Než společně ukončíme téma snímačů a jejich zapojení a pustíme se do další tematické oblasti, chci se ještě pozastavit nad ovladači Volume a Tone, tedy potenciometry, které jsou nedílnou, a snad můžeme říct, že i důležitou, součástí každého nástroje. Dvě nejběžnější konfigurace jsou 2x Volume + 2x Tone (Gibson Les Paul, SG apod.) a 1x Volume + 2x Tone (Stratocaster). Další kombinace jsou pak již nějakou variantou těchto dvou hlavních, většinou chybí jeden či dva ovladače (superstraty - 1x Volume + 1x Tone,) nebo třeba Explorer (2x Volume + 1x Tone) nebo jsou kytary pouze s jedním Volume zcela bez tónové clony, ať již je tomu tak cíleně přímo z výroby, nebo si nástroj dotyčný hráč takto upravil k obrazu svému (např. Eddie Van Halen a jeho slavný „popáskovaný“ Kramer).
Na co oba typy ovladačů slouží asi netřeba pro většinu čtenářů extra blíže specifikovat, v kostce ale přece jen: Volume nám tedy slouží k částečnému (např. úbytek gainu ve zkreslení) nebo úplnému zeslabení kytary. Tady jen poznámka, že spousta, zejména mladých, kytaristů nezeslabuje kytaru, když zrovna nehrají, a musí si tak neustále (pro „výrobu“ ticha :-)) držet struny, nebo nastává mezi skladbami a v pauzách prostě „humbuk“ (zvláště, dělá-li to samé víc muzikantů). Je třeba se naučit potenciometr Volume smysluplně používat a vždy, když zrovna delší dobu nehrajeme, kytaru prostě zeslabit. Patří to, řekněme, tak nějak k základní hráčské etice. Snad ještě dodatek, že pomocí potenciometru Volume můžeme vytvářet jeho postupným zesilováním po brnknutí tónu onen známý „houslový“ efekt.
Potenciometr Tone je ve své podstatě takový „ubírač výšek“ a je na spoustě nástrojů víceméně jakoby do počtu, protože jej v běžných stylech málokdo používá a téměř všichni (vyjma jazzových kytaristů) jej mají, pokud vím, neustále „naplno“. Tento potenciometr Tone má ale ještě jednu skrytou úlohu, o které ne každý ví, a sice tu, že prochází li přes něj byť v naplno zesílené poloze signál kytary, vždy dojde k částečnému lehkému úbytku výšek na výstupu. Toho se využívá v případech, je-li kytara na vysokých frekvencích až příliš ostrá (singly) a chceme-li např. její projev trochu umírnit. A naopak, chceme-li u kobylkového singlu Stratu ponechat co nejvíce brilance, bývá někdy tato poloha ve standardním zapojení vedena přímo, tedy bez potenciometru Tone (pro vedení kobylkové polohy přes Tone potenciometr pak stačí propojit dva kontakty pětipolohového přepínače). Podobný jev můžeme pozorovat i u potenciometru Volume, přes tento je ale signál kytary veden stabilně v podstatě na všech nástrojích, tedy de facto nemáme možnost poznat variantu zapojení bez něj (jinak by nebylo možno nástroj zeslabovat). Na celkovou úroveň výšek má pak ale vliv ještě samotná hodnota potenciometrů. Ty nejčastěji používané jsou 250 kΩ (často právě u singlů) a 500 kΩ (nejčastěji u humbuckerů), přičemž „dvěstěpadesátka“ nám výšky „umírňuje“ trochu víc (zvuk singlů ve Stratech). Podotýkám, že se bavíme o pasivních systémech a snímačích, u aktivních se používají i jiné hodnoty.
Příště si téma snímačů a zapojení dokončíme.
