Pokud se ještě vrátíme na konec minulého dílu, kdy jsme si vyjmenovali některé významné uživatele pákového systému Floyd Rose, a zastavili bychom se v našich luzích a hájích, tak by jistě padla jména jako Petr Janda, Standa Jelínek, Fredy Bittner a jistě mnohá další. Jak už bylo řečeno minule, zejména v tvrdších stylech je tento pákový systém hojně používán, a to i u sedmi- a osmistrunných verzí kytar.
Předpokládaným cílem a výsledkem této (těchto) kapitol o systému Floyd Rose nebude jistě skutečnost, že se ze všech z vás stanou rázem kytaroví technici seřizující tento mechanismus na zakázku, to asi nikdo přímo neočekáváme. Ale někteří se třeba přestanou na nefunkční nebo špatně fungující Floyd Rose dívat jako na porouchanou televizi se spoustou součástek uvnitř, kterým „já přece nerozumím“. :-) Není to opravdu zase tak složité zařízení, abychom nemohli alespoň v základu pochopit jeho funkci, a tím pádem si sami odstranit některé běžné nedostatky a závady.
V praxi se setkáváme v podstatě se třemi variantami nastavení a použití Floyd Rose. První varianta je tzv. non-floating tremolo, polopaticky řečeno „páka a ladění jde jen dolů“, přičemž základní výchozí nulový bod je pevně fixován - blok tremola se na zadní straně kytary tvrdě opírá a pružiny jsou pevněji přitaženy. Mimochodem, víceméně v takové podobě byl celý systém původně navržen, stejně se taktéž původně používaly většinou i třeba vintage tremola Stratocasterů. Spousta kytaristů i dnes, kdy jsou de facto na všech kytarách z výroby tremola floating (plovoucí, pohyb páky dolů i nahoru), používá právě tuto variantu. Má totiž hned několik výhod. Při větším utažení pružin nám např. při vytažení (bending) tenkých strun neklesá ladění strun ostatních jako při nastavení floating. To je výhoda zejména při hraní nejrůznějších sólových technik na více tónech, kdy je jedna struna vytažena a další, znějící, by měly v souzvuku zůstat v ladění nezměněny. Celkově je ladění non-floating nástrojů o něco pevnější a méně náchylné např. na teplotní výkyvy a neprojevuje se zde taktéž známý jev ze systémů floating, a sice že jakákoliv změna v ladění jedné struny se více či méně promítne i do základního naladění těch ostatních. Pokud nepoužijeme páku, tak se nám celý systém chová v podstatě podobně jako pevná kobylka. Non-floating varianta se dá docela lehce vyrobit na téměř kterékoliv floating kytaře tím, že mezi blok tremola a dřevo (dosedací plochu) vzadu na kytaře vložíme nějakou „překážku“, např. dřevěný špalíček (už jsem viděl i ustřižené kousky vizitek na sobě :-)), který nám „opře a zarazí“ tremolo, a tím pádem zamezí pohybu pákou směrem nahoru. Vyrábí se dokonce přímo taková zamykací zarážka - tzv. tremolo stopper -, pomocí které po jejím zajištění zamezíme pohybu tremola nahoru.
Příště v tématu pokračujeme.
