No paráda, opět zde máme profil. Ale zato jaké kapely? Dlouho jsme kolem ní chodili po špičkách, a přitom to byla jedna ze zásadních skupin konce šedesátých let. A víte, už jenom kvůli čemu? Že je jako jedny ze svých vzorů uvádějí taková jména jako Led Zeppelin, Deep Purple, Uriah Heep, Atomic Rooster, Yes... No to prostě nemůžeme nechat jen tak...
Jo, byla to krásná doba konce šedesátých let, kdy se celkový vývoj vymanil z nesmělého pionýrského objevování nových břehů a plnou silou roztočil kola nových obzorů, nových cest, nových pevnin a nových met.
Vanilla Fudge řadíme historicky do mozaiky první roviny proto-hard rocku jakožto doplňující prvek celé plejády výraziva díky jejich osobitému přístupu ke tvorbě. Přes své mírně psychedelické začátky výrazněji upozornili na zvuk klávesových nástrojů a jejich využití v hutnějším zvuku nastupujícího stylu. Mezi další přínos této skupiny můžeme zařadit i vysoce energický vokální projev (zpívali všichni, včetně bubeníka) a orientaci na pomalé balady, postavené ovšem na kompaktním, tvrdém základě.
Od holubů k vanilce
V polovině šedesátých let klávesista Mark Stein a baskytarista Tim Bogert spolu působili v kapele Rick Martin & The Showmen, ale rozhodli se osamostatnit a dát se cestou prozkoumáváním možností výrazu Hammondek. Roku 1965 tak vznikla skupina Electric Pigeons, kdy dvojici doplnil kytarista Vince Martell a bubeník Mark Dolfen. Toho brzy nahradil Joey Brennan. Zkrácením názvu na The Pigeons a stále častějším vystupováním si začali budovat své publikum, ale během roku odchází Brennan a Bogert přivádí do sestavy neznámého mladíčka, kterého jednou slyšel hrát v místní cover kapele. Tak přichází do sestavy bubenické eso Carmine Appice a základní sestava budoucí silné kapely je hotová. Vince Martell (g, voc), Tim Bogert (bg, voc), Carmine Appice (dr, voc) a Mark Stein (lvoc, key) podepisují smlouvu s Atlantic, kde má ale management labelu jednu podmínku - nelíbí se jim název skupiny. Kapela se snažila něco vymyslet, ale nešlo jim to až do doby, kdy hráli na Long Islandu a po vystoupení tam hodili řeč s jednou groupie, která jim sdělila, že jí dědeček neřekl jinak než Vanilla Fudge...
Krátce, ale nepřehlédnutelně...
Kapela se pod novým managementem rozjela plným tempem a měla co nabídnout i ve studiu. Výsledkem bylo eponymní debutové album Vanilla Fudge (1967, Atco), které vystoupalo rovnou na šestou pozici v Billboardu a bylo oceněno zlatou deskou. LP je tvořeno většinou covery. Nemusíme se tomu nijak zvlášť divit, kapela se nacházela na samém konci tohoto trendu a ještě ho stihla využít. Původní jsou pouze krátké motivy před každou skladbou na druhé straně alba. Z převzatých skladeb zmiňme dvě od Beatles (Ticket to Ride a Eleanor Rigby) - mimochodem, kdo má rád tzv. maximálně poznatelné covery, tak ať si to raději nepouští. Na albu jsou dále skladby Curtise Mayfielda, Roda Argenta a dalších osobností. Deska si vysloužila označení jako časovaná bomba americké psychedelie a uvedla kapelu mezi čerstvá žhavá jména konce šedesátek.
Doba jim přála. Posluchači byli zvídaví, nevyžadovali po uplynutí několika sekund po začátku skladby chytlavý refrén a label jim vycházel vstříc. Není divu, že druhé LP, The Beat Goes On (1968), nejen že potvrdilo jejich renomé, ale stylově posunulo kapelu k tvrdšímu vyznění hudby s větším důrazem na bicí Carmine Appice. Ale už jen úvod se skvělými Hammondkami dává tušit zážitek. No ale deska byla docela nářez - tedy ve smyslu určitého překvapení. Tady nešlo o žádné ucelené skladby, spíše o zvukové koláže, do kterých promlouvaly hlasy světových vůdců (Churchill, Roosevelt, Kennedy, Truman...) a motivy byly složeny z řady skladeb Beatles, kapela použila i prvky klasiků (Mozarta, Beethovena) a celkově to přenesla do naléhavosti rockových rytmů Appiceho bicích. Výsledkem byl doslova magnum opus - a je potřeba k němu přistupovat jako k artificiální hudbě. Potom to má naději na úspěch, což v té době naprosto sedělo. Deska se vyšplhala v Billboardu na sedmnáctou pozici a trend větší údernosti a naléhavosti je stvrzen třetím albem Renaissance (1968), kde Vanilla Fudge svůj zvuk ještě více přitvrdili. Právě tato deska ustanovuje tuto skupinu jako jeden z klíčových podnětů vzniku a prvotního vývoje hard rocku. Koneckonců, sám Ritchie Blackmore prohlásil, že v raných dobách Deep Purple chtěli být jen jakýmsi klonem Vanilla Fudge...
