V dnešním díle seriálu, ve kterém hovoříme o sound designu postaveném především na technologii subtraktivní syntézy, se budeme věnovat v rámci přehledu modulů zvukotvorného aparátu, filtru.
Právě tento modul je pro typickou subtraktivní syntézu velmi zásadním, protože je to jediný modul, který dokáže pevně dané harmonické spektrum signálu generované oscilátorem změnit. A protože harmonické spektrum zvuku určuje jeho barvu, máme u filtru jedinou možnost kontrolovat barvu zvuku během jeho znění.
Zvláště u čistě analogových nástrojů (ať už těch skutečných či virtuálních) je filtr dokonce klíčový - uvažte, že oscilátory analogových strojů neumí nic jiného než idealizované umělé signály - a ty se samy o sobě dost brzy oposlouchají. U těchto nástrojů tedy filtr přímo určuje zvukovou kvalitu a možnosti celého nástroje. Vyplatí se ovšem hrát si filtrem i u samplerů nebo ROMplerů, protože zvuk můžeme pozměnit velmi dramaticky.
Označení zvukové syntézy jako subtraktivní naznačuje, jakým způsobem filtr pracuje - harmonické jednoduše odebírá.
Filtr nemá v podstatě jinou funkci než onen známý potenciometr na téměř všech spotřebičích hudební elektroniky, kterým je možné regulovat "výšky" a "hloubky", u těch lepších i "středy". Jeden z podstatnějších rozdílů mezi filtrem v rádiu a v hudebním nástroji spočívá v tom, že filtr jako modul elektronických hudebních nástrojů může své charakteristiky měnit s časem.
I když by se zdálo, že parametrizace u filtrů je celkem jednoznačná a univerzální u všech nástrojů, je faktem, že i parametricky identický filtr může u jednoho nástroje znít docela jinak než u druhého. U filtru, hlavně pak u nízkofrekvenčního, hovoříme ve spojitosti se subjektivní klasifikací kvality o jeho měkkosti či naopak tvrdosti, o kulatosti, o síle, kterou zvuku propůjčuje; filtr může znít příjemně a teple, analogově, či naopak chladně a digitálně. Už z těchto mála ukázek subjektivní klasifikace, které jsem většinou převzala z testů syntezátorů, je zřejmé, o jak důležitý modul se u filtru jedná.
Typy filtru
Nejdůležitějším parametrem filtru je jeho typ. Nejdůležitější jsou následující čtyři typy filtrů: nízkofrekvenční, vysokofrekvenční, pásmová propust a pásmový filtr.
LP - Low Pass Filter (dolní propust) potlačuje frekvence pod volitelnou hraniční frekvencí (Cutoff Frequency), a stará se v nejjednodušším případě o to, že se zvuk stává temnějším a tlumenějším. Tento typ filtru je nejběžnější a dá se říci, že i nejužitečnější.
HP - High Pass Filter (horní propust) propouští naopak vysoké frekvence, a frekvence pod svou hraniční potlačuje. Tyto filtry se vyskytovaly podstatně řidčeji než LP, ale u moderních sample playerů se i ony dostaly mezi standard.
Zapojíme-li LP a HP za sebou do série, obdržíme pásmovou propust (BP: Band Pass Filter), která potlačí frekvence jak pod dolní hraniční frekvencí HP filtru, tak i nad horní hraniční frekvencí LP filtru. Tímto způsobem vznikne různě široké frekvenční pásmo, okno, které můžeme posunovat nahoru a dolů, manipulujeme-li oběma hraničními frekvencemi současně (prostě jsou to úzkopásmové a širokopásmové filtry). Provedení BP se u mnoha strojů liší: může být řešen jako skutečné paralelní zapojení HP a LP, ale může být též realizován jako jediný modul; u druhého typu řešení pak nemusí být možné manipulovat oběma hraničními frekvencemi nezávisle.
Opakem BP je BR - Band Reject Filter/Band Stop Filter (blokující pásmový filtr, pásmová zádrž), který vznikne, zapojíme-li HP a LP nikoli za sebou, nýbrž paralelně vedle sebe. Tím se docílí potlačení určitého pásma ve frekvenčním spektru (blokuje se střed), níže a výše ležící frekvence jsou propuštěny bez korekce. BR se zpravidla vyznačuje světlým a ostrým zvukem, který se umí prosadit. BR patří však u technologie běžných ROMplerů spíš mezi ty vzácnější.n
V příštím díle si představíme podrobněji význam jednotlivých parametrů filtru.
