V dnešním dílu si informace o dohmatu a seřízení prohnutí krku zkusíme tak nějak dát všechny dohromady a udělat takové závěrečné resumé. Jen ještě pro doplnění číselných hodnot na nástrojích z minulého dílu - jako E je myšlena nejhlubší opředená struna, v kytarovém slangu běžně označovaná jako E6. A e1 je pak běžně označovaná jako E1.
Ještě bych se chtěl v krátkosti dotknout samotných „metod“ měření výšky dohmatu. Na internetu se totiž, jak je dnes ostatně běžné téměř ve všech oblastech, vyskytuje spousta rad a doporučení, a jak už to bývá, ne všechny jsou ty obecně správné a vhodné. Jeden z „internetových postupů“ je měření dohmatu pomocí kovových mincí. Bývají uváděny nejrůznější příklady, kdy (padesáti- či dvacetikorunová) mince za strunami „ještě drží“, a kdy „už vypadne“ apod. Celkově tento postup nepovažuji za příliš vhodný, protože se nám asi nikdy nepodaří „udržením se“ mince za strunami zjistit nějakou přesnou hodnotu, a navíc každá z nich má na okraji jemné vyvýšení, což nám na přesnosti měření taktéž zrovna nepřidá. Další běžně požívanou metodou je klasické kovové měřítko, jehož hrana je přesně na začátku (na nule) - s dělením minimálně půl milimetru -, které opřeme o pražec a na spodní části struny odečítáme naměřenou hodnotu (viz ilustrační foto v předminulém dílu). Prodávají se i přímo „kytarová měřítka“, ale, jak jsme si již minule řekli, nebývají zrovna levná. Můžeme pro tento účel taktéž využít i posuvné měřítko (šupleru, dnes běžně dostupnou i v digitální verzi) - tedy její druhý konec, ze kterého se uprostřed vysouvá měřicí středový proužek. Tento opřeme o pražec a konec měřítka pak musí být v přesném zákrytu se spodní hranou struny. Někdo používá pro změření ještě papírové trhací bločky, kdy se změří určitý počet těchto listů na sobě, tak aby přesně odpovídaly rozteči mezi pražcem a strunou.
Jak už jsme si i víckrát řekli, nastavení a seřízení každého nástroje je do značné míry individuální záležitost a tak je k tomu skutečně třeba přistupovat. Pokud např. na jednu z vlastních kytar „nepasuje“ nastavení z jiné naší kytary, nesnažme se ji takto za každou cenu seřizovat. Řiďme se primárně svým pocitem ze hry a snahou o dosažení dobrých zvukově-technických vlastností toho každého nástroje. Výška dohmatu je vždy kombinací prohnutí krku a výškového nastavení kobylky (kobylkových kamenů). U některé kytary nám jako dobrá výsledná kombinace může vyjít menší prohnutí a vyšší poloha kobylky, u jiné to může být zrovna naopak. Jak už jsem řekl, závisí to opravdu na mnoha faktorech, jako např. na již zmíněné tloušťce a výšce pražců, úhlu zasazení krku k tělu, rádiusu příčného zaoblení hmatníku, místě, kde je krk nejznatelněji prohnutý, jeho míře podélného zkroucení, daných rozměrech krku a hmatníku atd. Můžeme se samozřejmě držet jistých doporučených hodnot, ale pokud se nám jeví, že tomu konkrétnímu nástroji a našemu stylu hry úplně nevyhovují, nebojme se zkoušet a lehce experimentovat s nastavením. Samozřejmě za dodržování pravidel - bez hrubé síly a se zdravým selským rozumem. :-) Příště přistoupíme k dalšímu tématu, a sice ke správnému postupu při ladění.
