Stejně jako u mollové lydické v únorovém čísle dnes půjde o obtížnější záležitost. Máme dnes před sebou z hlediska jednoznačnosti hůře zařaditelnou stupnici. V podstatě bychom na ni při výkladu jejího vzniku měli hledět jako na upravenou sekvenci tónů, kde záleží (jako u vzpomínaného již příkladu) na směru.
Pokud se na tuto řadu tónů podíváme směrem zezdola (v tomto konkrétním případě může být směr postupu odvození stupnice z hlediska harmonického zásadní záležitost), tak spodní kvartová část je odvozena ze stupnice lydické čili nejtvrdšího z modů základní durové stupnice s charakteristickou zvětšenou kvartou (v tomto případě dchar1). To znamená, že zde nenajdeme žádné půltóny. Další část stupnice je zahájena charakteristickým tónem f1 na pátém stupni. Pokud se přes něj v tomto směru postupu přeneseme, tak pokračujeme trojicí tónů, kterou můžeme opět zařadit do lydického modu. Mohli bychom tedy uvést, že superlydická řada tónů se od klasické lydické stupnice liší jen „změnou“ kvinty, v tomto případě z tónu e1 na f1.
Jenže můžeme také postupovat seshora. V tom případě bychom se mohli u sledu tónů a1, gchar11, fchar11, f1 na tuto stupnici dívat jako na zmenšenou, kterou poté dokončuje lydická řada tónů.
Z hlediska půltónů zde najdeme půltóny mezi pátým a šestým (f1, fchar11) a sedmým a osmým (gchar11, a1) stupněm.
Obecně můžeme také tuto stupnici odvodit nejčastěji od neapolskou (či jazzové mollové se sníženou sekundou) stupnice, kdy superlydická mollová řada tónů je vlastně upravený pátý mod této stupnice, který začíná na jejím čtvrtém stupni a má vůči lydické stupnici nesnížený šestý a sedmý stupeň.
Od čtvrtého stupně, tedy od tónu a, pak řada tónů superlydické mollové stupnice je a, h, cchar1, dchar1, f1, fchar11 , gchar11, a1.
Z hlediska harmonie zde můžeme odvozovat od každého tónu stupnice. Když vyjdeme z lydické mollové, tak můžeme mluvit třeba o A-, A+, A6 apod.
