Vlastně jsem si na sebe ušil bič. Protože z naší scény vybrat jen desítku alb, která mě chytla za srdce nejen v dobách pravěkých, ale dokážou mne rozechvět i dnes, je v podstatě těžší než u předchozích top-desítek...
Modrý Efekt (při veškeré úctě k jiným názvům pro naši generaci to byl, je a bude vždy ten Modrý Efekt) nebyla „jen“ kapela, to byl fenomén. Ať už alba či živá vystoupení, vždy se dokázalo objevit ono nedefinovatelné kouzlo něčeho výjimečného. A to rozhodně platí o této desce (jako ostatně o všech, u mě snad až na Coniunctio). Radim Hladík, Vlado Čech, Fedor Frešo a Oldřich Veselý spolu vytvořili jedno z vrcholných děl art rocku a záměrně zde neuvádím nějaké územní omezení. Proč? Protože obecně tvorba Modrého efektu, zejména u řady alb od Nové syntézy po Svět hledačů se může suverénně řadit ke světovým vrcholům tohoto stylu.
Na první straně vedle úžasných kompozic Vysoká stolička, dlhý popol a V sobotu popoludní se doslova skví úprava lidovky Ej padá, padá rosenka. Bez dlouhých řečí excelentní sólo v této skladbě považuji za vrchol české rockové kytary (a rozebírám ho tak i na svých přednáškách). A na titulní skladbu, která je na celé druhé straně, se pak dokonale hodí latinské „finis coronat opus“.
Právě toto album zabetonovalo postavení Radima Hladíka a spol. pod označením čeští Yes...
Obal? Album jako jedno z mála disponuje i povedeným obalem, a to dokonce z obou stran. Tvůrci Igor Imro a fotograf Jindro Zlesák nešli cestou „hele-to-je-fakt-umění“ a zobrazili kapelu takovou, jakou ji člověk viděl. Na první straně ve studiu s pro někoho možná strohou, ale velmi příjemně poskládanou grafikou a na straně druhé u betonových skruží... Proč ne?
Mimochodem - právě Radimova fotka z tohoto alba mne nasměrovala k Les Paulům...
Zajímavost/drb? Představte si, že úplně původním záměrem kapely bylo vydat dvojalbum!
