Kdykoli jsme se v minulosti zabývali nahráváním kytar, automaticky jsem počítal s tím, že lampové aparáty v domácím prostředí snímat nemůžeme. Koneckonců i dnes tolik populární minihlavy či minikomba s výkonem obvykle kolem pěti wattů hrají proklatě nahlas. A protože se kvality lampových aparátů projevují především ve vyšších hlasitostech, je v podstatě vyloučeno, že bychom např. v panelákovém bytě takový rámus nahrávali, aniž by někdo zavolal policii nebo přišel bušit na dveře s baseballovou pálkou.
Různá „direct“ řešení (hardwarové či softwarové simulace aparátů) jsou zkrátka nesrovnatelně praktičtější hned z několika důvodů, které jsme v tomto seriálu probrali už několikrát. Znamená to tedy, že můžeme „lampáče“ nahrávat pouze ve studiu či zkušebně? Naštěstí ne.
Řešení existují, přestože zpravidla nejsou nejlevnější ani nejjednodušší. Mezi kytaristy je ale mnoho puristů, kteří razí přístup „lampa nebo nic“, takže udělají vše proto, aby se simulacím aparátů vyhnuli. Pojďme si ujasnit, jaké má takový perfekcionista možnosti.
První běžnou variantou je tzv. atenuátor neboli „výkonová brzda“, která umožňuje hlasitost snížit až za koncovým stupněm. Výkonové elektronky tak můžou jet klidně naplno, zatímco z reproduktoru se line zvuk takové hlasitosti, jakou si přejete. Problém je v tom, že atenuátory málokdy fungují dobře při extrémním ztlumení, takže se hodí spíš ke snížení hlasitosti o několik málo decibelů, což doma nestačí. Pokud takto aparát ztlumíte na „pokojovou hlasitost“, většinou to už příliš dobře nezní. Z tohoto důvodu atenuátory za elegantní řešení pro domácí nahrávání nepovažuji.
V poslední době se na trhu objevují také lampové aparáty s linkovým výstupem, který je zpravidla vybaven simulací reproboxu. Takové modely často umožňují i zcela tiché nahrávání, protože jsou vybaveny tzv. „load boxem“, díky kterému je možné úplně odpojit reproduktor, aniž bychom tím aparát poškodili. Achillovou patou takových systémů je zpravidla zmíněná simulace reproboxu, která jen málokdy zní přirozeně. Naštěstí jde někdy vypnout, což nám umožňuje použít dodatečně kvalitnější softwarovou simulaci typu IR (impulse response). Slyšel jsem i velmi slušné nahrávky, které vznikly touto metodou.
Snad nejlépe ale zní, pokud investujeme (často nemalé prostředky) do samostatného reaktivního load boxu. Obyčejnější, „resistivní“ load boxy (tuto funkci dokáže plnit také atenuátor, pokud je vybavený linkovým výstupem) mají zpravidla na výsledek neblahý vliv. Když ale použijete nějaký z reaktivních modelů a kvalitní IR, můžete se dostat opravdu blízko zvuku reproduktoru snímaného mikrofonem.
