Velikost paměti RAM a jiná "binární havěť"
V minulých dvou dílech jsme se zabývali organizací dat na disku a latencí zvukové karty, v dnešním pokračování tedy pomyslně uzavřeme tuto trilogii a podíváme se na zbylé možné příčiny koktavých "audiofajlů". Prosím, neberte tento výčet jako definitivní, samozřejmě, že svět počítačů a DAW je natolik rozsáhlý, že je možné, že zrovna vám to audio nehraje jen proto, že vám zpruzelá manželka přecvakla šňůru vysavačem :-) Ne, to byl pokus o vtip, ale pravdou je, že jsme vůbec neřešili nastavení operačního systému jako takového, počítačové viry apod. Vězte, že i tohle dokáže nejednoho IT odborníka na audio zvednout ze židle.
Tak tedy, co se týče operační paměti RAM (Random Access Memory, česky pamět s libovolným/náhodným přístupem) bylo již řečeno, že čím více jí budete mít, tím lépe. Nebudeme se zde trápit skutečnými instrukcemi a adresováním paměti, to přenechejme programátorům, ale řekneme si, v čem tkví hlavní fígl. Myslím, že jej asi tušíte, ale přeci. Když jsme mluvili o načítání z disku, dostali jsme se až k určité hranici, kdy už není disk schopen zásobovat systém daty, a ten se následně zakoktá. Nechci zde mluvit v konkrétních číslech, ale řekněme, že jsme dosáhli maxima přenositelného objemu a chtěli bychom ještě více, jenže to už prostě nejde. Jistě vás napadá, že takové maximum musí mít i operační paměť, a ona ho skutečně má, ale poněkud jinde. Naštěstí pro nás mnohem výš. Proč tedy mít hodně paměti? No právě proto, abychom si zajistili co nejvíce "rychlých dat". Pokud je totiž dostatek paměti, program ji bez milosti plní svými daty a nemusí tak často "sahat nebo odkládat" na pevný disk. Že se díky tomu běh aplikace výrazně zrychlí a oživí, je asi nad slunce jasné. Je možné, že se do paměti vejde třeba celý projekt a komunikace s diskem se pak omezí na minimum. Ovšem nečekejte, že bude třeba rychleji nabíhat systém apod. Ano, k určitému zrychlení dojde, ale pevný disk tu musí být pořád. Je to úložiště dat, a ta se musí do operační paměti odněkud načíst. To, co je uloženo v paměti totiž nemá trvalou hodnotu. Při startu programu se vymezí určitá část paměti a další se přiděluje většinou dynamicky při jeho běhu, ale jakmile jej ukončíte, uložená data v paměti doslova osiří a systém je označí za volné místo pro další programy. Z hardwarového pohledu jsou dnes standardem paměti typu DDR (Double Data Rate).
V závěru se zastavme ještě u výkonu procesoru. I tady platí, že čím výkonnější, tím lépe pro vás. Čím větší výkon, tím více zpracovaných instrukcí za určitou jednotku času. Praktický dopad to má ten, že si můžete dovolit více "procesovat" zvuk, tedy zapojit více plug-inů, softwarových nástrojů a bůhví jakých dalších udělátek. Nicméně i tady se dá hravě dosáhnout maxima. Například reverby a hally se všeobecně považují za doslova "požeráky" výkonu. V profesionálních podmínkách se pak procesorům ulevuje tzv. DSP (Digital Signal Procesor) jednotkami, což jsou speciálně navržené mikroprocesory pro daný účel. Mnohé plug-iny jsou navíc na použití takovýchto jednotek "hardwarově vázány", a to nejen z hlediska výkonu, ale také z hlediska softwarového pirátství.
