Hlasitost je úměrná tlaku: Čím vyšší tlak vzduchu, tím zní zvuk hlasitěji. Lidský sluch je, podobně jako zrak, velmi citlivý smysl. Je schopen zaznamenat změny tlaku vzduchu od velmi maličkých až po pořádně silné výchylky. V číslech je to od 0,0002 až do 20 Pa (pascalů). Nejvyšší hodnota se tedy od té nejnižší liší desetitisíckrát. To je famózní výkon. Nejjednodušší by tedy bylo udávat hlasitost v pascalech. Jenže představte si, kdybychom udávali, že studio je odhlučněné na 0,0002 Pa? Nebo že na ulici nebylo nic slyšet, protože náklaďák byl hlasitý 0,65 Pa?
To zní blbě. A navíc by to bylo značně nepraktické. Něco podobného, jako když se v Itálii platilo lirami, chleba stál tisíc lir a jízdní kolo statisíce. Bylo potřeba ten obrovský rozsah, který ucho obsáhne, vměstnat do malé škatulky. Nejlépe se stupnicí zhruba nula až sto. A to je právě náš decibel. Používáme jej jako jednotku hlasitosti zvuku. Slovo má původ ve jménu vynálezce Grahama Bella a přípony deci (zde desetina, nikoliv symbolika vynálezcova problematického přístupu k alkoholu). Původně byl totiž definován samotný bel, ale pak se ukázalo, že je pro praktický život velký a výhodnější bude desetkrát jej zmenšit (vydělit deseti).
Jeho výpočet je velmi mazaný. Za prvé, počítá se jako poměr mezi aktuálním tlakem a nejmenším tlakem, který naše ucho ještě slyší (zlomek p/p0). Jakmile začínáme slyšet, dává rovnice čísla větší než nula. To je fajn, protože nižší tlaky nás z praktických důvodů nezajímají. A za druhé, číslo ještě proženeme funkcí logaritmus. Jeho účelem je srazit ten obrovský rozsah tlaků do menší škály. Logaritmus funguje stejně jako kompresor na baskytaru. Když zvyšujeme hlasitost naší hry, celková hlasitost stoupá. Tam, kde už do toho rubeme hodně, hlasitost taky roste, ale po menších krůčcích.
Celým názvem se vypočítaná hodnota jmenuje hladina akustické intenzity, a značí se velkým písmenem I, ale když se řekne hlasitost, každý ví, o čem je řeč. Stejně jako když pojem vysoká hladina akustické intenzity přeložíme jadrným: děsně ti to řve!
