Dnes se již celkem po deváté zabýváme tématem kytarových kabelů, které se jako první součást signálového řetězce vyskytují v pořadí hned po našem nástroji. Jak jsme si řekli, tak toto téma bychom neměli ani příliš přeceňovat, ale samozřejmě v žádném případě ani podceňovat.
Všechno, co jsme si společně v oblasti kabelů nastínili, není pochopitelně opět žádný dogmatický návod, minulé díly nám mohly ukázat zejména to, že není třeba vždy kupovat ty nejdražší produkty na trhu, abychom dosáhli slušného a uspokojivého výsledku, nezřídka téměř stejného jako právě u těchto nejdražších komponentů. Jako v každém odvětví, i v tomto má svůj prostor obchodní marketing, založený právě na faktu, že muzikanti velmi rádi dají na své vjemy a pocity, a často tedy „podlehnou“ takovéto obchodní strategii v domnění, že pro svůj gear udělali to nejlepší, co mohli. Nechci přímo takto natvrdo kategorizovat, že u běžného šestimetrového kabelu je vše nad zmíněných cca sedm set korun zbytečné a patří právě do oné oblasti marketingu, ale můžu říct, že např. já bych tři a půl tisíce (a víc) za kabel ke kytaře asi nikdy nedal. Vždycky v tu chvíli v duchu jakýmsi selským rozumem porovnávám cenovou hladinu s jiným produktem z hudební branže a řeknu si třeba: Opravdu má ten kabel hodnotu zpěvového mikrofonu Shure SM58? :-) Spousta mých testů - nahrávek a srovnání nejrůznějších typů, kterých mám ve svém archivu poměrně dost, hovoří jasně: nad určitou hranicí, řekněme oněch sedm set až tisíc korun, nejsou zvukové rozdíly již téměř žádné, nebo jsou velmi minimální - téměř na hranici placeba. Často pak vyvstává otázka, zda tyto „placebo“ nuance již nejsou způsobeny drobnými rozdíly ve hře samotné. Aby totiž porovnávané nahrané vzorky byly stoprocentně stejné, musel by je nahrávat robot. :-) Člověk, ač se snaží sebevíc, nikdy nebude schopen jeden stejný part zahrát stoprocentně stejně. Bráno z jiného úhlu pohledu - na tomto faktu je nakonec založen např. i efekt „plnosti“ zdvojených kytar (a nejenom kytar), kdy hráč ve studiu nahraje doprovodný part dvakrát a nahrané stopy se pak zpravidla ve strereobázi umístí jedna doprava, jedna doleva. Často jsem od muzikantů slyšel návrh, ať jednu již nahranou stopu zkopíruji a dám ji do druhého kanálu. Někteří se často diví, když jim řeknu, že takhle to prostě nefunguje a že právě ta drobná lidská nepřesnost vyrábí onen efekt mocnosti zdvojení. Sice jsou už v dnešní době softwary a plug-iny, které se tuto lidskou nahodilost snaží různými způsoby imitovat, nicméně pořád to nedokážou tak jako právě člověk samotný, což je samozřejmě dobře. Jedinečný lidský muzikantský otisk je pořád to nejdůležitější, co dělá hudbu hudbou a hru na nástroj hrou na nástroj.
Myslím, že jsme se tedy kytarovým kabelům věnovali poměrně dostatečně, příště se pozastavíme u řekněme nejbližšího příbuzného kabelů, u bezdrátových systémů - kytarových vysílaček.
