Minule jsme si řekli první sadu tipů, jak to udělat, aby naše živé hraní nebylo zároveň naše poslední. Dnes následuje druhá porce:
Semknutost. Kapela musí působit jako kompaktní parta, která táhne za jeden provaz. Jenom tak můžete předat energii, která je schovaná ve vaší muzice. Nikoho z diváků nezajímají vaše žabomyší války. Pokud budete na pódiu rozhádaní, celkový dojem se sesype jak domek z karet. Hrajte muziku, všechno ostatní vypusťte. Kluci z Deep Purple by nám o tom mohli vyprávět...
Nekecat a hrát. Kontakt s publikem je ta největší alchymie. Tady je každá rada drahá. Jediné, co asi platí vždy a všude, je, nepouštět se do žádných dlouhých proslovů nebo narážek, kterým rozumí jen zasvěcení. Prostě to musí odsejpat.
Nechlastat. Už je to tak. Chlastání na pódiu je sice děsná legrace, ale pokud se vám to vymkne z rukou, zbytečně zkazíte dojem z celého hraní. A tím pošpiníte celou kapelu, která jinak může být fakt skvělá. Nechte si seznámení s alkoholem až po hraní. Jen tak mimochodem, všimněte si, že spousta našich rádoby opileckých sestav, kterým se podařilo vystoupat po žebříčcích českého šoubyznysu vzhůru, mají alkohol pouze jako promyšlený image. Jinak by jim to prostě naživo tak nehrálo.
Vlastní kotel. Máte-li možnost přitáhnout na hraní kamarádky či kamarády, kteří to rozhýbou, neváhejte. Vlastní kotel je často tím zásadním k navázání kontaktu s publikem. Frontmen ať se nezapomene věnovat jak skalním fanouškům, tak i ostatním. Není dobré, pokud se akce zvrhne v soukromý večírek.
Osvětlení. Pódium musí být zkrátka středem celého vesmíru. Nebo přinejmenším celého klubu. Nic jiného nesmí existovat. Tvrdě si na tom trvejte, bojujte o důstojné světelné podmínky. Vizuální dojem a celkový zvuk jsou minimálně stejně důležité jako vaše muzika. Pokud bude v klubu světlo jak v poledne, parta mániček poskakujících po pódiu bude působit spíš jak pouliční performeři než jako kapela večera. Nasvětlené pódium v úplně tmavém klubu navodí tu správnou atmosféru ještě před tím, než hrábnete do strun.
Odposlech. Tohle známe všichni - podle toho, jaký máme odposlech, si tvoříme vlastní dojem z celého hraní. Když blbě slyším, mám pocit, že i blbě hrajeme. Ale ono to tak vůbec nemusí být. Snažte si během zvukovky všechno předem vyzkoušet. Zahrajte si společně tiché i našlapané pasáže. Jenom tak poznáte, zda je poslech v pořádku. Během hraní už není čas něco řešit.
Co dalšího na závěr? Snad už jen provařené rady o záložních trsátkách, strunách a paličkách, náhradních kabelech, pájce s cínem schované v ruksaku a tak podobně. Nejlepší je ale stejně „vichr z hor“. Pokud máte něco podobného v záloze, nic vás nikdy nezaskočí.
Mějte se hezky a ať vám to hraje naživo i z „plejbeku“!
