Rytmické struktury VIII
V osmém díle Rytmických struktur se budeme věnovat něčemu, čemu se mezi hudebníky říká groove. Ti z vás, kteří aktivně hrají v nějaké kapele, určitě ví, co to je, ne všichni ale možná tušíte, co všechno se během jednoho nebo dvou taktů může z hlediska rytmu odehrát. Dnes si ukážeme - jak jinak než na příkladech těch nejpovolanějších hudebníků -, jak může takový groove vypadat a jak se dá jakkoliv jednoduchá skladba udělat rytmicky nesmírně přitažlivou.
Groove je zjednodušeně řečeno opakovaná rytmická struktura tvořící jakýsi rytmicko-harmonický základ skladby, nad kterým se potom odehrávají další hudební složky: melodie, sóla atd. V našem seriálu jsme si ukazovali už řadu různých rytmických struktur, které by se jako groove daly označit, např. Take Five Davea Brubecka a další.
Vrátíme se teď ale ještě dál, až do naší úplně první lekce, kdy jsme si ukazovali základní čtyřdobý rockový groove na bicí:
Popíšeme si teď velmi známý hardrockový groove, který aplikuje princip záměny těžké a lehké doby popsaný v prvním díle Rytmických struktur. Použil jej Ginger Baker ve skladbě Sunshine of Your Love, kterou nahrál s hardrockovým triem Cream:
Floor tom se střídá se snarem, který oproti zvyklosti hraje vždy na těžkou místo lehkou dobu. Naproti tomu kopák basuje na každou lehkou místo těžkou dobu. Přehození kopáku na dobu druhou a snaru na dobu první vytváří právě onen dojem „posunuté“ nebo „přehozené“ doby. Tento princip je jakýmsi charakteristickým rytmickým znakem skladby. Jinými slovy: díky němu ji vždy dobře poznáte a odlišíte od ostatních skladeb. Stává se tak něčím originální, což je vždy pro každou skladbu přínosné. Je to ale jen část groovu skladby Sunshine of Your Love.
Groove totiž netvoří jen bicí. Jedná se většinou o celou rytmiku, tj. bicí, baskytaru, kytaru a nějaký klávesový nástroj, ať už klávesy nebo klavír. V tomto případě se do tohoto už samému o sobě dost originálnímu bubenickému groovu přidá ještě rovněž velmi nápaditý bluesrockový riff v kytaře Erica Claptona, který je ještě podpořený baskytarou:
Zkuste najít (je to patrné už i z grafického znázornění, ale nepochybuju o tom, že ten riff všichni dobře znáte), co je charakteristickým rytmickým znakem tohoto riffu. Jedná se o synkopu, tj. akcent ne na dobách, ale mezi nimi. V tomto případě máme hned čtyři synkopy za sebou, a to od druhé půlky prvního taktu do půlky taktu druhého (zvýrazněno modře).
No a tyto dvě rytmické struktury dohromady souzní a tvoří velmi význačný groove skladby:
Na jedné straně tedy máme hru s přehozeným snarem a kopákem, což vytváří dojem o jednu dobu posunutého taktu nebo přehozené lehké a těžké doby. Od třetí doby prvního taktu navíc nastupuje kytara mezi tyto doby, čímž vzniká další, synkopická, rytmická struktura. Tento dobře promyšlený groove je právě tím, co dělá tuto skladbu natolik rytmicky originální a zajímavou.
Co všechno tedy dělá groove dobrým groovem?
Kromě dobré rytmické promyšlenosti, jak jsme si teď ukázali, je to také vytříbený úhoz (obzvlášť u bicích a kláves), přesný timing (ten se týká všech nástrojů) a především také herní styl, který má každý hudebník odlišný - jinak řečeno feeling.
Proto se často zdánlivě jednoduché groovy stávají ve skutečnosti těmi nejtěžšími, protože v nich není až na pár not nic jiného než samotný feeling. A tyto groovy, aby zněly tak dobře, jak je známe z originálních nahrávek, musí hrát hudebníci s dokonale vycvičeným timingem, úhozem a feelingem. Jde tady doslova o milisekundy. Nejlepším příkladem je jeden z nejslavnějších groovů popu vůbec - bubenické a baskytarové intro ke skladbě Billie Jean Michaela Jacksona.
