V dnešním, již třetím pokračování profilu věnovaného třem velkým hráčům jazzrocku, bude dokončena část pojednávající o vlivu těchto bubeníků na celou hudební scénu sedmdesátých let a současně budou představena také jejich významná sólová alba.
Velkou zajímavostí je, že již v době účinkování s Return to Forever začal Lenny White vydávat i vlastní desky - první z nich bylo album Venusian Summer z roku 1975. Funk s přídavným spalováním obohacený typicky jazzrockovými postupy a přivedený k řetězové reakci neuvěřitelně šlapající hrou bicích. Za zmínku stojí určitě i dva velmi tajemné syntezátorové vstupy (Prelude to Rainbow Delta a úvod The Venusian Summer Suite), které jakoby předznamenávaly budoucí náladu alba Romantic Warrior. Autorem většiny skladeb je právě Lenny White, který kromě bicích hraje i některé syntezátorové party.
Další sólová alba následovala až po jeho odchodu od Return to Forever. V závěru sedmdesátých let tak vydal ještě tři desky, a to desky velmi podařené.
Celkově vzato, na všech nahrávkách Lennyho Whitea, ať již s RTF či sólových, je kromě vysoké technické úrovně a vrcholně emocionálního nasazení patrný i jistý prvek recese a humoru, který dává projevu ještě další rozměr a také tu správnou dávku odlehčení. Výsledkem je skutečný hudební odvaz, ať už je vlastní základ jakkoliv složitý a náročný. Ostatně, právě tenhle prvek byl vlastní celé sestavě Return to Forever, a proto také jejich nahrávky nepůsobí ani v nejmenším akademicky. Jak jsem již před časem zmínil: RTF byli vlastně The Who hrající jazzrock. Tato implikace přitom není zdaleka tak velkou nadsázkou, jak by se mohlo na první pohled zdát - stačí vzpomenout třeba jen Whiteův sólový vstup na zcela seriózním akusticky hraném jazzovém koncertě s Coreou, Clarkem a hostujícím Joe Hendersonem, kdy White zničehonic během bicího sóla odběhl od soupravy až na konec pódia - pak se zase vrátil, a jakmile dosedl, nastoupil zbytek kapely a jelo se dál! Return to Forever se prostě nikdy nenechali pohltit příliš velkou vážností či uměle rezervovaným odstupem, a jejich hudbě to velmi svědčilo. Pokud se tedy Zappa ptal: "Does Humor Belong In Music", pak odpověď zní určitě: "ano".
Stejně jako zanechal Lenny White výrazný otisk svojí mysli, svého přístupu a svého hudebního uvažování u skupiny Return to Forever, projevila se tato okolnost velmi podobně i u dalšího hráče z této velké jazzrockové trojky: Alphonse Mouzona.
Jeho vklad skupinové tvorbě se nejmarkantněji projevuje při porovnání alb, která nahrál se skupinou Larryho Coryella kolem poloviny sedmdesátých let s vlastními sólovými projekty z té doby. Velmi podobné postupy - ať již jde o nestandardní liché rytmy, doprovodné vzorce bicích, či dokonce harmonie skladeb a základní doprovodná ostináta - lze nalézt například na desce Planet End a výborném - leč bohužel obecně méně známém - Mouzonovu albu Mind Transplant. Není třeba zdůrazňovat, že celá nahrávka je doslova nabitá nápaditými a netradičními doprovody a ukázkově jazzrockovými breaky.
Alphonse Mouzon byl velmi produktivní i v osmdesátých a devadesátých letech, kdy vydal přes deset alb. Ta však nejsou ani zdaleka tak progresivní jako Mind Transplant, a nejsou ani obecně hodnocena tak vysoko.
Konečně třetí legenda, a to legenda obecně nejznámější: Billy Cobham. I ten přenesl určité postupy aplikované již za slavné éry Mahavishnu Orchestra do své vlastní tvorby, i když v jeho případě byla tato návaznost možná o něco méně výrazná než v případě dvou předchozích hráčů. Jeho Spectrum bylo průlomem a jedním ze základních kamenů jazzrocku, ovšem i další nahrávky z období velké jazzrockové éry za tímto počinem nezaostávaly: strhující Total Eclipse, které reflektuje kromě jazzrocku také art-rock, nebo naopak poněkud umírněné, ale velmi jemnými aranžérskými i zvukovými nuancemi opatřené album Crosswinds, či funkově "našláplé" Magic. Všem těmto nahrávkám samozřejmě dominují bicí, které se však často dokáží stáhnout i zcela do pozadí, a vytvořit tak velký prostor ostatním nástrojům - tento efekt je zvláště patrný na albu Crosswinds.
