Po potahání strun, které by se mělo skutečně stát nedílnou součástí naší běžné hráčské přípravy, pokračujeme tedy dále v seřizování našeho nástroje. V této fázi se nabízí ještě otázka, zda by se nově natažené struny měly alespoň částečně „zahrát“, než s nimi půjdeme, tak říkajíc naostro, do akce. :-) Ano, zkušenost z praxe - moje i dalších hráčů - potvrzuje, že je dobré nový potah lehce a částečně „ojet“, struny nám v této fázi zpravidla zpočátku kovově špiní a mají prvotní zvonivý zvuk, který se samozřejmě celkově a globálně snažíme zachovat, může se projevit i jistá lehká „roztřepanost“ ladění (řeč je o běžných opředených typech - ne hlazených). Pochopitelně dodržujeme veškeré zásady z minulých dílů - zejména ty o čistotě. Po tomto, řekněme půlhodinovém až hodinovém (záleží i na intenzitě), „ohrátí“ můžeme na potah aplikovat i první fázi čištění (budeme se mu ještě samostatně věnovat) prostředky jako např. Fast Fret od GHS a tím je taktéž poprvé „zakonzervovat“.
Proces seřízení ladění „oktáv“ takto nazýváme, i když se pochopitelně nejedná pouze o dvanáctou polohu, tedy oktávu. Posunutí konkrétního kobylkového kamene ovlivňuje ladění ve všech polohách, pouze čím jdeme více tónově nahoru po hmatníku, tím jsou rozdíly znatelnější, protože se zmenšuje rozteč pražců. Zajisté někteří z nás vzpomenou na staré španělky za cca tři stovky, které měly, nevím proč, z výroby tak špatně nalepenou kobylku, že na dvanáctém pražci už ladění dělalo téměř půltón (zpravidla nahoru), přičemž při hraní zhruba do třetí polohy šlo většinou ladění kompromisně nastavit tak, aby akordy pro běžný účel plus mínus relativně a použitelně ladily.
Elektrické kytary, na rozdíl od většiny akustických, jsou vybaveny možností jemného doladění do poloh posunutím kobylkových kamenů. Často pokládaná otázka tedy zní: „Kam že to mám posunout ten kámen, aby se oktáva zvýšila? A kam, aby se snížila? Nikdy si to nezapamatuju...“ Zkusíme si dnes ukázat takovou malou pomůcku, jak na to, abychom si směr posunutí vždycky dokázali logicky odvodit.
Přirozený flažolet (snad netřeba uvádět, o co se jedná, tedy velmi zjednodušeně - dotykem prstu zkrácené znění struny v její polovině, třetině, čtvrtině atd.) nad dvanáctým pražcem je přesně polovina délky struny - měřeno od místa styku s nultým pražcem (zámkem) na jedné straně a kobylkovým kamenem na straně druhé. Přimáčknutá struna ve dvanáctém poli by tedy měla být laděním - intonačně co nejvíc shodná právě s tímto flažoletem, tak zpravidla kontrolujeme toto ladění. Posunováním kamene de facto měníme celkovou délku struny, tedy se nám pomyslně lehce posunuje i její polovina - buď doleva (k hlavě) nebo doprava (k pravé rolně řemene za kobylkou) - bráno pohledem shora na kytaru.
tak jak ji držíme. Posuneme-li kobylkový kámen příslušné struny doleva - k hlavě kytary, celkovou její délku tedy zkracujeme. Tím se nám samozřejmě logicky posunuje doleva i její pomyslná polovina. Ale dvanáctý pražec (a pochopitelně všechny ostatní) nám zůstává fyzicky stále na svém místě, tj. je nyní od pomyslné poloviny struny nyní jakoby vychýlen doprava (polovina nám zkrácením uhnula doleva). Logicky tedy přimáčknutý tón ve dvanácté poloze bude znít nyní výš. A obráceně, posuneme-li kobylkový kámen doprava, ven k pravé rolně řemene, délku struny prodlužujeme. Její pomyslná polovina nám tedy uhýbá taktéž doprava, ale dvanáctý pražec zůstává na místě, tedy je nyní od nově posunuté poloviny vychýlen doleva, přimáčknutý tón bude znít níž. Příště si řekneme něco víc o dalších aspektech týkajících se daného tématu.
