Bonhamovi určitý kontrast, a to nejen typem hry, ale i přístupem k nástrojovému vybavení. Zatímco Bonham začal u klasického setu, hrál na klasický set a skončil u klasického setu, Mitchell stihl jenom v závěru šedesátých let vystřídat čtyři výrazně odlišné koncepce soupravy - a to včetně takových anomálií jako začlenění dvou velkých bubnů odlišných průměrů. Stejným způsobem experimentoval i se značkami, a tak jen v éře Experience vystřídal hned tři firmy: Premier, Gretsch a Ludwig.
Kolem roku 1966 používal pětidílnou sadu Premier, sestávající z velkého a malého bubnu, jednoho tomu a dvou floor tomů, v tomto případě o menších velikostech čtrnáct a šestnáct palců, v barevném provedení typu oyster a doplněnou činely Zildjian. Roku 1967 přešel na klasický set značky Ludwig s dvaadvacetipalcovým (někdy i zvětšeným čtyřiadvacetipalcovým) velkým bubnem, malým bubnem Supraphonic 400 o rozměrech 14 x 5,5 ", tomem 13 x 9 " a opět dvojicí floor tomů, překvapivě však shodných rozměrů 16 " (později byl druhý z nich nahrazen větším rozměrem 18 ").
V rozhovoru pro anglický časopis Beat Instrumental roku 1967 Mitchell prozradil, že se pokouší dosáhnout maximálně hlasitého, avšak současně muzikálního soundu bicích, a proto využívá jednak hlasitých bubnů (tedy například sady Ludwig o větších průměrech), ale hlavně bubny nijak netlumí. Pro ideální uchycení tomů vybavuje soupravu držáky Rogers Swiv-o-matic, které (v dané době) představují ten nejodolnější a nejpevnější hardware. Pro nahrávání by však chtěl využít i 18" velkého bubnu Gretsch, neboť tyto menší průměry se mu jeví pro studiovou práci jako ideální.
Počátkem roku 1969 začal Mitchell používat soupravu Ludwig se dvěma velkými bubny. Tento set byl poprvé nasazen při lednovém turné po Německu a od té doby sloužil až do konce éry Experience. Sestava o nadstandardních velikostech disponovala dvěma velkými bubny 24 ", tomy 14 " a 15 " a dvojicí floor tomů o shodných průměrech 16 ", vše v povrchové úpravě satin black. Od roku 1970 hrál také na sadu Gretsch podobné konfigurace, avšak menších rozměrů, s velkými bubny o průměru pouhých 18 ". Občas ale použil, jak bylo již zmíněno úvodem, dokonce i rozdílných průměrů.
Mitchellova souprava Ludwig
využívaná se skupinou Experience v letech 1967-68
bubny: Ludwig Super Classic
povrchová úprava: silver sparkle
VB: 24 "
MB: 14 x 5,5 " Supraphonic 400
TT: 13 x 9 "
FT: 16 x 16 "
FT: 16 v 18 x 16 "
činely: Zildjian
14 " HH, 16 " Crash
18 " Crash, 20 " Riveted Ride
Mitchellova souprava Gretsch s velkými bubny rozdílných rozměrů
využívaná kolem roku 1970
bubny: Gretsch
povrchová úprava: metallic black
VB: 18 x 14 " + 20 x 14 "
MB: 14 x 5,5 " Gretsch Shallow Metal Snare
TT: 12 x 8 "
TT: 13 x 9 "
FT: 14 x 14 "
FT: 16 x 16 "
činely: Zildjian
14 " HH, 12 " Splash, 16 " Crash
18 " Crash, 20 " Riveted Ride
Výsledek zápasu
Po dvou náročných kolech je zde konec dnešního extrémně vyrovnaného duelu. Terminátor Bonzo i Mr. Mitchell nasadili všechny své zbraně: Bonzo vyzkoušel veškeré materiály, Mitchell všechny konfigurace. A výsledek? Bonzo si vždy udržel svůj sound, Mitchell zase svůj styl. Z toho vyplývá jasný závěr: nástroj nikdy nezmění hráče, ale hráč pokaždé vtiskne svůj styl nástroji.
Supraphonic
Hliník se odstěhoval do Chicaga
Na to, že Ludwig Supraphonic byl de facto výsledkem úsporných opatření, nedopadl vůbec špatně: nejpoužívanější, nejnahrávanější, nejprodávanější a zřejmě nejlepší malý buben všech dob! Nutná součást výbavy každého studiového hráče, důležitá složka soundu mnoha legendárních kapel. A přitom na začátku nebylo nic víc, než snaha zavedením nové slitiny na bázi hliníku ušetřit při výrobních nákladech. Ještě si chcete kupovat ten titanový malý buben s kevlarovými doplňky a pozlaceným kováním0¦?
Vistalite
Průhledný záměr
Vytvořit produkt, který zaujme, který je - jak by se dnes řeklo - "trendy" a na němž se vydělá spousta peněz, to je snem každého marketing managera i každé firmy. Akrylátovým bubnům Ludwig Vistalite se tenhle záměr podařilo naplnit beze zbytku. Bylo to něco nového, něco zajímavého - umělá hmota byla tehdy poměrně "in" a na rozdíl od minule uvedených bubnů VOX, koncipovaných v duchu teorie zakřivení vesmíru, i něco celkem použitelného. Ironií je, že prakticky vše, co firma Ludwig na tomto trháku vydělala, utopila koncem sedmdesátých let v uhozené blikající diskotékové parádě jménem Tivoli.