Mnoho z alb Billyho Cobhama obsahuje i sólové vstupy, čímž se stávají z hlediska bicích ještě zajímavějšími. Zde je potřeba se pozastavit u jedné velmi významné okolnosti, kterou je kreativita. Právě ta je totiž klíčem k proslulosti Billyho Cobhama.
Bicí sólo je mnohými odpůrci instrumentalistů nahlíženo jako samoúčelná exhibice. To sice může být pravda, ale stejně tak nemusí - jak už to tak chodí. S bicím sólem je totiž úplně stejné jako s každou další uměleckou či obecně lidskou činností: může být zbytečné, může ale také být vrcholem koncertu, může posluchače otrávit, může ale také zastínit všechny "frontmany", může být bez nápadu, může také být vrcholně kreativní, může být suše přehranou etudou, ale také maximálně emocionálním zážitkem, může být nudným rytmickým cvičením, nebo naopak strhujícím dílem okamžiku, může být prostým tělocvikem, ale také dialogem s nekonečnou inteligencí, může být zkrátka špatné nebo dobré. A taky cokoliv mezi tím.
A právě u Cobhama je vrcholně unikátní a skvělá jedna věc: ačkoliv totiž tento špičkově technicky vybavený hráč dokáže jistě přehrát snad veškeré existující etudy, v jeho sólech po nich není ani stopy. Ta jsou totiž vždy jeho osobním projevem - velmi spontánně hraná stylem, jako by vůbec žádné etudy nikdy neviděl. Někdy se v nich dokonce až šokujícím způsobem objevují i velice prosté prvky, třeba nejjednodušší šestnáctiny rozložené velmi základně na kotle, vystřídané vzápětí explozí dvaatřicetin ve forte, v nichž více než jakákoliv školená technika má slovo okamžité rozpoložení a prostá základní snaha "to tam vypálit!". Na prvním místě je prostě pocit. Vše je doplněno osobitým přístupem a nezaměnitelným zvukem, a výsledek tak přináší skutečné umělecké dílo se vším, co k tomu patří.
06. KONFRONTACE S VLASTNÍM STÍNEM
Shrnuto: všichni tři hráči nahrávali v průběhu let další a další desky (obzvláště produktivní byl v tomto směru právě Cobham, který dodnes vydal přes 30 alb, naopak Lenny White se téměř stáhl ze scény a jeho sólové projekty jsou jen velmi sporadické), realita je však taková, že tato produkce se značně zmechanizovala, a dostala tak často nádech až příliš rutinní práce. I tyto desky jsou samozřejmě vždy hudebně náročné, provedené s maximální precizností a hráčskou úrovní - ale ve srovnání s nahrávkami, kteří tito hudebníci vydávali v éře vrcholného jazzrocku, neobstojí. Ty klasické desky prostě díky svojí vnitřní energii a jakési nedefinovatelné síle mají nakonec vždy navrch.
A něco o této síle - kde se vzala a proč - si řekneme v příštím díle, který současně celé toto pojednání o 3 legendách a jejich době uzavře.
LENNY WHITE: STREAMLINE (1978)
Vynikající pozdně jazzrocková deska, kombinující v ideálním poměru zpívané i čistě instrumentální skladby. Zajímavostí je i funkově laděná cover-verze písně Lady Madonna od Beatles. Špičkový sound bicích, ve skladbě 12 Bars From Mars velmi zajímavé vyhrávky. V porovnání s explozivním přístupem z éry RTF je zde hra přehlednější a možná i poněkud umírněnější. Souprava disponuje skvělou čitelností.
ALPHONSE MOUZON: MIND TRANSPLANT (1975)
Skvělá fusion nahrávka s výrazně funkovým drivem. V jedné skladbě Alphonse Mouzon i zpívá, a to velmi zajímavě. Náročný vstup bicích za doprovodu kapely obsahuje hned první titulní kompozice.
BILLY COBHAM: TOTAL ECLIPSE (1974)
Tahle deska má jeden základní pocit: vítězství. Velkolepost je hlavním znakem tohoto alba. Logicky: předchozí Spectrum totiž Billyho Cobhama vyneslo na vrchol popularity a proslulosti - a tenhle vliv se v nejlepším smyslu promítl právě do atmosféry této desky. Velmi zajímavě - a pro Cobhama možná i trochu netradičně - je zde sklouben jazzrock s prvky artrocku (místy až ve stylu ELP), což se projevuje jednak určitou koncepčností alba (například hned úvodní skladba je rozčleněna, tak trochu v duchu Yes, do pěti částí), ale zejména celkově velmi scénickým vyzněním. Na albu samozřejmě nechybí sólový vstup bicích, který je obsažen v závěrečném titulu Last Frontier. Takže ačkoliv tahle nahrávka je tak trochu ve stínu legendárního Spectra (o totální zatmění snad přece jen nejde...), jedná se po hudební stránce o album stejně zajímavé a stejně dobré. Nebo snad i lepší?