Na internetu můžete najít nespočet variant různých muzikantů, kteří jej hrají na první poslech třeba i správně, bez vážnějších chyb, ale přitom prostě z neznámých důvodů víte, že nezní tak dobře, jak by měl. Proč, to si teď ukážeme. Tento minimalistický groove je založen výhradně na rytmickém cítění baskytaristy a bubeníka.
První a nejčastější chybou, kterou dělají bubeníci při hře groovu Billie Jean, je, že všude vkládají fill-iny, přechody, činely a všelijaké další nápady, které ale celkový pocit z groovu kazí, protože potom nevynikne právě feeling, na němž je založen.
Podle not se groove zdá být primitivní, ale zahrát ho tak dobře, jak ho původně zahráli Louis Johnson a Leon Chancler, je pekelně těžké. Jejich špičkové provedení na albu Thriller (1982) je důkazem, že hudbu v opravdovém slova smyslu nemůže dobře dělat počítač. Billie Jean je nutné hrát s maximálním možným soustředěním a přesností, ale teď pozor, ne s přesností ve slova smyslu počítačovém - kvantizovaném, tj. přesně se držícím metronomu!
Princip groovu spočívá v tom, že baskytara sedí takzvaně „na zadku“, což znamená, že hraje mírně za dobou - mírně pozdě (což ale neznamená, že zpomaluje!). Naproti tomu bubeník se touto hrou nesmí nechat rozhodit a musí hnát rytmus trochu pocitově dopředu (ale zase: nezrychlovat, ale hrát před dobou!). Tento princip se nedá zapsat do not, protože se jedná o úplnou nuanci, která je docílená spíše pocitem, feelingem a dobrým timingem. Ten je ale na pozadí minimalistického groovu o pár notách a základního vzorce v bicích životně důležitý. Bez něj nebude znít dobře.
Dalším příkladem podobného groovu je třeba skladba Superstition Stevieho Wondera. Opět se jedná o zdánlivě jednoduchý groove, ale vysoké umění v něm je, a skrývá se právě ve feelingu a timingu.
Groove je tedy harmonicko-rytmická struktura, která pokud je dobře vymyšlená, automaticky pozvedne hranou skladbu na vyšší úroveň - i kdyby ostatní hudební složky, jako je melodie nebo harmonie, byly zcela jednoduché. Například v modálním jazzu, ve fusion nebo třeba ve funky je groove naprosto stěžejní záležitostí.
Tak třeba Cantaloupe Island Herbieho Hancocka, jeden z nejhranějsích jazzových standardů. V modálním jazzu, jejímž je Cantaloupe Island dokonalým příkladem, je způsob provedení groovu naprosto zásadní. Modální jazzová témata totiž mají specifickou harmonii, kterou většinou tvoří jen dva akordy - modální tónika a kadenční akord(y). Proto je velmi důležité mít dobře propracovaný groove, aby nedošlo k pocitu monotónnosti.
Rytmicky rozmanitý a propracovaný groove je vlajkovou lodí dalšího jazzového podžánru, latin jazzu. Například groovy skvělého latinjazzového klavíristy Michela Camila jsou přímo prošpikované rytmickými strukturami, ať už v klavíru, base a bicích, ale také v celé řadě perkusí. Všechny nástroje pak dohromady dokonale zapadají do sebe a vytvářejí rytmicky hustý, ale neuvěřitelně dynamický taneční rytmus.
Nakonec jedna důležitá poznámka: Nepodceňujte práci na groovu na základě argumentu, že „obyčejní lidé to stejně nepoznají“. To není pravda. Obyčejní lidé sice nepoznají, jak jste to udělali, ale poznají, že skladba, kterou hrajete, je buď nudná, stereotypní, nebo naopak jaksi rytmicky „šťavnatá“ a vybízí je k pohybu do rytmu. Je to mravenčí práce na ploše pouhého taktu nebo dvou, ale pokud ji odvedete dobře, sklidíte ovoce!
Závěr
Příště si ukážeme další příklady dobrých groovů v rockové hudbě a taky, co všechno se může odehrávat nad tímto groovem (polymetrie, polyrytmy) a jak to potom dohromady celé do sebe zapadá. V minulých dílech Rytmických struktur jsme několikrát zmínili skupinu Genesis. V příštím díle si ukážeme, jak fungují jejich rytmické hrátky v 7/8 taktu v instrumentální části skladby Cinema Show.
Další doporučený poslech:
Michel Camilo - Caribe,
Herbie Hancock - Cantaloupe Island,
Genesis - Cinema Show (druhý, instrumentální díl)