Teprve až na této desce je poměr autorství již příznivější - pět ze sedmi kompozic jsou skladby autorské. Dvacáté. místo v Billboardu nebylo špatné, ale směr nahoru to tedy nebyl. Stálé koncertování a stres z celého kolotoče kolem hudby, jakož i vědomí pořád malého počtu vlastních skladeb a možnosti dalšího stylového vývoje, to vše přispívalo k tomu, že ve skupině začalo narůstat napětí. Prozatím ale dobře namazaná mašina jela jak na drátku. LP Near The Beginning (1969) znamenalo návrat na předchozí pozice, kdy v USA se umisťuje na šestnáctém místě a v Kanadě se dostává do top ten. Zajímavé je také to, že album má vlastně jen čtyři skladby. Na první straně jsou tři, z nichž dvě jsou převzaté a jedna pochází od Carmine Appice (a je skvělá) a druhou stranu zcela zaplňuje rozvětvená kompozice, na které se podílela celá kapela. Velmi vyzrále se zde projevuje Martell (to kvákadlo na začátku je skvěle pojato).
Skupina v té době řeší klasickou již situaci u souborů, kde se vyprofilují velké osobnosti. Velká ega se začínají nesnášet, a i když obecně kapela odvádí skvělou práci, najednou už celek nepůsobí tak kompaktně. Což je znát na desce Rock & Roll (1969, Atlantic), která je autorsky sice nevyrovnaná, ale jednotlivé skladby samostatně obstojí úplně skvěle (už jen ten úvodní nářez). Přesto deska v Billboardu klesá na 34. pozici, neshody v kapele vrcholí a skupina se roku 1970 rozchází.
Bogert s Appicem tvoří nadějné Cactus, ale nakonec končí v taktéž nadějném power triu Beck & Bogert & Appice, které se vyprofiluje skvěle v debutovém, ale také i jediném albu. Stein nejdřív chce Vanilla Fudge udržet a angažuje různé muzikanty, ale nakonec toho nechá...
... jsme tady!
Skupina se během následujících let několikrát pokouší vrátit. A to ne vždy v tom klasickém složení, což se ukáže jako velká marketingová chyba. Po řadě kompilací (zde doporučuji zcela jistě tu z roku 1982, Best of Vanilla Fudge, a slabých albech Mystery (1984) a The Return (2002) se kapela přece jenom roku 2005 schází v původním kvartetu. Jedou spolu se zbývajícími členy The Doors a Steppenwolf (v některých oblastech s Yardbirds) světové turné, o rok později je uvedena do Rock‘n’roll Hall of Fame a další rok jí vychází deska Out through the in Door (2007). To je ale opravdu, opravdu vysoce zajímavé dílo. Zeppelinologům už z názvu jistě došlo, že jde o parafrázi na album Led Zeppelin In through the out Door. Celá deska není totiž nic jiného než předělávky slavných songů Page a spol., jako například Immigrant Song, Rock and Roll, Ramble On... Chytlo se to už jen z toho důvodu, že posluchači byli zvědavi, jak k tomu po letech takoví matadoři, jako původní členové Vanilla Fudge jsou, přistoupili. No, zajímavé to v každém případě je. Ale že by to ukázalo Vanilla Fudge v tom nejpříznivějším světle, se říci nedá... A to hovořím jako jejich fanoušek. Nevím. Čekal jsem něco jiného. Vím, že řada celebrit si sem tam udělá radost a vydá album coverů - jenže kolem tohoto počinu je řada autorsky silných alb, které vytvářejí jméno kapely. Na druhou stranu Vanilla Fudge hodně sázela na předělávky, tak proč by tomu nyní mělo být jinak...
